ECLI:CZ:US:2018:3.US.386.18.1
sp. zn. III. ÚS 386/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelek obchodních společností VYSOKÁ U PŘÍBRAMI s. r. o., sídlem Žižkova 708, Příbram, a Stavební Holding a. s. v likvidaci, sídlem náměstí Přátelství 1518/4, Praha 15 - Hostivař, zastoupených Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem, sídlem Nad Rokoskou 1228/38, Praha 8 - Libeň, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. října 2017 sp. zn. 9 To 48/2017, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, D. E. a M. V., jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelky domáhaly zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatelky v předmětném trestním řízení vystupovaly v postavení poškozených a že v tomto řízení byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 2. 6. 2017 č. j. 3 T 10/2016-2189 obžalovaný M. V. uznán vinným ze spáchání pokračujícího zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1 a 4 trestního zákoníku formou účastenství podle §24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku a obžalovaný D. E. byl uznán vinným ze spáchání pokračujícího zvlášť závažného zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1 a odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Krajský soud oběma obžalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené obchodní společnosti VYSOKÁ U PŘÍBRAMI s. r. o., postupníkovi pohledávky obchodní společnosti Stavební Holding a. s., v likvidaci, částku 2 000 000 Kč. Obžalovanému D. E. pak byla uložena povinnost zaplatit stejné poškozené částku 5 102 216,35 Kč. Se zbytkem svého nároku na náhradu škody byla tato poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku krajského soudu podali mimo jiné oba jmenovaní obžalovaní odvolání k Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), který na jeho základě rozsudek krajského soudu zrušil mimo jiné ve výroku o náhradě škody a nově rozhodl tak, že stěžovatelky podle §229 odst. 1 trestního řádu odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Argumentace stěžovatelek
4. Stěžovatelky namítají, že jim nebylo zasláno odvolání obžalovaných, takže se nemohly bránit námitkám, které v něm obžalovaní uplatnili, a nemohly tyto námitky rozptýlit a skutečnosti uvést na pravou míru. Způsob, jakým odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí o odkázání stěžovatelek s jejich nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, považují za nepřezkoumatelný. Rozporují argumentaci vrchního soudu a poukazují na skutečnost, že postoupení pohledávky nemusí být zveřejňováno ve sbírce listin. Tvrzené insolvenční řízení obchodní společnosti EYEcom s. r. o. i návrh na odvolání D. K. jako likvidátora označují za účelové.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelky žádný zákonný procesní prostředek k ochraně svých práv proti napadenému rozhodnutí k dispozici neměly.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu pravomoc vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelkami v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud především připomíná, že samotný postup v soudním řízení, hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace podústavního práva jsou úlohou obecných soudů. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn jen tehdy, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje toliko interpretace a aplikace práva, která byla provedena ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti. Z ústavněprávního pohledu je možno posuzovat pouze otázky, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovým stavem, zda procesním postupem soudů nebyly porušeny principy práva na soudní ochranu, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak došlo k zásahu orgánů veřejné moci, kterým bylo dotčeno ústavně garantované právo nebo svoboda.
9. Ústavní soud dále podotýká, že ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 1587/15 (N 214/79 SbNU 443) vyslovil, že rozhodnutí obecného soudu o odkázání poškozeného s jeho nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 trestního řádu může ve výjimečných případech porušit základní práva poškozeného a že ústavní stížnost proti takovému rozhodnutí nemůže být odmítnuta jako nepřípustná. V tomtéž rozhodnutí, jakož i ve své předchozí judikatuře (viz např. usnesení ze dne 18. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 165/15, dostupné na http://nalus.usoud.cz), však Ústavní soud zároveň zdůraznil, že jeho možnost zásahu do rozhodnutí, kterým byl poškozený odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, je omezená. Důvodem je, že většinu pochybení v adhezním řízení lze následně napravit právě v řízení občanskoprávním. Obecný soud rozhodující v trestním řízení nemůže, ani částečně, řádně uplatněný nárok poškozených zamítnout. V tomto ohledu tedy nejde o věc rozsouzenou (res iudicata), ale nároku na náhradu újmy se poškozený nadále může domáhat v řízení občanskoprávním, na které je odkazován.
10. Tvrdí-li stěžovatelky, že jim nebylo zasláno odvolání obžalovaných, na základě kterého odvolací soud následně zrušil výrok o náhradě škody z rozsudku krajského soudu a odkázal stěžovatelky s jejich nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, Ústavní soud konstatuje, že toto tvrzení není zcela přesné. Krajský soud k telefonickému dotazu totiž sdělil, že dne 3. 7. 2017 bylo datovou zprávou stěžovatelce VYSOKÁ U PŘÍBRAMI s. r. o. (tj. poškozené, jíž byl rozsudkem tohoto soudu přiznán nárok na náhradu škody) doručeno odvolání obžalovaného M. V. a dne 22. 7. 2017 jí bylo doručeno odůvodnění tohoto odvolání. Ze sdělení krajského soudu však vyplývá, že nelze potvrdit doručení ani samotného odvolání obžalovaného D. E. žádné ze stěžovatelek, ani doplnění tohoto odvolání ze dne 8. 10. 2017, v němž je - jak vyplývá z napadeného rozsudku vrchního soudu - obsažena podstatná část argumentace, na jejímž základě vrchní soud rozhodoval v otázce náhrady škody.
11. Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře opakovaně deklaroval, že ne každé porušení práva dosahuje takové intenzity, aby mohlo současně znamenat i zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod. Odůvodňuje to především skutečnost, že případným zrušujícím nálezem Ústavního soudu dochází k prolomení právní moci soudního rozhodnutí, k němuž by mělo docházet zcela ojediněle, a to na základě důvodných pochybností, které však v tomto případě nenabyly konkrétního rozměru (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 300/2004, IV. ÚS 4385/12, IV. ÚS 2684/14 a další). Ústavní soud zásadně posuzuje ústavní konformitu dotčených rozhodnutí orgánů veřejné moci ve spojitosti s řízením, z něhož takové akty vzešly, tj. posuzuje řízení jako celek, a musí za této situace současně též vážit, resp. zkoumat, jak zmíněné porušení procesních práv zkrátilo stěžovatele na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02 (U 19/31 SbNU 327)].
12. Výše popsané námitky, které stěžovatelky uvedly v ústavní stížnosti a které mají vyvracet argumentaci odvolacího soudu, Ústavní soud považuje za kusé a nejednoznačné. Jak bude dále rozvedeno, své pochyby o oprávněnosti nároku stěžovatelek na náhradu škody způsobené předmětným trestným činem odvolací soud řádně zdůvodnil a námitky stěžovatelek se nejeví být způsobilé k tomu, aby měly podstatný vliv na tento závěr. Nelze rovněž odhlížet od skutečnosti, že stěžovatelky mohou svou argumentaci plně uplatnit v řízení ve věcech občanskoprávních, na něž byly napadeným rozsudkem odkázány.
13. Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelkám, že odůvodnění výroku o náhradě škody je nepřezkoumatelné. Vrchní soud vysvětlil, že v posuzovaném případě existuje důvodná domněnka, že z obchodní společnosti Stavební Holding s. r. o., v likvidaci, byla pohledávka spočívající v náhradě škody způsobené trestným činem, který byl předmětem daného trestního řízení, tzv. vyvedena, tedy převedena na třetí osobu bez odpovídajícího protiplnění. Vrchní soud výslovně jmenoval skutečnosti, na základě kterých uvedený závěr dovodil (srov. str. 23 napadeného rozsudku).
14. Je třeba zdůraznit, že z napadeného rozsudku vrchního soudu je jasně patrné, že tento soud uvedenou skutečnost, tedy tzv. vyvedení pohledávky na náhradu škody z obchodní společnosti Stavební Holding s. r. o., v likvidaci, bez adekvátního protiplnění, nepovažoval za jednoznačně prokázanou, ale interpretoval ji jako důvod pro pochybnosti o oprávněnosti nároku stěžovatelek na náhradu škody. Tvrzení stěžovatelek směřujících proti některým z okolností, na jejichž základě odvolací soud uvedený závěr učinil, přitom nelze považovat za natolik jednoznačná a průkazná, aby mohla pochybnosti o nároku na náhradu škody spolehlivě rozptýlit. Jsou pouze potvrzením toho, že k objasnění daných otázek bude nezbytné provést další dokazování, jež však přesahuje rámec a účel trestního řízení, jak ostatně uvedl v napadeném rozsudku i vrchní soud. Ústavní soud proto sdílí názor tohoto soudu, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro přiznání nároku na náhradu škody a že nezbylo než postupovat podle §229 odst. 1 trestního řádu a ponechat řešení této otázky na případné občanskoprávní řízení, které stěžovatelky mohou iniciovat.
15. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu