ECLI:CZ:US:2018:3.US.3849.17.1
sp. zn. III. ÚS 3849/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti Citibank N. A., London Branch, sídlem Citigroup Centre, Canada Square, Canary Wharf, Londýn, Velká Británie, zastoupené JUDr. Petrem Přecechtělem, advokátem, sídlem Klimentská 1207/10, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. října 2017 č. j. KSOS 25 INS 10525/2016-B-357 ve spojení s jemu předcházejícím usnesením o nepřiznání hlasovacích práv na schůzi věřitelů konané dne 24. srpna 2017, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §350 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti OKD, a. s., sídlem Stonavská 2179, Karviná, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Stručné vymezení věci
1. Usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") na schůzi věřitelů v rámci insolvenčního řízení, ve kterém vystupuje vedlejší účastnice jako úpadce, nebyla stěžovatelce (jejíž přihlášená pohledávka má představovat více než polovinu výše všech přihlášených pohledávek) přiznána hlasovací práva, a následně byl na této schůzi věřitelů schválen reorganizační plán, jejž krajský soud schválil ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 11. 10. 2017. Stěžovatelka svoji ústavní stížnost spojila s návrhem na zrušení ustanovení §350 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).
2. Stěžovatelka ústavní stížností žádá o zrušení uvedených usnesení krajského soudu, neboť má za to, že jimi byl porušen čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 4 Ústavy České republiky a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka považuje rozhodnutí, jímž jí bylo krajským soudem odejmuto hlasovací právo, za svévolné a neodůvodněné; krajský soud totiž dle stěžovatelky neprovedl předběžné posouzení otázky, zda popření stěžovatelčiny pohledávky bylo učiněno po právu, a to i přes to, že pravost i výše její pohledávky byla v insolvenčním řízení s velkou mírou pravděpodobnosti prokázána. V důsledku toho bylo stěžovatelce znemožněno hlasovat o reorganizačním plánu, tedy jí bylo znemožněno podílet se na rozhodnutí, jež má pro její majetková práva zásadní význam. Postupem krajského soudu proto byla stěžovatelce způsobena závažná újma.
4. Z uvedených důvodů spojila stěžovatelka ústavní stížnost s návrhem na zrušení ustanovení §350 odst. 1 insolvenčního zákona, jež jí - v rozporu s §52 odst. 4 téhož zákona - znemožňuje podat proti usnesení, kterým byl schválen reorganizační plán, odvolání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
6. Ústavní stížnost však z dále uvedených důvodů není přípustná, neboť stěžovatelka efektivně nevyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
7. Stěžovatelka s odkazem na závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 41/15 (ST 41/77 SbNU 963) vyjadřuje přesvědčení, že usnesení, jímž jí nebyla přiznána hlasovací práva, je možno napadnout ústavní stížností spolu s na něj navazujícím usnesením, kterým krajský soud schválil reorganizační plán, a to i proto, že podle §350 odst. 1 insolvenčního zákona může proti usnesení insolvenčního soudu podat odvolání pouze věřitel, jenž na schůzi věřitelů hlasoval proti přijetí reorganizačního plánu.
8. Jak nicméně vyplývá z ústavní stížnosti (i z insolvenčního rejstříku), stěžovatelka (a vedle ní ještě jeden další z přihlášených věřitelů) podala proti usnesení krajského soudu ze dne 11. 10. 2017 odvolání, je tedy zřejmé, že toto usnesení dosud (absolutní) právní moci nenabylo. Stejně tak je zřejmé, že o odvolání stěžovatelky (a dalšího z věřitelů) bude rozhodovat Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), v této fázi řízení proto není prostor pro to, aby o stěžovatelčině ústavní stížnosti mohl Ústavní soud věcně rozhodovat.
9. Stěžovatelčinu ústavní stížnost je tedy namístě považovat za předčasnou, neboť z povahy věci není možné, aby se k věci meritorně vyjadřoval Ústavní soud za situace, kdy k odvolání stěžovatelky jí tvrzenou protiústavnost může zhojit obecný soud.
10. Nelze přitom přehlížet, že stěžovatelčino odvolání nelze - a priori - označit za neefektivní prostředek ochrany jejích práv, neboť stěžovatelkou napadené ustanovení §350 odst. 1 insolvenčního zákona zjevně nelze aplikovat zcela izolovaně, nýbrž toliko ve spojení s dispozicí stěžovatelkou zmiňovaného ustanovení §52 odst. 4 téhož zákona.
11. V této souvislosti je pak vhodné zdůraznit, že odmítnutí posuzované ústavní stížnosti stěžovatelku nikterak nepoškozuje, neboť v případě, že vrchní soud jejímu odvolání nevyhoví, bude jí případně k dispozici nová ústavní stížnost, jíž bude moci rovněž napadat rozhodnutí napadená nyní posuzovanou ústavní stížností.
12. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení stěžovatelčinu ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou. Odmítnout tak musel podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu současně i stěžovatelčin návrh na zrušení §350 odst. 1 insolvenčního zákona, jenž sdílí osud věcně neprojednatelného podání, a to bez ohledu na skutečnost, že dané zákonné ustanovení - striktně vzato - nebylo napadenými rozhodnutími aplikováno, pročež by i z tohoto pohledu stěžovatelka nebyla oprávněna navrhnout jeho zrušení. Obdobně musel odmítnout i návrh na odklad vykonatelnosti napadených usnesení, opět bez ohledu na fakt, že usnesení, jímž byl schválen reorganizační plán, dosud nenabylo (absolutní) právní moci, a není tudíž ani vykonatelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu