ECLI:CZ:US:2018:3.US.411.17.1
sp. zn. III. ÚS 411/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. Z., zastoupeného JUDr. Vladimírem Henclem, advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 1294, Náchod, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 31. října 2016 č. j. 15 Co 520/2016-670 a proti usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 23. září 2016 č. j. 12 Nc 90/2015-602, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Táboře, jako účastníků řízení, a 1) L. K. a 2) nezletilého Š. Z., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Táboře (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 23. 9. 2016 č. j. 12 Nc 90/2015-602 uložil stěžovateli jako otci (dále též "otec") pokutu ve výši 15 000 Kč za nesplnění soudního rozhodnutí ohledně předání vedlejšího účastníka (dále též "nezletilý syn") vedlejší účastnici jako matce (dále též "matka") v neděli dne 11. 9. 2016 do 18 hodin s tím, že pokutu otec uhradí do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám okresního soudu (výrok I.). Dále soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Dle odůvodnění usnesení se matka návrhem podaným dne 12. 9. 2016 domáhala nařízení výkonu rozhodnutí s tím, že na základě rozsudku okresního soudu ze dne 28. 6. 2016 č. j. 12 Nc 90/2015-547, upravujícího i styk otce s nezletilým, předala dne 7. 9. 2016 ve stanovenou hodinu syna otci, který měl povinnost jej předat zpět matce dne 11. 9. 2016 v 18.00 hodin v místě jejího bydliště. Otec však matce dne 9. 9. 2016 poslal SMS zprávu a e-mail, že syna ve stanovené datum a čas nedoveze, neboť nemá finanční prostředky na jeho odvoz.
3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dále jen "krajský soud") ze dne 31. 10. 2016 č. j. 15 Co 520/2016-670 bylo odvolání podané vedlejším účastníkem - nezletilým synem, zastoupeným stěžovatelem jako otcem odmítnuto (výrok I.). Usnesení okresního soudu bylo změněno tak, že stěžovateli jako otci nezletilého se ukládá pokuta ve výši 3 000 Kč za nesplnění soudního rozhodnutí ohledně předání nezletilého syna matce dne 11. 9. 2016 do 18 hodin s tím, že uloženou pokutu je otec povinen zaplatit do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na účet okresního soudu (výrok II.). Ve výroku III. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Krajský soud argumentaci stěžovatele o nedostatku finančních prostředků k navrácení syna dne 11. 9. 2016 považoval za účelovou a nevěrohodnou. Krajský soud poukázal na to, že nepředáním syna matce dne 11. 9. 2016 a jeho vrácením až dne 15. 9. 2016 otec fakticky dosáhl toho, čeho se domáhal i prostřednictvím návrhů na předběžná opatření, tedy aby četnost převážení syna byla nižší. Proto dospěl krajský soud k závěru, že vzhledem ke zjištěným skutečnostem bylo uložení pokuty otci plně namístě. Při posuzování přiměřenosti výše uložené pokuty otci krajský soud přihlédl, kromě výše popsaného chování otce, zejména k tomu, že pokuta je ukládána pouze za jedno porušení povinnosti otcem, a dále k majetkovým poměrům otce. S přihlédnutím k tomu, že zjištěné poměry otce doznávají v případě podnikání otce určitých negativních změn, dospěl krajský soud k závěru, že okresním soudem uložená pokuta ve výši 15 000 Kč je nepřiměřeně vysoká. Za přiměřenou krajský soud považoval pokutu ve výši 3 000 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že nebyl prokázán předpoklad uložení pokuty, tedy záměrné nesplnění povinnosti, když otec by ji nepochybně splnil, kdyby matka na splnění trvala. Rovněž není prokázána skutečnost tvrzená v odůvodnění rozhodnutí, že by otec bez tak drastického zásahu státu povinnost nesplnil. Stěžovatel namítá, že šlo o první napadené nedodržení rozsudku či usnesení, otec nebyl ani nikdy vyzván k dobrovolnému plnění povinností. Odkazuje-li soud na to, že stěžovatel opakovaně neplní rozhodnutí soudu, pak tato porušení podle stěžovatele měla prokázaný důvod v působení vyšší moci (prokázaná porucha auta, prokázaná nevolnost otce zabraňující bezpečné jízdě), kdy splnění povinnosti by mohlo ohrozit zdraví a život povinného i dítěte. Pokud soud odkazuje na to, že chlapec je vystavován nejistotě ohledně délky pobytu, stěžovatel poukazuje na to, že syn je u otce velmi rád. Po matce si nijak nestýská, naopak plakal, když si pro něj jednou matka přijela a nechtěl s ní odjet, teprve po úsilí otce odjel. Odkazuje-li soud na zohlednění nákladů na dopravu ve výši výživného, jde podle stěžovatele o zcela zavádějící informaci. Pokud otec vykazoval (před odchodem na rodičovskou dovolenou) příjem kolem 16 000 Kč měsíčně, pak výživné dle doporučujících tabulek by mělo činit v průměru 13% příjmu, tedy 2 080 Kč, vyměřené výživné činí 1 800 Kč. Pokud soud považuje částku 280 Kč za adekvátní zohlednění 30% styku a 1 800 km překonané vzdálenosti měsíčně, pak jde dle přesvědčení stěžovatele buď o vybočující svévolný výklad soudu, nebo o zjevnou a řádovou chybu v počtech, když jen náklady na pohonné hmoty bez nákladů na opravy a údržbu kolabujícího auta činily 7 500 Kč měsíčně. O obtížích se zajišťováním dopravy, ale i nedostatku financí na údržbu auta podle stěžovatele svědčí i to, že při následné jízdě s dítětem autem se auto opět "porouchalo" (prokázáno fotodokumentací a účtenkou za odtah), otec se musel se synem přemístit do blízkosti vlakové dopravy a dokončit dopravu vlakem, zpět domů se dostal až dvě hodiny po půlnoci. Namítaným porušením došlo podle stěžovatele k zásahu do jeho lidské důstojnosti dle čl. 10 odst. 1 Listiny, neboť soudy stěžovatele vystavují ponižujícímu zacházení, když stěžovatel musí dokazovat důvodnost porušení dopravy dítěte zdravotním stavem. Stěžovatel rovněž namítá nepřiměřený charakter pokuty původně uložené okresním soudem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
9. V souzené věci krajský soud argumentaci otce o nedostatku finančních prostředků k navrácení syna dne 11. 9. 2016 považoval za účelovou a nevěrohodnou, a proto dospěl k závěru, že vzhledem ke zjištěným skutečnostem bylo uložení pokuty otci plně namístě. Při posuzování přiměřenosti výše uložené pokuty otci krajský soud přihlédl, kromě výše popsaného chování otce, zejména k tomu, že pokuta je ukládána pouze za jedno porušení povinnosti otcem, a dále k majetkovým poměrům otce. Krajský soud proto shledal, že okresním soudem uložená pokuta ve výši 15 000 Kč je nepřiměřeně vysoká, přičemž za přiměřenou krajský soud považoval pokutu ve výši 3000 Kč. Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
10. V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 3489/15 (dostupný na: http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud v něm mimo jiné vyslovil, že vyplývá-li ze zjištěných okolností, že povinný rodič nemůže plnit povinnost stanovenou soudem z důvodu negativního postoje samotných nezletilých dětí, přičemž nebylo prokázáno, že by příčinou jejich negativního postoje bylo chování tohoto rodiče či jím uskutečňované úmyslné ovlivňování, nelze považovat podmínky pro uložení pokuty za naplněné. Uložení této pokuty totiž nesmí vést k prosazení "násilné" změny vůle (přání) nezletilých dětí ke stykům s jejich otcem, a to za situace, kdy ke změně nedošlo ani přes adekvátní výchovné působení ze strany matky, orgánu sociálně-právní ochrany dětí, specializovaného pracoviště pro asistovaný styk rodičů s dětmi či přímo krajského soudu prostřednictvím pohovoru s oběma nezletilými.
11. Ústavní soud proto považuje za správný závěr krajského soudu, který v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 3489/15 šlo o problematiku vynucení povinnosti matky zajistit splnění styku otce s nezletilými v důsledku negativního postoje samotných nezletilých dětí, zatímco v tomto případě jde o vynucení povinnosti otce, která není na postoji nezletilého závislá.
12. Ústavní soud konstatuje, že postup krajského soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci krajského soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Krajský soud rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
13. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu