ECLI:CZ:US:2018:3.US.3644.17.1
sp. zn. III. ÚS 3644/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti Ing. Josefa Kutílka, zastoupeného JUDr. Bedri Tomáškem, advokátem, sídlem Politických vězňů 27, Kolín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. listopadu 2017 č. j. 7 As 200/2017-55, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2017 č. j. 6 A 25/2015-226, rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 4. prosince 2014 č. j. SPU 419887/2014 a rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu v Chrudimi ze dne 6. dubna 2011 č. j. 56023/2011-MZE-130744, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako účastníků řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Náhrada nákladů řízení se stěžovateli nepřiznává.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 11. 2017, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a 3, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Současně navrhl, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odložil vykonatelnost napadených soudních rozhodnutí do doby, než rozhodne o ústavní stížnosti, a aby mu podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu přiznal vůči Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Státnímu pozemkovému úřadu nárok na náhradu nákladů řízení.
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřad v Chrudimi (dále jen "pozemkový úřad") ze dne 6. 4. 2011 č. j. 56023/2011-MZE-130744 byl schválen návrh komplexní pozemkové úpravy podle zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "zákon o pozemkových úpravách"), v katastrálním území Žlebské Chvalovice. Pozemkový úřad shledal, že na provedení pozemkových úprav existuje veřejný zájem a že proces projednání návrhu nového uspořádání pozemků proběhl v souladu s platnými ustanoveními zákona. Souhlas s provedením komplexní pozemkové úpravy vyjádřili vlastníci 93,57 % výměry z celkové výměry pozemků zahrnutých do této úpravy. Odvolání stěžovatele proti rozhodnutí pozemkového úřadu bylo zamítnuto rozhodnutím Státního pozemkového úřadu ze dne 4. 12. 2014 č. j. SPU 419887/2014.
3. Posledně uvedené rozhodnutí napadl stěžovatel žalobou, která byla zamítnuta rozsudkem městského soudu ze dne 15. 6. 2017 č. j. 6 A 25/2015-226. Městský soud poukázal na zvláštní charakter řízení o komplexních pozemkových úpravách. Pro schválení komplexních pozemkových úprav není nutný stoprocentní souhlas všech vlastníků pozemků v obvodu pozemkových úprav, ale postačí souhlas kvalifikované většiny, čehož bylo dosaženo. Návrh na schválení pozemkových úprav měl být náležitě projednán a schválen na jednání zastupitelstva obce Žlebské Chvalovice. Zákon nestanoví, že jednotlivým vlastníkům musí být navrženy pozemky zcela totožné kvality, jako byly pozemky původní, výsledná změna však ve svém celku nesmí představovat výrazné zhoršení kvality zejména co do ceny, výměry a vzdálenosti. Těmto podmínkám pozemkový úřad dostál, přičemž měl splnit i všechny procesní povinnosti, včetně vyvěšení veřejné vyhlášky o zahájení řízení o pozemkových úpravách na úřední desce. Městský soud dodal, že v průběhu řízení byla respektována stěžovatelova práva účastnit se vypracování návrhu a jeho projednávání, pozemkový úřad s ním komunikoval a reagoval na jeho námitky.
4. Kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku městského soudu byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2017 č. j. 7 As 200/2017-55. Z jeho odůvodnění vyplývá, že nelze přisvědčit námitce nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu. Městský soud se sice v napadeném rozsudku podrobně nevypořádal s každým jednotlivým argumentem, který stěžovatel v řízení vznesl, avšak na stěžovatelovu žalobu reagoval vlastní ucelenou argumentací, která mu poskytla odpověď na všechny žalobní námitky. Dále Nejvyšší správní soud uvedl, že podle §2 zákona o pozemkových úpravách jsou pozemkové úpravy procesem, jímž se uspořádávají vlastnická práva k pozemkům a s nimi související věcná břemena, pozemky se jimi prostorově a funkčně upravují, scelují nebo dělí a zabezpečuje se jimi přístupnost pozemků a vyrovnání jejich hranic. Současně se jimi vytvářejí podmínky k racionálnímu hospodaření, k ochraně a zúrodnění půdního fondu, zvelebení krajiny a zvýšení její ekologické stability. Smyslem pozemkových úprav proto není vyhovět všem dílčím požadavkům jednotlivých vlastníků pozemků v dotčeném území, nýbrž přijmout pokud možno optimální řešení k dosažení cílů uvedených v citovaném ustanovení. Co je optimálním řešením, ale nepřísluší správním soudům posuzovat. Předmětem přezkumu rozhodnutí o pozemkových úpravách může být pouze posouzení, zda byl výsledek uspořádání pozemků v dotčeném území dosažen postupem stanoveným zákonem a zda ve vztahu k jednotlivým vlastníkům byla dodržena zákonem stanovená kritéria. Není-li stanoveno jinak, nesouhlas některých vlastníků nepodložený konkrétním porušením zákonných požadavků nezpůsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí a nemůže vést k jeho zrušení správním soudem.
5. Nejvyšší správní soud nevyhověl námitce stěžovatele o absenci souhlasu a tudíž nemožnosti zařazení jeho pozemků do komplexní pozemkové úpravy. Na zákonnost rozhodnutí, jímž byl schválen návrh komplexní pozemkové úpravy, nemohl mít vliv ani nesouhlas stěžovatele s plánovanou přestavbou cesty označené v plánu společných zařízení, či jeho nesouhlas s následným věcným uspořádáním nemovitostí. Za opodstatněnou nebylo možné považovat ani námitku, podle níž nebyla splněna konkrétní kritéria u vyměněných pozemků, či námitky týkající se řízení před městským soudem.
III.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá nezákonnost komplexní pozemkové úpravy, do níž byly bez jeho souhlasu zahrnuty pozemky v jeho vlastnictví. Stejně tak absentoval jeho souhlas s výměnou pozemků, k níž došlo v rámci těchto pozemkových úprav za účelem umožnění stavby dopravní infrastruktury. Tato výměna měla mít fakticky povahu vyvlastnění, pro které však neexistoval veřejný zájem a ani mu za něj nebyla poskytnuta odpovídající náhrada v penězích nebo pozemcích. Dále stěžovatel uvádí, že pozemkový úřad se měl dopustit některých procesních pochybení. Kromě toho, že stěžovateli neumožnil vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí, neměla být dodržena ani zákonná lhůta, po kterou bylo možno nahlížet do zpracovaného návrhu komplexní pozemkové úpravy. Státní pozemkový úřad se podle stěžovatele následně neměl vypořádat s jeho odvoláním. Jeho závěry nejsou dostatečně odůvodněny a nebylo přihlédnuto k navrhovaným důkazům.
7. Pokud jde o napadená soudní rozhodnutí, stěžovatel tvrdí, že městský soud se nezabýval jednotlivě a srozumitelně jeho žalobními námitkami, důkazními návrhy a dalšími podáními. Domnívá se proto, že tento soud jeho žalobu vlastně neprojednal. Navíc nepostupoval obvyklým způsobem, když přihlédl k opožděnému vyjádření Státního pozemkového úřadu. Obdobných pochybení se pak měl dopustit i Nejvyšší správní soud, a to zejména tím, že se nevypořádal se všemi kasačními námitkami. Odůvodnění jeho rozsudku je podle stěžovatele nekonzistentní, zmatečné či účelové. Rozhodnutí obou soudů nemají mít oporu ve spisové dokumentaci.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná (stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci pouze z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Sám totiž není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, což znamená, že jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení v rovině podústavního práva či jiné nesprávnosti.
11. Námitky stěžovatele směřující proti postupu správních orgánů při rozhodování o návrhu komplexní pozemkové úpravy podle zákona o pozemkových úpravách byly uplatněny již v řízení před správními soudy, přičemž - jak se podává již z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu - byly z jejich strany řádně a přesvědčivě vypořádány. Nejvyšší správní soud se zároveň v dostatečné míře vypořádal s tou částí argumentace stěžovatele, která zpochybňovala napadený rozsudek městského soudu a jemu předcházející postup. Za situace, kdy se Ústavní soud plně ztotožňuje s posouzením uplatněných námitek správními soudy, přičemž stěžovatel neuvádí žádné další skutečnosti, které by jejich závěry zpochybňovaly, není třeba obsah napadených rozsudků správních soudů dále reprodukovat a plně postačí odkázat na jejich odůvodnění. Nadto je třeba dodat, že pochybení nelze spatřovat ani v napadeném rozsudku Nejvyššího správního soudu, pokud jde o způsob vypořádání se s námitkami uvedenými v kasační stížnosti. I vůči tomuto rozsudku obecně platí, že není nezbytné, aby se soud výslovně vyjádřil ke každé jednotlivé námitce. Podstatné je, že se z jeho rozhodnutí podává celkové hodnocení kasační stížností napadeného rozsudku, z něhož lze usuzovat, že ani ostatní - výslovně nevypořádané námitky - by na výsledku řízení nemohly nic změnit.
12. Lze uzavřít, že v napadených rozhodnutích nelze spatřovat svévoli či jakékoli jiné "kvalifikované" pochybení, které by otevíralo prostor pro závěr o porušení práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, případně jiného ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Ústavní soud proto rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost (výrok I.). Tím se stal bezpředmětným návrh na odklad vykonatelnosti napadených soudních rozhodnutí, pročež o něm již nebylo samostatně rozhodováno.
13. Vyhovět nebylo možné ani návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů řízení (výrok II.). Podle §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu náklady řízení, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Navazující odstavec 4 pak stanoví, že Ústavní soud může v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Žádné takovéto mimořádné okolnosti ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2018
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu