ECLI:CZ:US:2018:3.US.3879.18.1
sp. zn. III. ÚS 3879/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele O. H., zastoupeného Mgr. Pavlem Andrlem, advokátem, sídlem Za Poštou 416/2, Olomouc, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 3. srpna 2018 č. j. 1 ZN 960/2017-46 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, Územního odboru v Olomouci, Oddělení hospodářské kriminality, ze dne 29. června 2018 č. j. KRPM-147857-112/TČ-2017-140581-19, za účasti Okresního státního zastupitelství v Olomouci a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, Územního odboru v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a podle článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Dále jimi byl podle stěžovatele porušen princip vázanosti státní moci zákonem podle čl. 2 odst. 2 Listiny a podle čl. 2 odst. 3 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, Územního odboru Olomouc, oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán") ze dne 29. 6. 2018 č. j. KRPM-147857-112/TČ-2017-140581-19 byla odložena věc vedená proti J. H., jako podezřelé ze spáchání zločinu podvodu. Následná stížnost stěžovatele podle §141 a násl. trestního řádu proti tomuto rozhodnutí policejního orgánu byla ústavní stížností napadeným usnesením Okresního státního zastupitelství v Olomouci (dále jen "okresní státní zastupitelství") zamítnuta, když podnět ve smyslu nálezu sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691) proti tomuto postupu okresního státního zastupitelství byl Krajským státním zastupitelstvím v Ostravě - pobočkou v Olomouci odložen jako nedůvodný.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domnívá, že byť v jeho věci jde ve svém důsledku "jen" o ochranu majetku, přesto má právo na efektivní a účinné vyšetřování orgány činnými v trestním řízení; ty se naopak snažily podle stěžovatele jeho trestní oznámení pro trestný čin podvodu spáchaného J. H. "zamést pod stůl". J. H. přitom podle tvrzení stěžovatele z něj a dalších věřitelů vylákala lstí finanční prostředky ve výši 1 260 000 Kč na úhradu dluhů v souvislosti s pozůstalostí po jejím zesnulém manželovi J. H., když původně souhlasila, že jako dočasné majetkové jistiny za zaplacené dluhy bude užito převodu jejího členského podílu u stavebního bytového družstva, s nímž je spojeno právo užívání bytu v tržní hodnotě 1 500 000 Kč. Následně však J. H. tento právní úkon záměrně napadla u Krajského soudu v Brně jako neplatný s tím, že svůj dluh vůči stěžovateli a jeho spolupracovníkům ani ve formě sjednaného převodu členského podílu v bytovém družstvu nenahradí. Z toho stěžovatel dovozuje, že již v době, kdy jej žádala o finanční pomoc, si byla vědoma toho, že nechce svým závazkům vůči stěžovateli dostát.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i napadených rozhodnutí, z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Jak plyne z judikatury Ústavního soudu [srov. zejm. nález sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014 (N 152/74 SbNU 301)], eventuální zásah Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení o (ne)stíhání určité osoby, je v zásadě omezen jen na případy, kdy poškozenému byla tvrzenou trestnou činností způsobena intenzivní újma s přetrvávajícími důsledky (typicky poškození života a zdraví) s tím, že nastolení spravedlnosti občanskoprávní žalobou, anebo řešení v rámci civilního práva by se vzhledem k závažnosti důsledků na osobu poškozeného jevilo zcela nedostatečným. Ani jedna z těchto podmínek přitom ve věci stěžovatele není splněna, což se ostatně ani v ústavní stížnosti ve svém důsledku netvrdí.
8. Tento postoj přitom není ani v rozporu se stěžovatelem odkazovaným rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ve věci Blumberga proti Lotyšsku ze dne 14. 10. 2008, stížnost č. 70930/01. Ústavní soud totiž tímto svým postojem nikterak nenaznačuje, že by snad v případě méně závažných trestních činů (obecně řečeno těch, které nesměřují proti životu, zdraví a tělesné integritě člověka) neměla existovat povinnost orgánů činných v trestním řízení účinně vyšetřovat tyto trestné činy, toliko vymezuje podmínky pro svůj eventuální zásah. Sám Evropský soud pro lidská práva v citovaném rozsudku ostatně výslovně uvádí, že v případě méně závažných trestných činů stát nesplní svoji povinnost účinně je vyšetřovat a stíhat jen tehdy, pokud lze v postupu orgánů činných v trestním řízení zjistit závažné a zjevné nedostatky [srov. k tomu výslovně poslední větu odst. 67 citovaného rozsudku: "The Court thus considers that in cases involving less serious crimes the State will only fail to fulfil its positive obligation in that respect where flagrant and serious deficiencies in the criminal investigation or prosecution can be identified"]. Takové nedostatky ale ve stěžovatelově věci zjistitelné nejsou.
9. J. H. zjevně služeb a pomoci stěžovatele a jeho spolupracovníků využila a za to jim postupně zaplatila částku 2 600 000 Kč. Věrohodnost jejího tvrzení, že převod členského podílu ve stavebním bytovém družstvu na dceru jednoho ze spolupracovníků měl sloužit jen jako zajištění, kdyby služby neuhradila, nebyla nikterak zpochybněna. Tyto služby však uhradila a spornou částku tak představují jen údajné dluhy jejího zesnulého manžela J. H., které však nebyly podle orgánů činných v trestním řízení stěžovatelem a jeho spolupracovníky objektivně prokázány, natož aby byla objektivně prokázána vědomost stěžovatelky o nich a z toho plynoucí její úmysl stěžovatele poškodit. Stěžovatel, jsou-li jeho námitky v ústavní stížnosti vůbec konkrétní, jen znovu opakuje některá svá tvrzení, z nichž ovšem přímo neplyne, že by dluhy J. H. a jejího zesnulého manžela existovaly. Na tom pak nemůže nic změnit ani skutečnost, kdy byla J. H. na dovolené, kdy byl její manžel v nemocnici, kdy J. H. stěžovatele poznala, kdy pro J. H. začal stěžovatel pracovat atp. Existence dluhu konečně neplyne ani z výpovědi V. S., když není pravda, že by jeho tvrzení (i v kontextu dalších zjištění) zůstala orgány činnými v trestním řízení nepovšimnuta, jak stěžovatel uvádí (srov. k tomu opak na str. 8 usnesení okresního státního zastupitelství).
10. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli ústavním pořádkem zaručená, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. prosince 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu