ECLI:CZ:US:2018:3.US.649.18.1
sp. zn. III. ÚS 649/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Dagmar Veselé, zastoupené Mgr. Alexandrou Juráčkovou, advokátkou, sídlem Jungmannova 23/11, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017 č. j. KSPH 36 INS 12903/2013, 36 ICm 3259/2013, 29 ICdo 158/2017-299, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. března 2017 č. j. 36 ICm 3259/2013, 104 VSPH 651/2014-264 (KSPH 36 INS 12903/2013) a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. června 2014 č. j. 36 ICm 3259/2013-140, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Davida Mencla a 2) Ing. Heleny Štětinové, LL.M., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatelka odůvodnila tvrzením, že rozhodnutími uvedenými v záhlaví bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a zejména z veřejně přístupných zdrojů (https://isir.justice.cz) se podává, že stěžovatelka podala dne 7. 5. 2013 u Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") návrh na povolení oddlužení, na jehož základě vydal krajský soud dne 11. 6. 2013 usnesení č. j. KSPH 36 INS 12903/2013-A-12, jímž - kromě jiného - zjistil stěžovatelčin úpadek, povolil jeho řešení oddlužením a ustanovil insolvenční správkyní druhou vedlejší účastnici. První vedlejší účastník přihlásil v insolvenčním řízení pohledávku ze směnky (po částečném zpětvzetí) v celkové výši 348 854 Kč (pohledávka se skládala ze směnečného peníze 256 108 Kč a směnečného úroku 92 746 Kč; jako důvod vzniku pohledávky označil vlastní směnku zajišťující pohledávku z půjčky ve výši 170 000 Kč), kterou insolvenční správkyně při přezkumném jednání popřela co do důvodu i výše. První vedlejší účastník proto podal u krajského soudu žalobu, kterou se domáhal určení, že jeho pohledávka je po právu a zjištěná. Po částečném zpětvzetí žaloby krajský soud rozsudkem ze dne 13. 6. 2014 č. j. 36 ICm 3259/2013-140 (36 INS 12903/2013) žalobě vyhověl. Na základě stěžovatelčina odvolání Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 27. 5. 2015 č. j. 36 ICm 3259/2013, 104 VSPH 651/2014-205 (KSPH 36 INS 12903/2013) změnil rozsudek krajského soudu a žalobu zamítl dospěv k závěru, že uzavřená směnečná smlouva je absolutně neplatná. Proti rozsudku vrchního soudu podal první vedlejší účastník dovolání, které Nejvyšší soud shledal přípustným i důvodným a v souladu se svojí judikaturou dovodil, že závěr o neplatnosti směnečné dohody nelze opřít jen o zjištění, že sporná směnka byla vystavena ve formě na řad, a proto rozsudkem ze dne 30. 11. 2016 č. j. KSPH 36 INS 12903/2013, 36 ICm 3259/2013, 29 ICdo 4/2016-248 rozsudek vrchního soudu zrušil. Poté vydal vrchní soud dne 27. 3. 2017 rozsudek č. j. 36 ICm 3259/2013, 104 VSPH 651/2014-264 (KSPH 36 INS 12903/2013), kterým rozsudek krajského soudu potvrdil v částce 188 108 Kč, v částce 68 000 Kč ho změnil tak, že žalobu zamítl, a v částce 92 746 Kč (jakož i v nákladovém výroku) ho zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vrchní soud zohlednil judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (zejména ke spotřebitelské povaze vztahu účastníků) a vyhovující výrok odůvodnil poskytnutím finančních prostředků stěžovatelce a jejímu manželovi ve výši 170 000 Kč, k němuž připočetl úrok z prodlení, zamítnutí odůvodnil neplatností ujednání o smluvní pokutě, zrušení pak nepřezkoumatelností rozsudku krajského soudu. Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu i rozsudek vrchního soudu dovoláním (v rozsahu týkajícím se částky 188 108 Kč), jehož přípustnost odůvodnila názorem, "že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, neboť má za to, že má být tato právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak". Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 10. 2017 č. j. KSPH 36 INS 12903/2013, 36 ICm 3259/2013, ICdo 158/2017-299 zastavil dovolací řízení proti rozsudku krajského soudu (pro nedostatek funkční příslušnosti) a odmítl proti rozsudku vrchního soudu (pro vady dovolání spočívající v absenci údaje o otázce hmotného práva, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti informuje o svém postupu v řízení o vydání směnečného platebního rozkazu, namítá, že směnka zajistila neexistující závazek, uvádí, že na danou věc dopadá nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 563/11 (jak namítala i v řízeních před obecnými soudy), a převzala do ústavní stížnosti významnou část dovolání (včetně pravopisných chyb) o chybném právním posouzení smlouvy o půjčce.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba (pozn. Ústavní soud vyhodnotil nepřesně formulovaný první odstavec ústavní stížnosti a její tzv. petit tak, že jsou napadeny dva meritorní rozsudky a usnesení odmítající stěžovatelčino dovolání) rozdělit do dvou částí, nejprve posouzení její přípustnosti proti usnesení Nejvyššího soudu (body 6. až 8.), posléze posouzení přípustnosti proti rozsudku vrchního soudu a rozsudku krajského soudu (body 9. až 10.).
6. Stěžovatelka v průběhu řízení před obecnými soudy svým dovoláním napadla rozsudek krajského soudu (zjevně nedůvodně, a to s ohledem na vymezení funkční přípustnosti de lege lata) a rozsudek vrchního soudu, jehož přípustnost vymezila způsobem popsaným výše (bod 3.). Ústavní soud po zjištění obsahu dovolání (srov. https://isir.justice.cz/isir/ueu/evidence_upadcu_detail.do?id=6f65a3ab-7bca-419f-b837-b6b8b7b0c984) se shoduje se závěrem Nejvyššího soudu, že dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
7. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelčina ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná (sama stěžovatelka žádné argumenty vůči odmítnutí jejího dovolání v ústavní stížnosti neformuluje). Ústavní soud opakovaně připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu stěžovatelčina dovolání lze sice dovodit snahu o ochranu svých zájmů při rozhodování o její povinnosti uhradit žalovanou částku, ale současně z něj plyne nepochopení příslušné právní úpravy, konkrétně pak nezbytnost naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (podle §237 o. s. ř.) a vymezení způsobilého dovolacího důvodu (podle §241a odst. 1 o. s. ř.), jakož i otázky zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud připouští, že současná konstrukce právní úpravy dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14).
8. Ústavní soud dodává, že v době podání stěžovatelčina dovolání (v polovině roku 2017) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovatelce, resp. její právní zástupkyni, poskytnout návod jak obsah dovolání formulovat. Tento závěr koresponduje s přístupem Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07). Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, (460/2017 Sb.)].
9. Odmítnutí stěžovatelčina dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění předpokladů přípustnosti dovolání má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku vrchního soudu a rozsudku krajského soudu.
10. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li totiž stěžovatelčino dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení žádného z hledisek zakládajících jeho přípustnost, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku vrchního soudu a rozsudku krajského soudu - považovat za přípustnou. Nad rámec tohoto závěru Ústavní soud dodává, že případné dopady nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 563/11 byly posouzeny již v řízení před obecnými soudy.
11. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu