ECLI:CZ:US:2018:3.US.629.18.1
sp. zn. III. ÚS 629/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, zastoupeného JUDr. Janem Klailem, advokátem, sídlem Lukavická 2012/22, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. listopadu 2017 sp. zn. 6 To 432/2017 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. září 2017 č. j. 3 PP 204/2017-55, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že napadeným usnesením Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta žádost spolku "LIBERTY PEOPLE" (dále jen "spolek") o podmíněné propuštění stěžovatele s tím, že záruka za dovršení nápravy stěžovatele daná uvedeným spolkem se nepřijímá.
3. Usnesení okresního soudu napadli stěžovatel a spolek stížnostmi, přičemž Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") obě stížnosti zamítl jako nedůvodné.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že se soudy při posuzování podmínek pro jeho podmíněné propuštění nezabývaly všemi okolnostmi podstatnými pro svoje úvahy a že nerespektovaly rozhodovací praxi Ústavního soudu. Zejména z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu podle něj vyplývá, že při stanovení prognózy vedení řádného života v budoucnu byl v úvahu vzat toliko opis z evidence rejstříku trestů, nikoliv již další významné materiály vztahující se k posouzení osobnosti stěžovatele a možnostem jeho nápravy, jakož i k podmínkám a zázemí, v nichž by se nacházel při případném podmíněném propuštění na svobodu. Krajský soud tak podle stěžovatele přehlédl veškeré hodnotící zprávy z věznice, spolku a zprávy o jeho vypořádání se s drogovou minulostí.
5. Stěžovatel soudům vytýká, že svým přístupem v podstatě vytvářejí přísnější právní úpravu podmíněného propuštění pro recidivisty, kteří již dříve "čerpali dobrodiní žádaného institutu" v podobě podmíněného propuštění a ve výkonu trestu odnětí svobody se ocitli znovu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu pravomoc vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil meze ústavněprávního přezkumu rozhodování trestních soudů o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle §88 trestního zákoníku (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 284/2001, III. ÚS 1280/08, III. ÚS 458/09 či III. ÚS 338/10, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Zdůraznil, že podmíněné propuštění je mimořádným prostředkem, který dává soudu možnost, a nikoli povinnost, za stanovených podmínek odsouzeného podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody. Posuzování účelnosti využití možnosti podmíněného propuštění je svěřeno soudu, který je zákonem povolán ke zhodnocení relevantních okolností, mezi něž lze řadit jak prokázání polepšení odsouzeného, tak i důvodný předpoklad, že povede na svobodě řádný život a jeho chování nevyvolává obavy z recidivy trestné činnosti.
10. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného obecného soudu. Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdyby napadené rozhodnutí bylo projevem zřejmé interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo kdyby jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. K takovému pochybení však ve věci nedošlo.
11. Ústavní soud považuje nejprve za nezbytné poukázat na skutečnost, že výše uvedená žádost spolku byla podána pouze jeden měsíc a čtyři dny poté, co byla usnesením okresního soudu ze dne 29. 5. 2017 sp. zn. 3 PP 92/2017 ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 11. 7. 2017 sp. zn. 7 To 236/2017 pravomocně zamítnuta předchozí žádost spolku o podmíněné propuštění stěžovatele. Uvedená rozhodnutí byla předmětem přezkumu Ústavního soudu, který ústavní stížnost stěžovatele usnesením ze dne 20. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 2942/17 odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
12. Ústavní soud ve shodě s krajským soudem konstatuje, že v tak krátkém časovém období nemohlo dojít k podstatným změnám ve skutečnostech rozhodných pro posouzení možnosti podmíněného propuštění stěžovatele, zejména pak ve vztahu k prognóze vedení řádného života z jeho strany. Protože stěžovatel v nyní posuzované ústavní stížnosti v podstatě opakuje stejnou argumentaci, kterou uváděl ve své předchozí, výše zmíněné ústavní stížnosti, Ústavní soud nenachází žádný důvod k tomu, aby v otázce posouzení předpokladů pro jeho podmíněné propuštění přehodnotil své závěry vyslovené v uvedeném usnesení sp. zn. III. ÚS 2942/17.
13. Stěžovateli je sice možno přisvědčit, že samotná trestní minulost odsouzeného nemůže být jediným důvodem zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405)], zároveň však je nezbytné konstatovat, že soud musí zjišťovat všechny okolnosti související s osobou odsouzeného, včetně jeho dosavadního života a minulé trestné činnosti (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2299/10).
14. Podmínku podmíněného propuštění spočívající v tom, že lze od odsouzeného očekávat vedení řádného života (srov. §88 odst. 1 trestního zákoníku), považovaly obecné soudy za nesplněnou nejenom na základě samotné trestní minulosti stěžovatele (konkrétně šlo o patnáct předchozích odsouzení), ale také na základě charakteru předchozí trestné činnosti a předchozích uložených trestů zahrnujících i pět nepodmíněných trestů odnětí svobody, které na stěžovatele zjevně neměly dostatečný výchovný vliv, neboť se opakovaně dopouštěl další trestné činnosti. Navíc mu v minulosti již bylo soudem poskytnuto dobrodiní v podobě podmíněného propuštění, kterého však stěžovatel nevyužil a pokračoval v páchání trestné činnosti.
15. Obecné soudy se při stanovení prognózy dalšího chování stěžovatele při případném podmíněném propuštění neomezily pouze na jeho trestní minulost, jak stěžovatel tvrdí. Z odůvodnění napadeného usnesení okresního soudu je patrné, že tento soud nepřehlédl další významné okolnosti, zejména pak možnost zaměstnání zajištěnou spolkem. Právě proto okresní soud poukázal i na naprostou absenci pracovních návyků stěžovatele, přičemž připomněl zejména na skutečnost, že stěžovatel byl (s výjimkou brigád) zaměstnán naposledy v roce 1993.
16. S uvedenou argumentací se ztotožnil i krajský soud, který dále upozornil na to, že se stěžovatel dopouštěl trestné činnosti i bezprostředně po svém propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Krajský soud správně uvedl, že tímto svým chováním si stěžovatel sám zavinil ztížení možnosti dosáhnout podmíněného propuštění.
17. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy svůj závěr o přetrvávajícím vysokém riziku opakování trestné činnosti ze strany stěžovatele dovodily na základě komplexního posouzení dostupných informací, které pečlivě a logicky hodnotily. Tento svůj závěr rovněž řádně a racionálně odůvodnily a jejich rozhodnutí nevykazují znaky svévole.
18. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu