ECLI:CZ:US:2018:3.US.3665.18.1
sp. zn. III. ÚS 3665/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky V. V., zastoupené JUDr. Pavlem Čapčuchem advokátem, sídlem Orlí 492/18, Brno, proti usnesení Okresního státního zastupitelství Brno-venkov ze dne 11. září 2018 č. j. ZT 246/2018-5 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje ze dne 24. července 2018 č. j. KRPB-282207-37/TČ-2017-060381-TOM, za účasti Okresního státního zastupitelství Brno-venkov a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, kdy v jejím trestním řízení byl podle jejího názoru rovněž porušen princip zákonnosti výkonu státní moci a nebyla v něm šetřena podstata a smysl jejích základních práv.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že v záhlaví citovaným usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje (dále jen "Policie ČR") bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatelky pro podezření ze spáchání trestného činu lichvy, kterého se měla - zjednodušeně řečeno - dopustit tím, že J. a M. M. (nyní vedlejším účastníkům) zprostředkovala přes vědomost o jejich špatné životní situaci úvěr ve výši 1 600 000 Kč s úrokem z prodlení 37,5 procenta za rok, čímž jim způsobila újmu, neboť vedlejší účastníci nemohli podmínkám úvěru se splatností asi půl roku po sjednání úvěru dostát. V důsledku těchto okolností pak následně došlo k prodeji nemovitého majetku vedlejších účastníků v dražbě.
3. Následná stížnost stěžovatelky podle §141 a násl. trestního řádu směřující proti tomuto rozhodnutí Policie ČR byla ústavní stížností napadeným usnesením Okresního státního zastupitelství Brno-venkov zamítnuta.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá zejména nedostatečné odůvodnění obou napadených rozhodnutí a porušení principu subsidiarity trestněprávní represe.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Stěžovatelka sice obecně v ústavní stížnosti namítá, že obě napadená rozhodnutí jsou nedostatečně odůvodněna, nicméně sama se s věcnými údaji tam uvedenými v podstatě vůbec nevypořádává. Nereaguje na to, že věděla o špatné životní situaci vedlejších účastníků, která jim zjevně nemohla dovolit splnit podmínky úvěrové smlouvy zprostředkované stěžovatelkou. Na tom nic nemění stěžovatelčino tvrzení, že úvěr s vedlejšími účastníky přímo nesjednávala (když jim ho poskytla obchodní společnost, s níž stěžovatelka spolupracovala) a že na obsah úvěrové smlouvy neměla vliv. Pro vznik trestní odpovědnosti za trestný čin lichvy je rozhodná příčinná souvislost mezi zneužitím nepříznivé situace poškozeného - kterou zákon v několika modalitách pojmenovává - a neúměrností plnění, ke kterému se poškozený vzhledem k této nepříznivé situaci zaváže, ať už ve prospěch pachatele nebo třetí osoby.
8. "Zprostředkovatelská činnost" stěžovatelky všechna tato kritéria naplňuje, kdy opak stěžovatelka v ústavní stížnosti ve svém důsledku ani netvrdí. Přirozeně pak na trestní odpovědnost stěžovatelky nemá bez dalšího vliv ani okolnost, že poškození pohledávku úvěrové společnosti nezpochybňovali v navazujícím insolvenčním řízení. Porušení zásady subsidiarity trestněprávní represe stěžovatelka důsledně netvrdí v tom smyslu, že by důsledky její činnosti nebyly pro vedlejší účastníky závažné (z rekapitulační části odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí - vůči níž se stěžovatelka v ústavní stížnosti v tomto směru nevymezuje - lze dokonce soudit, že stěžovatelka tento svůj postup považovala v rámci své praxe za běžný), ale tak, že se proti krokům stěžovatelky nebránili například občanskoprávní cestou. Stěžovatelka se pak ani v ústavní stížnosti nepokouší vysvětlit, proč by obrana civilní cestou měla být v daném případě dostatečná, když zjevně nejde jen o úvěr jako takový, ale o zásadní společenské důsledky postupu stěžovatelky, k nimž se však v ústavní stížnosti opět blíže nevyjadřuje.
9. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce zaručená ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu