ECLI:CZ:US:2018:3.US.3882.17.1
sp. zn. III. ÚS 3882/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti Ing. Pavla Radoně, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem, sídlem Valdštejnovo nám. 76, Jičín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. září 2017 č. j. 6 As 32/2017-38, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Všeobecné zdravotní pojišťovny, sídlem Orlická 2020/4, Praha 3 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva "na spravedlivý proces bez průtahů a na rovné zacházení - v případě kdy Nejvyšší správní soud zrušil odvolání povinného subjektu, tak měl současně ve smyslu §16 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. nařídit VZP ČR požadované informace poskytnout stěžovateli, dále na ochranu majetku a jeho vlastnictví a legitimní očekávání jeho přírůstku, protože stěžovateli měla být přiznána náhrada jeho hotových výdajů jako vlastních nákladů řízení před soudy, které mu navíc najisto vznikly, dále na legitimní očekávání stěžovatele výkon soudní moci v souladu se zásadou legality".
2. Z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojených příloh se podává, že stěžovatel žádal vedlejší účastnici o poskytnutí informací týkajících se jeho zesnulého otce a po její opakované odpovědi, že není oprávněna informace poskytnout, brojil proti jejímu postupu žalobou. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 30. 12. 2016 č. j. 6 A 24/2013-51 žalobu zamítl. Stěžovatel podal kasační stížnost, na jejímž základě Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 9 2017 č. j. 6 As 32/2017-38 zrušil rozsudek městského soudu (výrok I.), zrušil i v pořadí druhé rozhodnutí vedlejší účastnice a věc jí vrátil k dalšímu řízení (výrok II.), vedlejší účastnici uložil povinnost uhradit stěžovateli na náhradě nákladů řízení 2 000 Kč (výrok III.) a přiznal odměnu právnímu zástupci stěžovatele (výrok IV.). Kasační výroky odůvodnil nesprávným postupem vedlejší účastnice a jeho hodnocením městským soudem při vyřizování stěžovatelovy žádosti o informace, výroky o nákladech řízení úspěchem stěžovatele ve věci.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu vytýká, že ačkoliv zrušil rozsudek městského soudu, tak nerozhodl o celé kasační stížnosti, když nenařídil vedlejší účastnici poskytnout mu požadované informace v rozporu s §16 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů. Připomenul, že po vydání rozsudku Nejvyššího správního soudu ředitel vedlejší účastnice vydal dne 26. 10. 2017 rozhodnutí č. j. VZP-17-03598018-Z721, kterým jeho žádost o poskytnutí předmětných informací zamítl. Z tohoto důvodu požadoval, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Nejvyššího správního soudu v části výroku, kterou nebylo rozhodnuto o jeho požadavku o nařízení vedlejší účastnici poskytnout požadované informace. Převážnou část ústavní stížnosti stěžovatel zaměřuje na odůvodnění významu požadovaných informací, a to s ohledem na závažnost nádorového onemocnění (způsobeného mimo jiné genetickou dispozicí), na které jeho otec zemřel.
4. Dále stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud rozhodl nesprávně o náhradě nákladů řízení, když mu nepřiznal náhradu hotových výdajů za řízení před soudy, ačkoliv mu náklady vznikly a byl se svojí kasační stížností úspěšný. Posouzení náhrady nákladů řízení považuje stěžovatel za extrémně rozporné s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/13 a příslušnými ustanoveními §57 odst. 1, 60 a 64 s. ř. s., a proto navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadený rozsudek Nejvyššího soudu v části výroku, kterou mu nebyla přiznána náhrada nákladů.
5. Stěžovatel posléze navrhl, aby Ústavní soud vydal předběžné opatření, jímž by vedlejší účastnici zakázal skartovat informace vedené o tom, které jednotlivé výkony byly provedeny a které jednotlivé diagnózy byly stanoveny konkrétními lékaři a zdravotnickými zařízeními, v který konkrétní den a následně vykázány vůči vedlejší účastnici v případě stěžovatelova otce za období listopad 2009 až květen 2010.
6. V závěru ústavní stížnosti požádal stěžovatel o přiznání nákladů řízení vůči Nejvyššímu správnímu soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány procesní předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou garantovány ústavním pořádkem. Z §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributu ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány.
9. Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu, dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatel ve věci, v níž se domáhá poskytnutí informací po vedlejší účastnici, dosud nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Jde tedy o ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustnou, neboť jak vyplývá z výroku napadeného rozsudku, předcházející rozhodnutí byla zrušena a věc byla vrácena vedlejší účastnici k dalšímu řízení. Ústavní soud je při svém rozhodování podle čl. 88 odst. 2 Ústavy vázán pravidly řízení podle zákona o Ústavním soudu a podle §75 odst. 1 tohoto zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Samotná existence pravomocného rozhodnutí ještě splnění této podmínky nezaručuje, když řízení ve věci samé dále pokračuje.
10. Tato část ústavní stížnosti, jakož i ta část, v níž stěžovatel namítá nesprávný postup Nejvyššího správního soudu při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, je nepřípustná též z dalšího důvodu. Stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Nejvyššího správního soudu jednak v části výroku, kterou nebylo rozhodnuto o jeho požadavku o nařízení vedlejší účastnici poskytnout požadované informace, jednak v části výroku, kterou mu nebyla přiznána náhrada nákladů. Napadený rozsudek žádný z takových výroků neobsahuje, chybí tedy předmět případného kasačního zásahu Ústavního soudu.
11. Z obdobných důvodů nevyhověl Ústavní soud žádosti o vydání předběžného opatření, když navíc stěžovatelem formulovaný petit takového opatření zjevně přesahuje pravomoc Ústavního soudu upravenou v §80 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Toto ustanovení je ustanovením speciálním, které nepochybně vylučuje analogické užití občanského soudního řádu.
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]; se zřetelem k výsledku řízení o ústavní stížnosti nebylo třeba samostatně rozhodovat o stěžovatelově návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2018
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj