ECLI:CZ:US:2018:3.US.3666.17.1
sp. zn. III. ÚS 3666/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Ústeckého kraje, sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, zastoupeného Mgr. Vlastimilem Škodou, advokátem, sídlem Řetězová 195/2, Děčín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2017 č. j. 28 Cdo 4273/2016-529, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. června 2016 č. j. 10 Co 760/2015-513 a rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 15. září 2015 č. j. 17 C 440/95-493, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Teplicích, jako účastníků řízení, a Avigdora Schwarze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Teplicích (dále jen "okresní soud") s přesvědčením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tedy právo na soudní a jinou právní ochranu, jakož i povinnost stanovenou čl. 95 odst. 1 Ústavy, tedy vázanost soudu zákonem, a bylo porušeno jeho právo dané čl. 11 odst. 1 Listiny, když jeho vlastnictví bylo nezákonně omezeno.
2. Ze spisu okresního soudu sp. zn. 17 C 440/95 se podává, že žalobou doručenou soudu dne 31. 10. 1995 se právní předchůdce vedlejšího účastníka domáhal, aby žalovaná (Nemocnice s poliklinikou v Teplicích) s ním uzavřela podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, dohodu o vydání konkretizovaných nemovitostí v katastrálním území Teplice a aby mu je vydala. V průběhu následujících více než dvou decénií došlo ke změnám v osobách na obou stranách sporu a opakovaně v něm rozhodovaly obecné soudy všech tří instancí. Rozsudky okresního soudu byly zrušeny jednak pro vadné posouzení nedůvodnosti nároku, jednak pro nepřezkoumatelnost, jednak z důvodů pozdního oznámení právního nástupnictví na straně žalobce atd. Naposledy okresní soud rozsudkem ze dne 15. 9. 2015 č. j. 17 C 440/95-493 uložil stěžovateli povinnost vydat předmětné nemovitosti vedlejšímu účastníkovi, shledav, že byly splněny všechny podmínky pro úspěšnou restituci majetku podle zákona o mimosoudních rehabilitacích.
3. Krajský soud na základě stěžovatelova odvolání rozsudkem ze dne 6. 6. 2016 č. j. 10 Co 760/2015-513 změnil rozsudek okresního soudu tak, že stěžovatel je povinen vydat vedlejšímu účastníkovi ideální polovinu předmětných nemovitostí, ve zbytku žalobu zamítl, kterýžto výrok odůvodnil zánikem restitučního nároku v důsledku odškodnění právních předchůdkyň vedlejšího účastníka na základě dohody mezi Československem a Velkou Británií a Severním Irskem a dohody mezi vládou ČSSR a vládou USA.
4. Proti části výroku rozsudku krajského soudu, jíž byla uložena povinnost vydat vedlejšímu účastníkovi jednu ideální polovinu nemovitých věcí, podal stěžovatel dovolání. Jeho přípustnost odůvodnil v části II. tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. V této partii však nevymezil žádnou konkrétní otázku hmotného práva, na jejímž posouzení měl rozsudek odvolacího soudu záviset a ohledně níž by ohlašoval, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena. Důvodnost dovolání spatřoval stěžovatel v nesprávném právním posouzení věci, k němuž argumentoval v dalších partiích (zejména v části V., a to právního titulu zakládajícího nárok oprávněné osoby, včasnosti uplatnění výzvy a určení povinné osoby). Po zjištění, že dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, což představuje takovou vadu dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, Nejvyšší soud (v senátu) usnesením ze dne 12. 9. 2017 č. j. 28 Cdo 4273/2016-529 dovolání odmítl. V další části odůvodnění se Nejvyšší soud věnoval stěžovatelovým dvěma námitkám, a to údajně opožděnému uplatnění restitučního nároku a nedostatku věcné pasivní legitimace stěžovatele; jejich nedůvodnost objasnil odkazy na příslušnou právní úpravu a související vlastní judikaturu, jakož i judikaturu Ústavního soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Porušení práva na soudní a jinou právní ochranu spatřuje stěžovatel v právním posouzení lhůty pro uplatnění restitučních nároků založených zákonem č. 116/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, po účinnosti nálezu Ústavního soudu publikovaném pod č. 164/1994 Sb. (bod III.1.), a v nezohlednění nedostatku jeho pasivní věcné legitimace po přechodu majetku podle §1 zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky, ve znění zákona č. 10/2001 Sb., a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů (body III.2. až III.12.).
6. Porušení práva na soudní ochranu Nejvyšším soudem spatřuje stěžovatel v tom, že Nejvyšší soud posoudil jeho dovolání z ryze formalistického pohledu, když dovolání odmítl s odůvodněním, že neobsahuje vymezení toho, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Upozorňuje, že v čl. IV. (pozn. v tomto článku pouze cituje části odůvodnění rozsudku krajského soudu) dovolání bylo jasně vymezeno, že za vadné považuje řešení otázky oprávněnosti osoby žalobce, včasnosti podání výzvy a určení povinné osoby, přičemž tyto otázky nebyly dle jeho přesvědčení dosud Nejvyšším soudem vyřešeny (zejména s ohledem na skutečnost, že žalovanou stranou byl kraj). Zřejmost tohoto vymezení vyplývá - podle stěžovatele - i z toho, že přes odmítnutí dovolání se k nim Nejvyšší soud v odůvodnění vyjádřil, byť způsobem, který stěžovatel nepovažuje za správný.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska práva na soudní ochranu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
9. Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti setrvává na svých představách o neexistenci restitučního nároku vedlejšího účastníka týkajícího se předmětných nemovitostí, příp. o nedostatku své pasivní věcné legitimace. K těmto námitkám Ústavní soud shledal, že výsledek mnohaletého postupu obecných soudů (vedoucí k uznání restitučního nároku vedlejšího účastníka k ideálnímu spoluvlastnickému podílu na předmětných nemovitostech) je řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí v konečném výsledku odpovídají zjištěnému skutkovému ději, jakož i právním předpisům "podústavního práva".
11. Stěžovatelovu výtku vůči Nejvyššímu soudu, že jeho dovolání bylo nedůvodně odmítnuto pro vady spočívající v nedostatku vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, považuje Ústavní soud za důvodnou, avšak bez ústavněprávní relevance. Část II. stěžovatelova dovolání sice nenaplňuje požadavky §237 občanského soudního řádu na vymezení přípustnosti dovolání, protože v něm absentuje příslušná otázka hmotného práva, nicméně takovou otázku (ev. otázky) lze cum grano salis dovodit z textu části V. dovolání označené jako "nesprávné právní posouzení věci". Po seznámení s obsahem dovolání Ústavní soud shledal, že bod V. 1. je pouhým upozorněním na rozdíly v odůvodnění provedené okresním soudem a krajským soudem, přičemž stěžovatel se přiklání na stranu okresního soudu. Problematiku zařazenou stěžovatelem sub V.2 a V.3. lze - po nezbytné míře abstrakce - považovat za relevantní otázky, jim se však Nejvyšší soud věnoval v závěrečné části odůvodnění (od posledního odstavce na str. 2), z čehož plyne, že je posoudil "quasi meritorně", tudíž měl stěžovatelovo dovolání odmítnout pro nepřípustnost, nikoliv pro vady. Ústavní soud však dodává, že jeho případný kasační zásah by nevedl meritorně k jinému výsledku restitučního sporu.
12. Ústavní soud proto uzavírá, že argumentaci obecných soudů tak, jak je rozvedena v jejich rozhodnutích, považuje za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Soudy ve výsledku rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit za rozhodnutí svévolná, ale jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu