ECLI:CZ:US:2018:3.US.701.18.1
sp. zn. III. ÚS 701/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele Svazu klubů mládeže, z. s., se sídlem Teplická 280/20, Praha 9, zastoupeného Mgr. Pavlem Hubálkem, advokátem, sídlem Na Příkopě 1047/17, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2018 č. j. 68 Co 332/2017-401, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 15, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 22 C 140/2008, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 22. 11. 2017 č. j. 68 Co 332/2017-380 byl stěžovatel vyzván k úhradě soudního poplatku z odvolání proti rozsudku obvodního soudu ze dne 23. května 2017 č. j. 22 C 140/2008-334. Stěžovatel podal dne 29. 11. 2017 žádost o zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2017 č. j. 68 Co 332/2017-380, ve které uvedl, že řízení nepodléhá poplatkové povinnosti, dále že byl po devíti letech řízení vyrozuměn o zrušení jednání z důvodu nezaplacení soudního poplatku z odvolání, a že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 15. 12. 2016 nikde neukládá povinnost k uhrazení soudního poplatku. Usnesením městského soudu ze dne 13. 12. 2017 č. j. 68 Co 332/2017-395 byl návrh stěžovatele zamítnut (výrok I.), současně byla lhůta pro zaplacení soudního poplatku z odvolání stanovená v usnesení odvolacího soudu ze dne 22. 11. 2017 č. j. 68 Co 332/2017-380 prodloužena na 15 dnů od doručení tohoto usnesení s tím, že nebude-li soudní poplatek z odvolání ve stanovené lhůtě zaplacen, bude odvolací řízení zastaveno (výrok II.). Citované usnesení nabylo právní moci dnem 19. 12. 2017, lhůta k zaplacení soudního poplatku z odvolání uplynula dnem 3. 1. 2018. Dne 9. 1. 2018 podal stěžovatel návrh na zrušení usnesení městského soudu ze dne 22. 11. 2017 č. j. 68 Co 332/2017-380 a zrušení usnesení městského soudu ze dne 13. 12. 2017 č. j. 68 Co 332/2017- 395, ve kterém zopakoval argumentaci svého návrhu ze dne 29. 11. 2017.
3. Ústavní stížností napadeným usnesením městský soud odvolací řízení o návrhu stěžovatele na zrušení usnesení městského soudu ze dne 22. 11. 2017 č. j. 68 Co 332/2017-380 zastavil (výrok I.), návrh stěžovatele na zrušení usnesení městského soudu ze dne 13. 12. 2017 č. j. 68 Co 332/2017- 395 odmítnul (výrok II.), odvolací řízení zastavil (výrok III.) a stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů odvolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci usnesení (výrok IV.). Městský soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že vzhledem k tomu, že o návrhu na zrušení usnesení městského soudu ze dne 22. 11. 2017 č. j. 68 Co 332/2017-380 bylo pravomocně rozhodnuto usnesením téhož soudu ze dne 13. 12. 2017 č. j. 68 Co 332/2017-395, jedná se o věc pravomocně rozsouzenou (res iudicata), a soudu nezbylo než podle §104 odst. 1 věta prvá zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), řízení o opakovaném návrhu stěžovatele zastavit pro takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit. Domáhal-li se stěžovatel taktéž zrušení usnesení ze dne 13. 12. 2017 č. j. 68 Co 332/2017-395, soud o takovém odvolání uplatněném ve formě návrhu na zrušení rozhodnutí odvolacího soudu rozhodl podle §218 písm. c) o. s. ř., podle něhož odvolací soud odmítne odvolání, které směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že věc je souzena podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), žaloba ani podané odvolání tedy nepodléhá poplatkové povinnosti. Stěžovatel poukazuje v této souvislosti na usnesení sp. zn. I. ÚS 359/06 ze dne 12. 2. 2009 a Stanovisko Ministerstva spravedlnosti o poskytnutí zadostiučinění za nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb. ze dne 15. 5. 2012. Taktéž Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 15. 12. 2016 dle stěžovatele neukládá povinnost k uhrazení soudního poplatku, ani nezavazuje soudy nižších stupňů, aby tak ve vztahu k stěžovateli činily. Stěžovatel je přesvědčen, že postupem městského soudu byl zamezen jeho přístup k soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"").
6. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy České republiky ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
7. Dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
8. Dle §75 odst. 1 věta před středníkem zákona o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
9. Takovým procesním opravným prostředkem zakotveným v právním řádu od 1. 1. 2001 je také žaloba pro zmatečnost. Tento procesní institut koncipovaný jako mimořádný opravný prostředek má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo. Žalobou pro zmatečnost lze ve smyslu §229 odst. 4 občanského soudního řádu napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.
10. Vzhledem k tomu, že napadeným usnesením bylo odvolací řízení o návrhu stěžovatele na zrušení usnesení městského soudu ze dne 22. 11. 2017 č. j. 68 Co 332/2017-380 zastaveno, návrh stěžovatele na zrušení usnesení městského soudu ze dne 13. 12. 2017 č. j. 68 Co 332/2017- 395 (posouzený městským soudem dle obsahu jako odvolání) městský soud odmítnul a odvolací řízení zastavil, je žaloba pro zmatečnost, jejíž přípustnost je dána ustanovením §229 odst. 4 občanského soudního řádu, posledním opravným prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a prostřednictvím kterého mohl uplatnit svou námitku, že nebyly dány důvody pro zastavení řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku.
11. Z obsahu ústavní stížnosti ani z vyžádaného spisu obvodního soudu nevyplývá, že by stěžovatel možnosti domáhat se ochrany svých práv prostřednictvím uplatnění žaloby pro zmatečnost využil, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než posoudit podanou ústavní stížnost při zachování principu subsidiarity ústavní stížnosti jako nepřípustnou.
12. Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl, když neshledal důvod k postupu dle §75 odst. 2 tohoto zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj