ECLI:CZ:US:2018:3.US.4054.17.1
sp. zn. III. ÚS 4054/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti L. Š., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného JUDr. Petrou Čapkovou, advokátkou, sídlem tř. Čs. armády 300/22, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 20 Co 292/2017-119 ze dne 26. října 2017 a usnesení soudního exekutora Mgr. Tomáše Voborníka č. j. 195 EX 3154/13-105 ze dne 29. srpna 2017, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a soudního exekutora Mgr. Tomáše Voborníka, se sídlem 9. května 215, 533 72 Moravany, jako účastníků řízení a Františka Noska a Renáty Noskové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisového materiálu, ústavní stížností napadeným usnesením soudního exekutora byl dražiteli Františku Noskovi udělen příklep na blíže specifikované nemovitosti ve vlastnictví stěžovatele (v exekučním řízení v postavení povinného). Proti tomuto příklepu podal stěžovatel odvolání, k němuž ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové rozhodnutí exekutora potvrdil.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na řadu pochybení, ke kterým údajně během exekučního řízení dochází. Proti postupu exekutora stěžovatel podal řadu řádných a mimořádných opravných prostředků, přičemž však je vše komplikováno tím, že je ve výkonu trestu odnětí svobody, a nemůže se tak účastnit jednání a vznášet námitky, ač by tak činit chtěl. Stěžovatel je přesvědčen, že by mu účast na jednotlivých jednáních soudů a soudního exekutora měla být umožněna. Tím, že se tak neděje, dochází údajně k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
4. K vydražení nemovitosti stěžovatel namítá, že exekutor vydražil část nemovitosti a zbytek nechal ve vlastnictví stěžovatele, v důsledku čehož jednak došlo ke snížení ceny draženého pozemku, jednak tím stěžovatele a vydražitele provázal a zavdal příčinu k dalším budoucím sporům. To se údajně záhy potvrdilo, neboť vydražitel a nový vlastník pozemku začal po stěžovateli žádat úhrady za užívání pozemku, což je nyní řešeno soudně.
5. Od počátku řízení stěžovatel údajně poukazuje na absurdnost celého postupu, brání se jednotlivým krokům a navrhoval částečné zastavení exekuce mimo jiné i proto, že pohledávka oprávněných nedosahuje ani 30 000 Kč vyžadovaných pro možnost uspokojení prodejem nemovitosti.
6. Konečně stěžovatel namítá, že exekutor přistoupil k dražebnímu jednání, ač stěžovatel dříve napadl usnesení o ceně dražené nemovitosti, kde podal i odvolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
8. Stěžovatelovy námitky, jak ostatně sám víceméně připouští, směřují proti celému průběhu exekučního řízení. Ústavní stížností je však napadána jen fáze exekučního řízení, v níž byl udělen dražiteli příklep. Exekuce prodejem nemovitostí má několik fází, přičemž v každé z nich se řeší samostatné otázky. Stěžovatelovy námitky by vesměs měly být uplatněny v rámci jiné fáze řízení a v jiných opravných prostředcích, což stěžovatel dle svých slov učinil (a řízení o některých z nich údajně stále probíhá). Naopak relevantní důvody (viz §336k odst. 4 občanského soudního řádu), pro které mělo být rozhodnutí o příklepu změněno, stěžovatel neuvádí. Za těchto okolností nemůže Ústavní soud dospět k závěru, že by krajský soud v ústavní stížností napadeném usnesení pochybil.
9. Pokud stěžovatel namítá, že je mu znemožněno účastnit se exekučního řízení, je opět třeba uvést, že tyto námitky by měl uplatnit vždy ve vztahu k rozhodnutím, která právě opravným prostředkem či ústavní stížností napadá. V posuzované věci přitom Ústavní soud zjistil, že v odvolání proti udělení příklepu stěžovatel tuto námitku neuplatnil (nenamítal, že mu bylo znemožněno se dražby zúčastnit, a už vůbec ne, že tato skutečnost byla v příčinné souvislosti s udělením příklepu; v opačném případě by totiž nešlo o námitku způsobilou rozhodnutí o příklepu změnit, viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4790/2007 ze dne 18. 11. 2009), a nepřípustně ji tak uplatňuje až nyní. Nehledě na to, že ani z ústavní stížnosti není patrné, jak konkrétně by se měla stěžovatelova účast na dražbě projevit v udělení příklepu.
10. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2018
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu