ECLI:CZ:US:2018:3.US.4140.17.1
sp. zn. III. ÚS 4140/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti obchodních korporací CATENA PROPERTY a. s., sídlem Lípová 1444/20, Praha 2 - Nové Město, a AAA CASH a. s., sídlem Tyršova 885/24, Ostrava, zastoupených Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem, sídlem Josefa Skupy 1639/21, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. srpna 2017 č. j. 10 Co 954/2016-227 a usnesení soudního exekutora JUDr. Vlastimila Porostlého, Exekutorský úřad Ostrava, ze dne 26. října 2016 č. j. 069 EX 2361/14-178, za účasti Krajského soudu v Ostravě a soudního exekutora JUDr. Vlastimila Porostlého, Exekutorský úřad Ostrava, sídlem Stojanovo náměstí 873/7, Ostrava, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Union Trading Ostrava s. r. o., sídlem Gorkého 3037/2 Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatelky napadly v záhlaví uvedená usnesení tvrdíce, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a k porušení rovnosti stran podle čl. 37 odst. 3 Listiny, zejména tím, že v případě dražby nebyli obmeškalí vydražitelé upozorněni na vady dražených nemovitostí, exekutorovi ani oprávněnému nevzniklo právo na náhradu nákladů řízení, ani škody, a to ani skutečné, ani ve formě ušlého zisku.
2. Z napadených usnesení se podává, že soudní exekutor JUDr. Vlastimil Porostlý (dále jen "soudní exekutor") napadeným usnesením rozhodl o závazcích stěžovatelek, jako obmeškalých vydražitelek, a to tak, že stěžovatelkám (každé z nich samostatným výrokem) uložil povinnost zaplatit náklady vzniklé v souvislosti s dalším dražebním jednáním, nahradit škodu vzniklou oprávněné v exekučním řízení a soudnímu exekutorovi a první stěžovatelce též zaplatit rozdíl na nejvyšším podání zvýšený o alikvótní část odměny soudního exekutora, vše ve specifikovaných částkách; současně rozhodl o zápočtu složené dražební jistoty a vrácení zbývající části. Na základě odvolání stěžovatelek do příslušných výroků změnil Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud) usnesení soudního exekutora tak, že každé ze stěžovatelek uložil povinnosti zaplatit náklady soudního exekutora a první stěžovatelce uložil povinnost zaplatit rozdíl na nejvyšším podání. V závěru usnesení poučil krajský soud účastníky řízení o přípustnosti dovolání.
3. Ústavní soud na základě telefonického dotazu u soudního exekutora zjistil, že ve věci vedené pod sp. zn. 069 EX 2361/14 bylo usnesení krajského soudu ze dne 31. 8. 2017 č. j. 10 Co 954/2016-227 doručeno právnímu zástupci obou stěžovatelek dne 30. 10. 2017 a že obě stěžovatelky toto usnesení dne 29. 12. 2017 napadly dovoláním.
4. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
5. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Za procesní prostředek k ochraně práva považuje jak řádný a mimořádný prostředek s výjimkou obnovy řízení, tak jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítané vady řízení či vady rozhodnutí (srov. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
6. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
7. Jestliže stěžovatelky využily svého práva podat mimořádný opravný prostředek (v souladu s poučením uvedeným v usnesení krajského soudu), je nezbytné podané dovolání považovat za poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Z uvedeného pak lze dovodit, že podaná ústavní stížnost je nepřípustným návrhem podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud v této souvislosti dodává, že současné podávání dovolání a ústavní stížnosti nadto není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci. Navíc je třeba poznamenat, že opačný postup soudce zpravodaje (spočívající např. ve vyčkávání na rozhodnutí dovolacího soudu) by mohl být považován za zásah do ústavního práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Neodmítnutím ústavní stížnosti pro nepřípustnost by si totiž soudce zpravodaj ponechával ve své agendě i případ, který by rozvrhem práce při podání ústavní stížnosti až po rozhodnutí dovolacího soudu mohl být (a se značnou pravděpodobností by také byl) přidělen jinému soudci zpravodaji.
9. Z uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2018
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj