ECLI:CZ:US:2018:3.US.3781.17.1
sp. zn. III. ÚS 3781/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky S. J., zastoupené Mgr. Petrem Škopkem, advokátem, sídlem Dukelských hrdinů 59, Rakovník, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. září 2017 č. j. 6 Co 1307/2017-707 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. června 2017 č. j. 11 P 114/2014-644, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a 1) nezletilé Š. J., 2) M. M. a 3) J. M. a 4) J. J., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 27. 6. 2017 č. j. 11 P 114/2014-644 rozhodl, že vedlejší účastnice 1), nezletilá (dále též "nezletilá"), se počínaje dnem 15. 3. 2017 svěřuje do péče vedlejších účastníků 2) a 3) a počínaje dnem 11. 5. 2017 se svěřuje do jejich společné pěstounské péče. Okresní soud shledal v zájmu nezletilé, aby byla svěřena do pěstounské péče vedlejších účastníků 2) a 3), kteří zajistí řádnou péči v rodinném prostředí.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka, jako matka nezletilé (dále též "matka") odvolání. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 21. 9. 2017 č. j. 6 Co 1307/2017-707 rozsudek okresního soudu ve výrocích I., III., IV. a V. potvrdil. Ve výroku II. krajský soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že stěžovatelka je povinna v období od 15. 3. 2017 do 10. 5. 2017 přispívat na výživu nezletilé vedlejší účastnice 1) částkou 500 Kč měsíčně s tím, že nedoplatek za uvedené období ve výši 916 Kč zaplatí k rukám vedlejších účastníků 2) a 3) nejpozději do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu ohledně svěření nezletilé do péče pěstounů, změnil pouze výrok stanovící výživné tak, aby odpovídalo odůvodněným potřebám nezletilé a zejména možnostem, schopnostem a majetkovým poměrům matky.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že okresní soud porušil její ústavně zaručené právo na rodičovskou péči a výchovu dítěte a právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života tím, že svěřil nezletilou do péče vedlejších účastníků 2) a 3) a dále do jejich společné pěstounské péče, přestože pro takové rozhodnutí nebyly dány zákonné předpoklady. Okresní soud porušil ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces tím, že rozhodl v extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a svými skutkovými závěry, když soud nevzal v úvahu výpověď svědka E. V., manžela stěžovatelky. Krajský soud pak dle názoru stěžovatelky porušil její ústavně zaručené právo na rodičovskou péči a výchovu dítěte, právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života a ústavně zaručené právo na soudní ochranu tím, že nepřihlédl k námitkám stěžovatelky obsaženým v odvolání a rozhodnutí okresního soudu potvrdil.
5. Dle přesvědčení stěžovatelky nebylo v nejlepším zájmu nezletilé oddělit ji od matky. Obecné soudy nezohlednily nejlepší zájem nezletilé jako přední hledisko při rozhodování o právech dítěte a nerespektovaly právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči. Soudy nesprávně při svém rozhodování vycházely ze zpráv a tvrzení orgánu sociálně-právní ochrany dětí o neschopnosti stěžovatelky se o nezletilou postarat a nezabývaly se tím, jestli orgán sociálně-právní ochrany dětí při výkonu dohledu na nedostatky v péči stěžovatelky o nezletilou reagoval adekvátně a zda se pokoušel vést matku, s ohledem na její osobnost a výchovné předpoklady, ke zlepšení péče. Jestliže okresní soud dospěl k závěru, že matka byla schopna řádně o nezletilou pečovat několik měsíců poté, co soudním rozhodnutím došlo ke zrušení ústavní výchovy, do doby nástupu nezletilé do základní školy, existuje předpoklad, že by stěžovatelka byla schopna se o nezletilou řádně postarat i v průběhu školní docházky. Po zrušení ústavní výchovy žila nezletilá po relativně dlouhou dobu (bezmála jednoho roku) v rodinnému prostředí u své matky, kde si zvykla, v zájmu dítěte dle názoru stěžovatelky bylo tuto situaci zachovat a nevystavovat nezletilou stresu spojenému nezbytně s adaptací v novém výchovném prostředí. Jedním z argumentů obecných soudů pro změnu péče bylo, že v důsledku nedostatečného zájmu matky o prospěch nezletilé a její domácí přípravu je nezletilá nucena opakovat první třídu. Soudy se však nezabývaly možností, že slabé školní výsledky mohou být způsobeny poruchou učení u nezletilé (která zřejmě vyžaduje speciální metody výuky), když i v průběhu pobytu u vedlejších účastníků 2) a 3) dané problémy přetrvávají a nezletilá musí opakovat první třídu. Změna výchovného prostředí dle názoru stěžovatelky není v nejlepším zájmu nezletilé, když je zjevné, že tato změna nepříznivě ovlivňuje psychické prožívání nezletilé. Toto hledisko obecné soudy při svém rozhodování nevzaly v úvahu. Dle přesvědčení stěžovatelky nemůže převážit zájem nezletilé žít v naprostém materiálním dostatku, příkladně čistém a stimulujícím prostředí nad zájmem nezletilé vyrůstat ve společnosti své matky. Svěření nezletilé do náhradní péče nemůže být odůvodněno možností umístit nezletilou do vhodnějšího prostředí pro výchovu. Přičemž dle dosavadního postoje pěstounů a jejich působení na nezletilou lze předpokládat, že do budoucna budou zpřetrhány veškeré citové vazby mezi nezletilou a matkou.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití podústavního práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
10. Namítá-li tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti vadné hodnocení důkazů a nedostatečné zjištění skutkového stavu obecným soudem, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v posuzované věci nejde.
11. V předmětné věci krajský soud po doplnění dokazování shledal rozsudek okresního soudu jako věcně správný, vydaný na základě úplně zjištěného skutkového stavu, z něhož byl vyvozen i správný právní závěr. Krajský soud poukázal na dostatečné odůvodnění rozsudku okresního soudu, ve kterém se okresní o soud vypořádal i s některými námitkami stěžovatelky, které znovu uplatnila ve svém odvolání. Konkrétně šlo o otázku důvodu opakování první třídy základní školy nezletilé, posouzení úrovně vedení domácnosti v rodině matky a zajištění dozoru nad nezletilou v době pobytu v rodině; krajský soud poukázal na to, že přitom nešlo o porovnání poměrů a předpokladů pro výchovu nezletilé na straně vedlejších účastníků 2) a 3) s poměry a předpoklady na straně matky, ale o to, že úroveň péče matky o nezletilou byla velmi nízká a nezletilá v této její péči neprospívala, a proto bylo nutné tuto péči změnit. Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout, když rozhodnutí krajského soudu bylo učiněno se zřetelem na nejlepší zájem nezletilé.
12. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na to, že z ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") vyplývá, že náhradní péče by měla být v zásadě dočasným opatřením a měla by být ukončena ihned, jak to okolnosti dovolí. Konečným cílem náhradní péče by mělo být znovusjednocení biologické rodiny. Stát má i pozitivní závazek přijmout opatření k usnadnění znovusjednocení rodiny, jakmile to bude možné (rozsudek ESLP ve věci Kutzner proti Německu ze dne 26. 2. 2002 č. 46544/99, §76; či R.M.S. proti Španělsku ze dne 18. 6. 2013 č. 28775/12, §71). Na druhou stranu ve výjimečných situacích, je-li již dítě dlouho v náhradní péči, může v nejlepším zájmu dítěte být rodinnou situaci opět neměnit a tento zájem tak může i převážit zájem rodičů na sjednocení rodiny a získání dítěte do své péče (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci K. a T. proti Finsku ze dne 12. 7. 2001 č. 25702/94, §155). Ústředním bodem judikatury ESLP je tedy také nejlepší zájem dítěte. Povinnosti přihlédnout k nejlepšímu zájmu dítěte obecné soudy v předmětné věci dostály.
13. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
14. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu