ECLI:CZ:US:2018:3.US.394.18.1
sp. zn. III. ÚS 394/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky K. K., zastoupené Mgr. Ivo Kráčmarem, advokátem, sídlem Táboritů 237/1, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. října 2017 č. j. 14 Co 249/2017-801 a proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. února 2017 č. j. 0 P 330/2012-751, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a P. M. a nezletilého S. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala, aby byly zrušeny rozsudky Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") označené v záhlaví. Je totiž názoru, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Má za to, že současně došlo k porušení čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Okresní soud rozsudkem ze dne 21. 2. 2017 č. j. 0 P 330/2012-751 rozhodl o tom, že se nezletilý syn stěžovatelky S. svěřuje do péče otce a odnímá se ze střídavé péče rodičů, do které byl svěřen předchozím rozsudkem tohoto soudu. Okresní soud vyhodnotil, že od doby, kdy bylo rozhodnuto o střídavé péči, došlo k zásadní změně poměrů. Vztahy mezi rodiči se od této doby velmi zhoršily poté, co se stěžovatelka odstěhovala z F., kde oba rodiče bydleli, což téměř vylučuje pokračovat ve střídavé péči po nástupu nezletilého do základní školy. Vzájemná vstřícnost mezi rodiči vymizela zcela, když stěžovatelka na otce nezletilého podala trestní oznámení pro podezření z pohlavního zneužívání nezletilého. Ve spise okresního soudu je na č. l. 356 založeno usnesení Policie České republiky ze dne 22. 5. 2015 o odložení trestní věci podezření ze spáchání trestného činu, jelikož policejní orgán vyhodnotil, že ke skutku nedošlo. Okresní soud poukázal na znalecký posudek zpracovaný v trestním řízení, z něhož vyplynulo, že nezletilý je snadno ovlivnitelný sugestivními otázkami a že citlivě vnímá emoční rozpoložení osob blízkých, jsou-li mu kladeny otázky. V tomto znaleckém posudku se dále uvádí, že výpověď nezletilého před orgány činnými v trestním řízení nelze považovat za reprodukci skutečně prožitých událostí. Okresní soud dále vycházel ze znaleckého posudku, který byl zpracován pro jeho řízení a dle něhož je tolerance nezletilého ke stresu téměř vyčerpána. Poukázal na to, že v minulosti, kdy došlo k opakovanému nařčení otce stěžovatelkou z pohlavního zneužívání nezletilého, byl nezletilý stěžovatelkou negativně ovlivňován proti otci. Dle znalce se osobnost stěžovatelky vyznačuje psychopatologickými rysy, které vedou ke snížení či omezení vychovatelských a pečovatelských schopností. V osobnosti otce nejsou přítomny psychopatologické rysy, které by vedly ke snížení či omezení těchto schopností. Otec se sice snaží matce oplácet její chování z minulosti omezováním kontaktu s nezletilým, což situačně snižuje jeho výchovné schopnosti. Dle hodnocení okresního soudu se uvedené jednání otce z hlediska zdraví dítěte nejeví tak škodlivé jako jednání stěžovatelky, která dosud není schopna náhledu na své jednání. Nezletilý v péči otce prospívá. V době, kdy byl u stěžovatelky, byl nesmělý, špatně navazoval kontakt a byl často nemocen.
3. Krajský soud v rozsudku ze dne 20. 10. 2017 č. j. 14 Co 249/2017-801, jímž potvrdil rozsudek okresního soudu, uvedl, že střídavá péče nemůže zajistit nejlepší zájem dítěte, jelikož se v posuzovaném případě neosvědčila. Oba rodiče mají k nezletilému vytvořenou silnou citovou vazbu a stejně má nezletilý silnou citovou vazbu k nim. Výchovné schopnosti stěžovatelky jsou však v porovnání s výchovnými schopnostmi otce výrazně sníženy. Za zásadní krajský soud označil opakované obviňování otce stěžovatelkou z pohlavního zneužívání nezletilého, které směřovalo k ohrožení vazby nezletilého k otci. Krajský soud vyhodnotil, že okresní soud při svém rozhodování nevycházel jen ze závěrů znaleckého posudku, byť šlo o důkaz stěžejní, ale že provedl i jiné důkazy, které utváří ucelený obraz o posuzovaných skutečnostech. Další navrhované důkazy proto byly nepřínosné, což dle krajského sodu objasnil již okresní soud. K námitce stěžovatelky, že okresní soud nerozhodl o úpravě styku s nezletilým, krajský soud poznamenal, že úprava styku nebyla předmětem řízení. Žádný z rodičů nepodal návrh na úpravu styku. Kontakty s polorodými sourozenci nezletilého, kteří jsou v péči matky, budou muset probíhat právě prostřednictvím úpravy styku. Dle odvolacího soudu je pochopitelné, že okresní soud vyzval stěžovatelku, ať předloží otázky, které má ke znalci, na což však stěžovatelka nereagovala. Znalec tedy nebyl vyslechnut, neboť jeho posudek v listinné podobě byl dostatečným důkazem.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka uvedla, že řízení o úpravě rodičovské odpovědnosti bylo skončeno po více než dvou letech od jeho zahájení. Má za to, že okresní soud v řízení postupoval laxně, a že v důsledku předběžného opatření byla více než půl roku bez kontaktu se synem. Prostřednictvím návrhů na vydání předběžných opatření se snažila o styk se synem, okresní soud však její návrhy zamítal. Posléze se mohla se synem stýkat na základě předběžného opatření každou středu od 14.00 do 18.00 hodin, otec však čtvrtinu těchto setkání zrušil. Následné návrhy na rozšíření styku okresní soud zamítal. Stěžovatelka namítla, že okresní soud, který rodiče nevedl k mediaci, svým nekonáním prohloubil rodinnou krizi a způsobil možné odcizení matky se synem.
5. Okresní soud vyzval stěžovatelku, aby mu sdělila otázky, které chce klást znalci, ačkoli takové oprávnění zákon soudu nepřiznává. Stěžovatelka uvedla, že se závěry znaleckého soudu nesouhlasila a u jednání hodlala znalci klást otázky. Namítla, že okresní soud uložil znalci posuzovat nepřípustné otázky, např. zda dítě některého z rodičů preferuje. Znalecký posudek byl stěžejním důkazem, okresní soud však závěry posudku nehodnotil, pouze je reprodukoval a stěžovatelce nebyla dána možnost zpochybnit závěry znalce. Stěžovatelka dále namítla, že okresní soud neprovedl jí navržené důkazy a nezabýval se širším rodinným zázemím či průběhem asistovaných styků. Rovněž zdůraznila, že soud má hájit zájem dítěte, kterým je i styk s matkou. Porušení této nejpřirozenější vazby je možno jen v případě naprosté absence či nedostatečnosti péče. Dle jejího názoru okresní soud nedbal na nejlepší zájem dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Státní orgány jsou přitom povinny přijmout za účelem styku veškerá opatření, která od nich lze očekávat.
6. Stěžovatelka vyjádřila též pochybnosti o nestranném postupu okresního soudu. Nebyla jí umožněna účast u jednání, ačkoli pro odročení existovaly pádné důvody v podobě jejího zdravotního stavu ve vysokém stadiu těhotenství. Soud neprovedl jí navržené důkazy. Poukázala na hodnocení okresního soudu, který odnětí dítěte matkou otci popsal tak, že matka dítě "unesla". V případě odnětí dítěte otcem matce soud situaci popsal tak, že otec si dítě "převzal". Stěžovatelka má za to, že okresní soud hodnotil situaci neobjektivně, a nabyla dojmu, že veškeré skutečnosti (např. její přestěhování do D. za prarodiči nezletilého) vykládal k její tíži. Skutečnosti v neprospěch otce (vyšší věk, neexistence stabilního partnera, absence prarodičů ze strany otce) okresní soud nebral v potaz.
7. V ústavní stížnosti byla uplatněna námitka, že okresní soud jen převzal závěry znaleckého posudku, ale nezabýval se nejlepším zájmem dítěte a nehodnotil kritéria, která dle judikatury Ústavního soudu hodnotit má. Okresní soud uvedl, že stěžovatelka není schopna náhledu na škodlivost svého počínání. Není jasné, z čeho tuto informaci čerpal, protože v přímém kontaktu s ní byl jen jednou, rok před vydáním rozsudku. V rozsudku okresního soudu chybí jakákoli zmínka o sourozeneckých vazbách, o prarodičích, o soužití se stěžovatelčiným partnerem, s nímž má nezletilý pěkný vztah. Stěžovatelka uvedla, že jí otec nezletilého prakticky vyloučil z výchovy jejich dítěte, což obecným soudům nevadilo, a jeho jednání buď bagatelizovaly, nebo přímo schvalovaly.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, ale je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Ústavní soud nesouhlasí s námitkou, že by obecné soudy nepřihlížely k demonstrativně vymezeným kritériím, k nimž mají přihlížet při rozhodování o svěření dítěte do péče a která umožňují posoudit nejlepší zájem dítěte, jenž je předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Mezi tato kritéria patří zejména: 1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a osobou usilující o jeho svěření do péče, 2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby, 3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální i jiné potřeby a 4) přání dítěte [viz nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), bod 19.; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz].
11. O tom, že stěžovatelka a vedlejší účastník jsou biologickými rodiči nezletilého, nebylo v řízení pochyb (1. kritérium). K zachování rodinných vazeb (2. kritérium) se vztahuje hodnocení obecných soudů o opakovaném obviňování otce dítěte stěžovatelkou z pohlavního zneužívání dítěte. Krajský soud vyhodnotil, že stěžovatelka tímto jednáním směřovala k ohrožení vazby nezletilého k otci, čemuž mělo svěření nezletilého do péče otce zabránit. Obecné soudy vyhodnotily, že komunikace mezi rodiči se po uvedených obviněních natolik zkomplikovala, že společně s dalšími skutečnostmi (k nim viz bod 15. níže), nespatřovaly dosavadní střídavou péči jako řešení v nejlepším zájmu dítěte. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud si byl vědom i dalšího aspektu rodinných vazeb, a to vztahu nezletilého s jeho polorodou sestrou a prarodiči ze strany matky. Vyhodnotil, že kontakt nezletilého s těmito členy rodiny, bude možno vyřešit v rámci úpravy styku. Poznamenal, že řízení o úpravě styku ale nebylo v době jeho rozhodování zahájeno (návrh na úpravu styku byl podán až později, a to dne 1. 2. 2018, jak vyplývá z č. l. 867).
12. Obecné soudy se vyjádřily i ke schopnosti obou rodičů zajistit dítěti jeho potřeby (3. kritérium). Okresní soud uvedl, že oba rodiče mají schopnost zajistit nezletilému vhodné materiální a bytové podmínky. Zejména na základě znaleckého posudku však soudy shledaly, že výchovné schopnosti matky jsou limitovány jejím nepřátelským nastavením vůči otci, což se projevilo i ovlivňováním dítěte proti otci ze strany matky. Obecné soudy výchovné schopnosti otce hodnotily lépe než u matky, byť si byly vědomy toho, že ani nastavení otce vůči matce není pozitivní a že otec má tendenci matce její jednání oplácet, což však nevedlo dle znaleckého posudku ke snížení jeho výchovných schopností. Ústavní soud konstatuje, že při tomto závěru se obecné soudy nedopustily excesivního či svévolného hodnocení důkazů, nebyl tedy dán prostor, aby do jejich hodnocení Ústavní soud vstupoval. K námitce, že není zřejmé, z čeho okresní soud čerpal informace pro závěr, že stěžovatelka není schopna náhledu na škodlivost svého počínání, Ústavní soud poznamenává, že o neschopnosti náhledu se zmiňuje znalecký posudek.
13. Skutečnost, že soudy shledaly, že oba rodiče pro dítě vytvářejí vhodné materiální a bytové podmínky, není nijak v rozporu se závěrem o rozdílných výchovných schopnostech, které se projevují v jejich jednání. Ústavní soud proto uvádí, že žádný z rozsudků napadených ústavní stížností není vnitřně rozporný, jak namítla stěžovatelka.
14. Přání dítěte (4. kritérium) bylo zjištěno prostřednictvím znalce. Budoucí situaci si nezletilý, jemuž bylo v době rozhodnutí krajského soudu 8 let, představoval tak, že by mohl být týden u matky a týden u otce ve střídavé péči (č. l. 689). K možnosti zjistit přání dítěte mladšího deseti let prostřednictvím znalce srov. výše zmíněný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, bod 25. odůvodnění. Ústavní soud konstatuje, že ani zjištění přání dítěte, byť jde o okolnost relevantní, nezbavuje soudy povinnosti založit své rozhodnutí na pečlivém a komplexním posouzení jeho zájmů, které může vést k závěru, že v nejlepším zájmu dítěte je odchylné řešení, než na které dítě poukázalo ve svém přání. Ústavní soud shledal, že důvody, proč se obecné soudy v posuzované věci odchýlily od přání dítěte, byly racionální a dostatečné odůvodněné.
15. Obecné soudy dodržely požadavky, které jsou z hlediska ústavnosti kladeny na jejich rozhodnutí. Svěření nezletilého do péče otce založily na tom, že kapacita nezletilého pro toleranci stresu byla téměř vyčerpána a střídavá péče by na něj kladla jen další nároky v situaci, kdy se komunikace mezi rodiči ještě zhoršila. Dále poukázaly na jednání matky ohrožující vazbu nezletilého k otci, čemuž mělo svěření nezletilého do péče otce zabránit. Třetím hlavním důvodem, na kterém soudy své rozhodnutí založily, byla školní docházka nezletilého a skutečnost, že se matka odstěhovala do jiného kraje. Ústavní soud již v minulosti připustil, že proti střídavé péči může svědčit i to, že rodiče žijí ve velmi velké vzdálenosti od sebe, zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte [viz nález ze dne 24. 6. 2016 sp. zn. II. ÚS 169/16 (N 120/81 SbNU 873), bod 21. odůvodnění]. Uvedené je v nynější věci nutno vnímat s poznatkem, že kapacita nezletilého pro zvládání stresu byla téměř vyčerpána. Dlouhé dojíždění do školy či zvládání školních režimů ve více školách by pro nezletilého na počátku školní docházky představovalo dodatečné nároky a stres. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy snesly racionální důvody k tomu, proč střídavá péče nebyla v posuzovaném případě v nejlepším zájmu dítěte.
16. Stěžovatelka obecným soudům vytkla, že jen převzaly závěry znaleckého posudku, aniž by se jimi hlouběji zabývaly. Ústavní soud nemá výhrad z hlediska ústavnosti proti hodnocení znaleckého posudku obecnými soudy. Obecně lze uvést, že znalecký posudek a priori nepožívá větší důkazní síly než jiné důkazy a je třeba jej hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz [viz nález ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4457/12 (N 132/70 SbNU 221)]. Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy tyto požadavky nerespektovaly. Okresní soud porovnával závěry znaleckého posudku se zprávou klinického psychologa Mgr. Zehnala, který předložila matka, a výslovně uvedl, že nejsou v rozporu. Z rozhodnutí napadených ústavní stížností vyplývá, že závěry znaleckého posudku obecné soudy porovnávaly s tím, co v průběhu řízení vyšlo najevo.
17. Porušení ústavně zaručených práv Ústavní soud neshledal ani ohledně námitky, že stěžovatelka nemohla znalci klást otázky, jelikož znalec nebyl vyslechnut. Dle §127 odst. 1 věty poslední zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se může soud v odůvodněných případech místo výslechu znalce spokojit s jeho písemným posudkem. Ústavní soud konstatuje, že výslech znalce je třeba provést v případě rozporu znaleckého posudku s dalšími důkazy [viz nález ze dne 25. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2399/08 (N 37/52 SbNU 375)]. Poukázat lze také na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017 sp. zn. 32 Cdo 4112/2016, dle něhož lze od výslechu znalce upustit, má-li posudek všechny náležitosti, tj. "že závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a že jsou podloženy obsahem nálezu, že znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, že přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, a že jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů, nemají-li k posudku připomínky ani účastníci řízení (jejich zástupci) a souhlasí-li účastníci řízení (jejich zástupci) s upuštěním od výslechu znalce, popř. nelze-li - zejména s ohledem na to, že předmětem posouzení jsou jen jednoduché skutečnosti - očekávat (důvodně předpokládat), že budou vznášeny dotazy k doplnění nebo objasnění posudku ze strany účastníků (jejich zástupců)". Soud musí vyslechnout znalce tehdy, vznese-li účastník proti posudku výhrady, jejichž vyjasnění je pro rozhodnutí soudu podstatné (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015 sp. zn. 28 Cdo 5138/2014; rozsudky Nejvyššího soudu jsou dostupné z www.nsoud.cz).
18. Ústavní soud uvádí, že obecné soudy vyhodnotily, že hodnocený posudek byl úplný, přesvědčivý, se všemi náležitostmi a nevyvolával pochybnosti, a neshledaly rozpory posudku s jinými důkazy. Okresní soud stěžovatelku vyzval, aby v případě, že hodlá znalci klást dotazy, tyto otázky soudu předem sdělila, což stěžovatelka neučinila s odvoláním na svůj zdravotní stav. I když požadovala výslech znalce, okresní soud shledal, že s ohledem na povahu posudku a skutečnost, že stěžovatelka neuvedla, k čemu by se měl znalec vyjádřit, není výslech znalce k objasnění posudku třeba. Při samotném jednání, na kterém soud provedl důkaz znaleckým posudkem, byl přítomen zástupce stěžovatelky, který měl možnost se k posudku vyjádřit. Jedinou konkrétní výhradu k posudku formuloval k přípustnosti otázky, kterou soud zadal znalci k zodpovězení ve znaleckém posudku (zástupce stěžovatelky uvedl, že je nepřípustné, aby se znalec zabýval osobnostním hodnocením rodičů a tím, jaký je citový vztah nezletilého k rodičům a zda nezletilý některého z nich preferuje). Ústavní soud konstatuje, že výhrady proti formulaci otázek (resp. jejich přípustnosti) jsou námitkami především proti postupu okresního soudu, který otázky pro znalce formuloval, nikoli proti závěrům či postupu znalce. Výhrady proti samotné přípustnosti otázek mohl s ohledem na povahu těchto výhrad okresní soud posoudit sám bez výslechu znalce. Ani v odvolání proti rozsudku okresního soudu stěžovatelka neuplatnila žádné jiné konkrétní výhrady proti závěrům či postupu znalce (jen obecně uvedla, že posudek obsahuje nejasnosti, aniž by však tyto nejasnosti blíže konkretizovala). Za situace, kdy stěžovatelka proti posudku či postupu znalce neuplatnila konkrétní výhrady (kromě námitek k přípustnosti otázek, které si mohl posoudit sám okresní soud), Ústavní soud neshledal, že by nevyslechnutí znalce představovalo porušení jejího práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
19. Ani zamítnutím důkazních návrhů nedošlo k porušení stěžovatelčiných základních práv. Nadbytečnost provedení důkazů je jedním z důvodů pro jejich neprovedení. Stěžovatelka navrhovala výslech svědků k prokázání svých výchovných schopností. O jejích výchovných schopnostech vypovídaly již provedené důkazy (zejména znalecký posudek), k čemuž Ústavní soud dodává, že vedle výchovných schopností, k nimž se měli svědci vyjadřovat, byly pro rozhodnutí obecných soudů neméně důležité potíže pro školní docházku nezletilého při střídavé péči za situace, kdy se stěžovatelka přestěhovala do jiného kraje. Nadbytečné bylo rovněž provádět důkazy k průběhu asistovaného styku, které měly dle stěžovatelky doložit, že syn se na setkání s ní vždy těšil a jejich setkání byla láskyplná. Ze skutečnosti, že oba rodiče mají k nezletilému vytvořenou silnou citovou vazbu a stejně má nezletilý silnou citovou vazbu k nim, obecné soudy vycházely již na základě jiných důkazů.
20. V zohlednění velké vzdálenosti bydliště rodičů od sebe do možnosti výkonu povinné školní docházky nezletilého nelze spatřovat neobjektivní hodnocení ve vztahu ke stěžovatelce, která se přestěhovala. Ani užití výrazů při popisu vyhrocených událostí při předávání dítěte, proti nimž se stěžovatelka vymezovala ("unesla" ve vztahu k ní, "převzal" ve vztahu k otci), dle hodnocení Ústavního soudu nedosahuje s ohledem na dostatečné důvody, z nichž vycházejí rozhodnutí obecných soudů, intenzity porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky či vybočení z požadavku nestrannosti soudu.
21. Ústavní soud konstatuje, že úprava péče a styku s dítětem v průběhu řízení před okresním soudem na základě předběžných opatření byla dána podezřením na zneužívání nezletilého otcem, následným rozptýlením tohoto podezření a dalším vývojem událostí. Nelze proto souhlasit s náhledem stěžovatelky, že by šlo o rozhodnutí vydaná bez zjevného důvodu. K tvrzení stěžovatelky, že okresní soud svým postupem, délkou řízení a tím, že nevedl rodiče k mediaci, přispěl k prohloubení rodinné krize a zasáhl do možnosti stěžovatelky být se svým dítětem, Ústavní soud poznamenává, že kvalita vzájemné spolupráce a respektu rodičů při řešení záležitostí týkajících se dítěte, záleží především na rodičích samotných a jejich ochotě a schopnosti spolupracovat.
22. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených základních práv a svobod, odmítl její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu