ECLI:CZ:US:2018:3.US.745.17.1
sp. zn. III. ÚS 745/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Josefa Fialy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Rostislava Veszprémi Urbana, zastoupeného JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem sídlem Šaldova 466/34, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, č. j. 20 Cdo 2564/2016-98, za účasti Magdaleny Veszprémi, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo zamítnuto dovolání stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2016, sp. zn. 14 Co 469/2015 (dále jen "usnesení městského soudu"), kterým městský soud potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 7. 2015, sp. zn. 48 EXE 3002/2014 (dále jen "usnesení obvodního soudu"), kterým obvodní soud zamítl návrh stěžovatele (jako povinného) na zastavení exekuce prodejem nemovitostí a následným rozdělením prodejem získaného výtěžku mezi stěžovatele a oprávněnou. Exekučním titulem v dané věci byl rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 2. 4. 2009, sp. zn. 5 C 205/2007 (dále jen "rozsudek okresního soudu") ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 27 Co 279/2010 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. 27 Co 279/2010 (dále jen "opravné usnesení krajského soudu"), na jejichž základě bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví stěžovatele a oprávněné ke specifikovaným nemovitostem a nařízen jejich prodej s tím, že stěžovateli i oprávněné bude vyplacena polovina z výtěžku prodeje. Obvodní i městský soud přitom v uvedených usneseních dospěly k závěru, že exekuční titul je vykonatelný a že v něm správně není stanovena lhůta, protože jím není ukládána povinnost, kterou by stěžovatel byl povinen v určené lhůtě splnit. Nejvyšší soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že usnesení městského soudu je správné a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchýlit.
Stěžovatel je přesvědčen, že předmětné exekuční řízení bylo vedeno nezákonně. Konkrétně namítá, že z exekučního návrhu oprávněné nevyplývalo, že rozsudek krajského soudu byl jako exekuční titul opraven usnesením téhož soudu. Přitom soudnímu exekutorovi muselo být zřejmé, že výroková část původního rozsudku krajského soudu před vydáním opravného usnesení postrádá smysl, je nesprávná a nepřezkoumatelná. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na to, že exekuční titul musí být přesně označen již v samotném exekučním návrhu. Proto pokud Nejvyšší soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že exekuční titul je správný a úplný, porušil tím princip legitimního očekávání a právní jistoty.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti dále namítá, že se Nejvyšší soud v napadeném usnesení vůbec nezabýval jeho námitkou nepřezkoumatelnosti usnesení městského soudu, kterou stěžovatel ve svém dovolání vznášel. Konkrétně ve svém dovolání uvedl, že se městský soud ve svém usnesení nevyjádřil k následujícím námitkám stěžovatele: městský soud rozhodl o prodeji nemovitostí, ačkoliv to žádný z účastníků v nalézacím řízení nenavrhoval; v předmětných nemovitostech bydlí rodina, která nemá kam jít; postup exekutora byl rozporný, neboť na jedné straně stěžovatele vyzval, aby prodal nemovité věci, ale současně exekučním příkazem mu s nimi disponovat zakázal; a exekuční titul neobsahoval lhůtu ke splnění povinnosti podle §261a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). V souvislosti s posledně uvedenou námitkou stěžovatel ve své ústavní stížnosti nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že záleží na postoji spoluvlastníků, zda zajistí realizaci prodeje nemovitých věcí a rozdělení výtěžku sami či k tomu dojde v rámci výkonu rozhodnutí nebo exekuce. Stěžovatel poukazuje na to, že krajský soud ve výrokové části svého rozsudku uvedl, že se nařizuje prodej předmětných nemovitých věcí a nelze si představit situaci, že spoluvlastníci, kteří proti sobě vedou řízení, se na prodeji domluví.
II.
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud nejprve zdůrazňuje, že v posuzované věci odmítl senát Nejvyššího soudu dovolání stěžovatelů pro nepřípustnost, nikoliv pro vady. Poukazuje přitom na to, že je zcela v kompetenci Nejvyššího soudu, jak posoudí přípustnost dovolání. Obecně přitom platí, že z rozhodnutí o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost musí vyplynout, v čem je spatřována jeho nepřípustnost, a poté musí tento závěr rozhodující senát také alespoň ve stručnosti (viz §243f odst. 3 o. s. ř.) odůvodnit. Z hlediska dodržení zásad řádného procesu přitom Ústavní soud zkoumá, zda skutečně byl naplněn deklarovaný důvod nepřípustnosti podaného dovolání; v opačném případě, tj. při chybné aplikaci dotčených ustanovení o. s. ř., by totiž bylo dovolateli upřeno právo na soudní ochranu a přístup k soudu a došlo by k odepření spravedlnosti. Ústavní soud musí také ověřit, zda z usnesení vyplývá, z jakých konkrétních důvodů soud shledal dotčené dovolání nepřípustným; v opačném případě by jeho rozhodnutí bylo fakticky nepřezkoumatelné (srov. např. usnesení ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1341/16; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
V posuzované věci konstatuje Ústavní soud jen tolik, že Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval přípustnost podaného dovolání podle §237 o. s. ř. a z důvodů, jež náležitě vyložil v napadeném usnesení, je shledal jako nepřípustné.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že exekuční řízení bylo zahájeno contra legem, Nejvyšší soud uvedl, že opravným usnesením krajského soudu byl opraven rozsudek téhož soudu tak, že správně zní "Ve výroku II. a III. se mění tak...", přičemž v původním rozsudku bylo chybně uvedeno: "Ve výroku II. a II. se mění tak ...". K uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že došlo ke zřejmé nesprávnosti spočívající v písařské chybě, která byla opravena postupem podle §164 o. s. ř., nikoliv ke změně samotného obsahu výroku rozhodnutí.
K otázce neexistence lhůty ke splnění povinnosti (k prodeji nemovitosti) v exekučním titulu, kterým je rozsudek o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví prodejem nemovitosti a rozdělením výtěžku, Nejvyšší správní soud uvedl, že se jí zabýval v rámci své předchozí rozhodovací praxe a poukázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3623/2010. Uzavřel, že rozsudek o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví prodejem nemovitosti a rozdělením výtěžku není rozsudkem, jímž by byla stanovena nějaká povinnost, a proto se stává vykonatelným, jakmile nabude právní moci (neobsahuje tedy žádnou lhůtu ke splnění povinnosti). Záleží proto na postoji spoluvlastníků, zda na základě takového rozhodnutí zajistí realizaci prodeje nemovitosti a rozdělení výtěžku sami nebo zda k tomu dojde v rámci výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Nelze tedy říci, že by Nejvyšší soud stěžovateli upřel jeho právo na přístup k soudu, pouze měl na přípustnost dovolání jiný názor než stěžovatel, který řádně odůvodnil. Z jeho rozhodnutí je tedy zřejmé, proč rozhodl tak, jak rozhodl. Odůvodnění napadeného usnesení splňuje i podmínky formulované v judikatuře Ústavního soudu [např. nález ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 313/14 (N 59/73 SbNU 151), bod 18].
K dalším námitkám stěžovatele je nutné připomenout, že Nejvyšší soud není povinen vyjádřit se ke každé námitce účastníka, kterou nepovažuje za důvodnou. Odůvodnění Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání má být stručné (viz §243f odst. 3 o. s. ř.). Stručnost odůvodnění nejvyšších soudů akceptuje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva [viz např. rozsudek velkého senátu ve věci Gorou proti Řecku (č. 2) č. 12686/03 ze dne 20. 3. 2009, §41]. Napadenému usnesení proto nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2018
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu