ECLI:CZ:US:2018:3.US.659.18.1
sp. zn. III. ÚS 659/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Mgr. Danuše Korczynské, zastoupené Bc. et Mgr. Josefem Václavem Martinkem, advokátem, sídlem Bryksova 818/48, Praha 9 - Černý Most, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. prosince 2017 č. j. 58 Co 451/2017-227 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. listopadu 2017 č. j. 25 C 107/2015-214, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhala zrušení shora označených rozhodnutí.
Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelka požádala o osvobození od placení soudních poplatků, resp. o ustanovení zástupce v souvislosti se svým dovoláním proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2017 č. j. 58 Co 395/2016-176, vydaném v řízení o určení nezákonnosti soudních rozhodnutí. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") její žádosti nevyhověl, neosvobodil ji od placení soudních poplatků za dovolání (výrok I.) a neustanovil jí právního zástupce pro dovolací řízení z řad advokátů (výrok II.). Obvodní soud připustil, že majetkové a sociální poměry stěžovatelky by sice osvobození od soudních poplatků odůvodňovaly, její žalobní požadavek uplatněný v dané věci však posoudil jako zřejmě bezúspěšné uplatňování práva.
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") posoudil odvolání jako nedůvodné a usnesení obvodního soudu potvrdil. Připomněl, že již dříve v řízení dospěl k závěru o zjevně bezúspěšném uplatňování práva, neboť stěžovatelka se domáhá určení nezákonnosti soudních rozhodnutí vydaných jinými soudy v řízení o přiznání (resp. nepřiznání) invalidního důchodu a v řízení o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru. Podle městského soudu lze nezákonnost soudního rozhodnutí deklarovat pouze v řízení o řádném či mimořádném opravném prostředku podaném proti takovému rozhodnutí, nelze se však domáhat určení nezákonnosti soudních rozhodnutí v samostatném řízení, jak stěžovatelka nyní činí.
II.
Argumentace stěžovatelky
Stěžovatelka uvedla, že podává ústavní stížnost z důvodu porušení rovnosti účastníků řízení, dodržování zákonnosti při rozhodování soudů, jistot zaručených Ústavou České republiky a Listinou. Namítla též svévoli v rozhodování, která brání její kauzu projednat u soudu v plné šíři za její přítomnosti zastoupené nezávislým advokátem. Stěžovatelka uvedla, že je věcí státu, aby zorganizoval své soudnictví tak, aby principy soudnictví byly respektovány a případné nedostatky nešly k tíži občanů, zmínila též, že podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy má každý právo, aby jeho věc byla projednána řádně, včas a nestranným soudem, a dodala, že krytí zlodějů a podvodníků ve státní správě a na soudech a poškozování účastníků řízení snižuje důstojnost jednání u soudu a důvěru v justici. Po výzvě Ústavního soudu k odstranění vady jejího podání spočívající v absenci právního zastoupení stěžovatelka předložila plnou moc právního zástupce, kterého jí k její žádosti ustanovila Česká advokátní komora. Právní zástupce stěžovatelky v soudem stanovené lhůtě doplnil podání stěžovatelky přiměřenou narací a citoval její stížnostní žádání. V závěru podání uvedl, že po provedeném právním rozboru má za to, že napadená rozhodnutí jsou správná a zákonná, není se čím vymezit proti skutkovým a právním závěrům, na kterých jsou postavena, a neshledal důvody, které by ústavní stížnost odůvodňovaly a z pohledu ústavního práva obstály. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka i po poučení na podané ústavní stížnosti trvala, nezbylo než odkázat na obsah jejího původního podání včetně závěrečného návrhu na zrušení shora označených rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, stejně jako žádné jiné, právo na osvobození od soudního poplatku výslovně nezmiňuje. Neosvobození od soudního poplatku samo o sobě tudíž jakýkoliv zásah do základního práva na přístup k soudu nezakládá. Dovolávala-li se stěžovatelka principu rovnosti účastníků řízení (podle čl. 37 odst. 3 Listiny), pak Ústavní soud připomíná, že osvobození od placení poplatku za řízení před obecnými soudy není obecně zaručeno ani na zákonné úrovni bez splnění dalších podmínek, naopak podle §2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, jde o rovnou povinnost všech poplatníků platit soudní poplatky.
K osvobození od soudního poplatku Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání tohoto osvobození, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů; ústavněprávní dimenze může být takovým rozhodováním dotčena, pokud při rozhodování soudy nerespektují kogentní znění procesněprávních norem, nebo pokud je jejich interpretace a aplikace krajně nespravedlivá.
V posuzovaném případě obecné soudy aplikovaly ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., které jako kritérium osvobození účastníka od soudních poplatků stanoví poměry účastníka řízení a skutečnost, že nejde o svévolné a zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Jestliže tedy obecné soudy v případě stěžovatelky postupovaly v intencích tohoto ustanovení a dospěly k závěru, že dosavadní skutková zjištění opravňují vyslovit závěr, že žaloba stěžovatelky nemohla být z důvodů jimi vyložených úspěšná, nelze tvrdit, že tím porušily ústavně zaručená základní práva stěžovatelky. Řádně odůvodněné a o příslušnou zákonnou normu se opírající rozhodnutí o nepřiznání osvobození od placení soudních poplatků a neustanovení advokáta pro řízení o dovolání nelze považovat za rozhodnutí svévolné či jinak rozporné s kautelami hlavy páté Listiny.
Poukaz stěžovatelky na nález sp. zn. IV. ÚS 55/94 ze dne 14. 9. 1994 (N 42/2 SbNU 35) Ústavní soud nepovažoval za případný, neboť jím v předmětné věci reagoval na odepření soudní ochrany bez jasných a nepopiratelných důvodů. Taková situace v posuzované věci nenastala.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2018
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu