ECLI:CZ:US:2018:3.US.3729.18.1
sp. zn. III. ÚS 3729/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Haladyny, zastoupeného Mgr. Ing. Alešem Boudou, advokátem, sídlem U Hřiště 375, Trutnov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2018 č. j. 26 Cdo 927/2018-251 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. srpna 2017 č. j. 8 Cmo 86/2017-138, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Společenství vlastníků jednotek X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Posléze stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, že jeho náklady na zastoupení před Ústavním soudem ve výši 6 800 Kč zaplatí stát, aby poskytl jeho právnímu zástupci přiměřenou zálohu a uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost nahradit náklady řízení o ústavní stížnosti ve výši 6 800 Kč státu.
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník se žalobou podanou dne 14. 12. 2011 u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") po stěžovateli domáhal zaplacení částky 33 464 Kč s příslušenstvím. Platebním rozkazem krajského soudu ze dne 25. 10. 2012 č. j. 35 Cm 27/2012-25 bylo žalobě vyhověno. Stěžovatel byl současně poučen o možnosti podání odporu a pro případ, že by byl podán, rovněž o povinnosti písemného vyjádření k žalobě ve třicetidenní lhůtě s tím, že uplyne-li tato lhůta marně, bude mít soud za to, že stěžovatel uznává nárok, a rozhodne rozsudkem pro uznání. Stěžovatel platební rozkaz napadl odporem, který však neobsahoval odůvodnění. Po marném uplynutí třicetidenní lhůty rozhodl krajský soud rozsudkem pro uznání ze dne 7. 1. 2013 č. j. 35 Cm 27/2012-32, kterým žalobě vedlejšího účastníka vyhověl. Rozsudek byl stěžovateli doručen dne 18. 1. 2013 a právní moci nabyl dne 5. 2. 2013.
3. Podáním ze dne 26. 11. 2015 nadepsaným jako "odvolání proti rozsudku č. j. 35 Cm 27/2012-32, žaloba na zrušení rozsudku" napadl stěžovatel rozsudek krajského soudu s tím, že objevil nové skutečnosti, zejména že dluh byl ve skutečnosti nižší a ještě před vydáním rozsudku byl zaplacen. Usnesením krajského soudu ze dne 11. 12. 2015 č. j. 35 Cm 27/2012-43 bylo odvolání stěžovatele odmítnuto pro opožděnost. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") přípisem ze dne 23. 3. 2016 vrátil spis krajskému soudu s tím, že podání stěžovatele má posoudit jako žalobu na obnovu řízení. Následnými podáními učiněnými soudem ustanoveným právním zástupcem byla žaloba na obnovu řízení doplněna. Stěžovatel zejména zdůrazňoval, že v době projednávání věci byl ve špatném zdravotním stavu a léčil se v ordinaci odborné psychiatrie. Usnesením krajského soudu ze dne 23. 2. 2017 č. j. 35 Cm 27/2012-114 byla povolena obnova řízení. Krajský soud v odůvodnění uvedl, že doklad o provedení bankovní transakce lze považovat za důkaz, který může stěžovateli přivodit příznivější rozhodnutí ve věci.
4. Proti usnesení krajského soudu podal vedlejší účastník odvolání. V něm uvedl, že v nyní posuzované věci nebyly splněny předpoklady obnovy řízení, zejména že nebyla naplněna zákonná tříměsíční subjektivní lhůta pro podání žaloby na obnovu řízení a že stěžovatel byl v rozhodné době zcela orientován, nemělo být proto pravdou, že by ztratil přehled o čase a okolním dění. Usnesením vrchního soudu ze dne 4. 8. 2017 č. j. 8 Cmo 86/2017-138 bylo usnesení krajského soudu změněno tak, že návrh na obnovu řízení se zamítá. Stěžovateli byla dále uložena povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 9 296,30 Kč. Vrchní soud v odůvodnění primárně zohlednil, že stěžovatel žalobou na obnovu napadl rozsudek pro uznání, což však jde úspěšně učinit pouze tehdy, lze-li důvody obnovy vztahovat na předpoklady, za nichž byl vydán. Žádné skutečnosti, které by se týkaly těchto předpokladů, vrchní soud z podání stěžovatele nedovodil, a rovněž dospěl k závěru, že krajský soud se nedopustil žádného pochybení. Vrchní soud v odůvodnění navíc zdůraznil, že z podaného odporu proti platebnímu rozkazu vyplývá sdělení stěžovatele o vyjádření se ve třicetidenní lhůtě, dovodil proto, že tato skutečnost nekoresponduje s tvrzením o špatném psychickém stavu. Závěrem rovněž uvedl, že skutečnosti vedoucí k případné obnově řízení byly stěžovateli známy již během lhůty k podání odvolání, a proto je nyní nelze úspěšně uplatnit.
5. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2018 č. j. 26 Cdo 927/2018-251 odmítnuto pro nepřípustnost. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že v nyní posuzované věci vycházel z §237 a §238 odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř."), podle nichž platilo, že dovolání nelze podat proti usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč. S odkazem na ustálenou rozhodovací praxi dovodil, že uvedené pravidlo dopadá i na rozhodnutí o žalobě na obnovu řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě napadá usnesení Nejvyššího soudu. Uvádí, že Nejvyšší soud nemohl při rozhodování o dovolání podaném v roce 2017 postupovat podle ustanovení občanského soudního řádu účinných do 31. 12. 2013. Z čl. II. bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, podle stěžovatele rovněž vyplývá, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. V případě použití tohoto pravidla z §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyplývá, že dovolání je nepřípustné proti rozhodnutím, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč. Vzhledem k tomu, že v nyní posuzované věci nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění, nýbrž o povolení, resp. nepovolení obnovy řízení, je podle stěžovatele třeba učinit závěr, že jeho dovolání nebylo odmítnuto pro bagatelnost, nýbrž z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu. Další obsah ústavní stížnosti je zaměřen na usnesení vrchního soudu a krajského soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost je zčásti opožděná.
8. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. S ohledem na nepřípustnost dovolání v nyní posuzované věci je třeba učinit závěr, že posledním prostředkem, který byl stěžovateli k ochraně práva poskytnut, bylo odvolání. V odvolacím řízení rozhodoval vrchní soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 4. 8. 2017 č. j. 8 Cmo 86/2017-138. Z aplikace infoSoud dostupné na stránce www.justice.cz Ústavní soud zjistil, že řízení v nyní posuzované věci bylo pravomocně skončeno dne 26. 9. 2017. Vzhledem k tomu, že usnesení vrchního soudu mohlo být stěžovateli doručeno nejpozději k tomuto datu, je zřejmé, že ústavní stížnost podaná dne 14. 11. 2018 je opožděná.
9. K ústavní stížnosti ve zbývajícím rozsahu Ústavní soud uvádí, že byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že ústavní stížnost v rozsahu, v němž je přípustná, je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle
čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
12. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s odmítnutím dovolání pro nepřípustnost. V nyní posuzované věci je třeba zohlednit, že řízení bylo zahájeno dne 14. 12. 2011. Podle čl. II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, platí, že pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2013, platilo, že dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu je zřejmé, že při rozhodování vycházel z těchto pravidel a rovněž se vypořádal s námitkou stěžovatele, že v nyní posuzované věci bylo ve výroku rozhodnuto o nepovolení obnovy řízení. Z ustálené rozhodovací praxe (srov. i v napadeném usnesení citovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013 sp. zn. 29 Cdo 1420/2013, ze dne 25. 8. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2085/2014, ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. 26 Cdo 4184/2014 a ze dne 30. 7. 2015 sp. zn. 29 Cdo 2866/2015) vyplývá, že peněžitý limit uvedený v §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. se uplatní i v případě dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení ohledně peněžitého plnění nepřevyšujícího 50 000 Kč. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani chybné poučení odvolacího soudu o přípustnosti dovolání. Ústavní soud rovněž zohlednil, že stěžovatel byl v řízení zastoupen advokátem, jemuž ustálená rozhodovací praxe měla být známa.
13. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost proti usnesení vrchního soudu ze dne 4. 8. 2017 č. j. 8 Cmo 86/2017-138 je opožděná, a proto je třeba ji podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout. Ke zbývajícímu rozsahu ústavní stížnosti Ústavní soud uvádí, že postupem Nejvyššího soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto byla bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Osud rozhodnutí o ústavní stížnosti sdílí též stěžovatelův akcesorický návrh na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu