ECLI:CZ:US:2018:3.US.755.18.1
sp. zn. III. ÚS 755/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. Ž., zastoupeného JUDr. Veronikou Navrátilovou, advokátkou, sídlem Matiční 730/3, Ostrava, proti postupu Okresního soudu v Ostravě v řízení vedeném pod sp. zn. 72 T 8/2018, za účasti Okresního soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá vydání nálezu, kterým Ústavní soud výrokem I. vysloví, že jeho okamžitým nepropuštěním z vazby na svobodu po marném uplynutí více než 3 měsíců od posledního přezkoumání trvání vazebních důvodů došlo zásahem Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") k porušení jeho základních lidských práv a svobod, a to práva na osobní svobodu zaručeného čl. 8 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a výrokem II. okresnímu soudu zakáže, aby v porušování jeho práv a svobod pokračoval, a přikáže mu, aby zajistil jeho neprodlené propuštění z vazby na svobodu.
2. Stěžovatel současně navrhuje k odvrácení hrozící vážné újmy nařízení předběžného opatření, kterým bude okresnímu soudu uloženo nepokračovat v zásahu do jeho základního práva na osobní svobodu zaručeného v čl. 8 odst. 1 a 5 Listiny a v čl. 5 Úmluvy tím, že udržuje stav jeho vazebního uvěznění, a bude mu přikázáno, aby ho neprodleně propustil z vazby na svobodu.
3. Z obsahu ústavní stížnosti, k ní připojených listin a rozhodnutí, které si Ústavní soud vyžádal od Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), se podává, že policejní komisař Policie České republiky, Městského ředitelství policie Ostrava, 3. Odboru obecné kriminality, zahájil ve dnech 8. 10. 2017 a 28. 11. 2017 pod sp. zn. KRPT-200418/TČ-2017-070773 trestní stíhání stěžovatele pro jednání právně kvalifikované jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 a 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a zločin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1 a 2 písm. c), d) tr. zákoníku. Na návrh Okresního státního zastupitelství v Ostravě (dále jen "okresní státní zastupitelství") byl stěžovatel na základě usnesení okresního soudu ze dne 9. 10. 2017 sp. zn. 0 Nt 16145/2017 vzat do vazby z důvodu podle §67 písm. b) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"). Stížnost stěžovatele krajský soud usnesením ze dne 9. 11. 2017 sp. zn. 1 To 584/2017 zamítl jako nedůvodnou.
4. Dne 25. 1. 2018 byla k okresnímu soudu podána okresním státním zastupitelstvím obžaloba, v níž je jednání stěžovatele právně kvalifikováno stejně jako v usneseních o zahájení trestního stíhání. Okresní soud vede předmětné řízení pod sp. zn. 72 T 8/2018. Původně nařídil hlavní líčení na 23. 2. 2018, v rámci něhož mělo být rozhodnuto o dalším trvání vazby stěžovatele podle §72 odst. 3 tr. řádu. Dne 12. 2. 2018 mu byla doručena žádost obhájkyně o neprodlené propuštění stěžovatele z vazby, odůvodněná uplynutím tří měsíců od právní moci posledního rozhodnutí o ponechání ve vazbě. Okresní soud na tuto žádost reagoval přípisem ze dne 12. 2. 2018, kterým obhájkyni vysvětlil, že postupuje v souladu s §72 odst. 3 tr. řádu, jímž lhůtu stanovenou nelze zaměňovat s lhůtou podle §72 odst. 1 tr. řádu určenou pro přípravné řízení. Její žádost současně vyhodnotil jako žádost o propuštění z vazby. Usnesením ze dne 23. 2. 2018 sp. zn. 72 T 8/2018 stěžovatele propustil z vazby na svobodu za současného shledání vazebního důvodu podle §67 písm. c) tr. řádu a přijetí nabízeného písemného slibu, stanovení dohledu probačního úředníka, uložení zákazu styku s poškozenými a uložení zákazu vstupu do společného obydlí obývaného poškozenými a jeho bezprostředního okolí.
5. Proti usnesení okresního soudu o propuštění stěžovatele z vazby podal státní zástupce okresního státního zastupitelství stížnost, kterou krajský soud usnesením ze dne 22. 3. 2018 č. j. 5 To 101/2018-516 (tedy po podání posuzované ústavní stížnosti) podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v úvodu ústavní stížnosti uvádí, že za předpokladu, že by si státní zástupce nepodal proti rozhodnutí okresního soudu o jeho propuštění z vazby stížnost, neviděl by žádný důvod zatěžovat Ústavní soud ústavní stížností, neboť by rozdíl mezi dnem, kdy uplynuly tři měsíce od posledního rozhodnutí o vazbě, a dnem jeho propuštění, nebyl tak významný. Stížností státního zástupce však byla nastolena situace, kdy stěžovatel musí nadále snášet vazbu, a to až do doby, kdy o ní krajský soud rozhodne, nadto bez záruky jeho následného propuštění na svobodu.
7. Stěžovatel má za to, že tříměsíční lhůta pro přezkoumání odůvodněnosti dalšího trvání vazby nesmí být překročena ani tehdy, byla-li v rámci jejího běhu podána obžaloba, a to s ohledem na §72 odst. 3 a 4 tr. řádu. Odkazuje přitom na názor Ústavního soudu uvedený v nálezu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1119/15 (N 116/77 SbNU 697) a vyslovuje přesvědčení, že dané ustanovení má být vykládáno tak, aby o další důvodnosti trvání vazby bylo rozhodováno ve lhůtách o délce nanejvýše tří měsíců od posledního rozhodování. Poukazuje na to, že přípravné řízení je s řízením před soudem navzájem propojeno a oddělení obou fází řízení je spíše formálního charakteru, takže soudu nic nebrání v dodržení lhůty tří měsíců k prověření důvodnosti dalšího trvání vazby. Dále upozorňuje na princip presumpce neviny, v souladu s níž je zcela nezbytné vykládat ustanovení o vazebních lhůtách restriktivně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž mělo dojít k tvrzenému zásahu okresního soudu, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní právní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
10. Ústavní soud se již mnohokrát vyjádřil k povaze vazby, která patří mezi nejzávažnější procesní zásahy do práv obviněného [srov. např. nález ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (č. 163/2010 Sb., N 89/57 SbNU 167)]. Obsah institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení.
11. Naplnění podmínek odůvodňujících trvání vazby se v čase vyvíjí, a proto se i omezení osobní svobody, které bylo původně nařízeno zákonným způsobem, může stát plynutím času nezákonným a neopodstatněným. Obviněný proto musí mít možnost domáhat se v určitých přiměřených intervalech soudního přezkumu zákonnosti tohoto zásahu. Požadavek urychlenosti a periodicity soudního přezkumu omezení osobní svobody, vyplývající z článku 5 odst. 4 Úmluvy, jakož i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), má zajistit, že obviněný bude omezen na osobní svobodě pouze po nezbytně dlouhou dobu, kdy je takový zásah do jeho práv ještě ospravedlnitelný (srov. rozsudek ESLP ve věci Shishkov proti Bulharsku ze dne 9. 1. 2003, č. 38822/97, §88).
12. Prostředkem k naplnění uvedeného požadavku je zakotvení procesních postupů umožňujících soudní přezkum zákonnosti vazby a stanovení zákonných lhůt, v jejichž rámci musí být takový přezkum proveden.
13. Argumentace stěžovatele směřuje výhradně proti závěru okresního soudu (vyslovenému v přípise ze dne 12. 2. 2018), který vychází z výkladu lhůt uvedených v §72 tr. řádu. Stěžovatel se přitom opírá o shora citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1119/15, jehož závěry podle něj jeho názor podporují.
14. Periodický přezkum zákonnosti vazby je v českém právním řádu zaručen v §72 tr. řádu. Dle §72 odst. 1 tr. řádu je v přípravném řízení soudce povinen nejpozději každé tři měsíce od právní moci rozhodnutí o vzetí do vazby nebo od právní moci jiného rozhodnutí o vazbě rozhodnout na návrh státního zástupce o tom, zda se obviněný i nadále ponechává ve vazbě nebo zda se z vazby propouští. Návrh státního zástupce přitom musí být v souladu s §72 odst. 2 tr. řádu doručen soudu nejpozději 15 dnů před uplynutím lhůty tří měsíců. Rozhodování o dalším trvání vazby v době po podání obžaloby upravuje §72 odst. 3 tr. řádu. Podle něj musí soud po podání obžaloby o dalším trvání vazby rozhodnout nejpozději do třiceti dnů; ponechá-li soud obviněného ve vazbě, je dále povinen postupovat podle odst. 1 citovaného ustanovení, tzn., že musí rozhodovat o dalším ponechání obviněného ve vazbě opět v tříměsíčních intervalech.
15. Účelem uvedené právní úpravy je zajištění pravidelného soudního přezkumu vazebních důvodů, a tedy kontroly zákonnosti omezení osobní svobody. Ustanovení §72 odst. 1 tr. řádu směřuje do fáze přípravného řízení, zatímco §72 odst. 3 tr. řádu má za cíl zabezpečit ochranu práv vazebně stíhané osoby ve fázi řízení před soudem. Smyslem §72 odst. 3 věty prvé tr. řádu je pak především zajistit, aby soud, jako nezávislý orgán, na nějž přešlo po podání obžaloby další provádění úkonů trestního řízení, měl možnost seznámit se se spisovým materiálem a v relativně krátké lhůtě třiceti dnů rozhodnout o zákonnosti a oprávněnosti dalšího trvání vazby (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 2385/15, dostupné jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz).
16. V nyní posuzované věci nabylo rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby právní moci dne 9. 11. 2017, takže kdyby přípravné řízení neskončilo do 9. 2. 2018, byl by okresní soud povinen rozhodnout do tohoto data o dalším trvání vazby. V uvedené době však přípravné řízení skončilo, neboť dne 25. 1. 2018 byla podána obžaloba. Rozhodoval-li okresní soud o vazbě dne 23. 2. 2018, tedy za zachování třicetidenní lhůty podle §72 odst. 3 tr. řádu, přičemž stěžovatele z vazby propustil, je jeho postup akceptovatelný. Jedině v případě, že by ho ve vazbě ponechal, což se však nestalo, by od právní moci jeho rozhodnutí začala běžet nová tříměsíční lhůta podle §72 odst. 3 věty poslední, ve spojení s §72 odst. 1 tr. řádu (viz citované usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2385/15).
17. Okresní soud tedy nejednal svévolně, nevyhověl-li žádosti obhájkyně o neprodlené propuštění stěžovatele z vazby a sdělil-li jí, že postupuje v souladu s §72 odst. 3 tr. řádu, neboť nelze zaměňovat lhůtu podle §72 odst. 1 tr. řádu určenou pro přípravné řízení a lhůtu podle §72 odst. 3 tr. řádu určenou pro soudní stádium řízení, a že o dalším trvání vazby rozhodne při hlavním líčení dne 23. 2. 2018, tedy ve stanovené třicetidenní lhůtě. Ústavní soud znovu opakuje, že smyslem citovaného ustanovení je zabezpečit, aby omezení svobody obviněného bylo podrobeno pravidelnému přezkumu nezávislým a nestranným soudem. Tento požadavek byl naplněn i navzdory tomu, že řízení o dalším trvání vazby, v rámci něhož byl stěžovatel propuštěn na svobodu, a na něj navazující řízení o stížnosti státního zástupce překročilo dobu tří měsíců. Ústavní soud přitom nepovažuje délku předmětného řízení za nepřiměřenou i s přihlédnutím k tomu, že krajský soud svým usnesením ze dne 22. 3. 2018, vydaným krátce po podání ústavní stížnosti, rozhodnutí okresního soudu o propuštění stěžovatele z vazby na svobodu potvrdil.
18. Nad rámec výše uvedeného lze připomenout to, co již Ústavní soud uvedl v citovaném usnesení sp. zn. III. ÚS 2385/15, že podání obžaloby představuje z hlediska vývoje trestního řízení zlomový moment, kdy se po skončení přípravného řízení, v němž silná role příslušela převážně státnímu zástupci, zahajuje řízení před soudem, které je těžištěm celého trestního procesu a v němž se nejširším způsobem uplatňují základní zásady trestního řízení. V přípravném řízení je rozhodování o dalším trvání vazby svěřeno soudci příslušného soudu, který rozhoduje na návrh státního zástupce, zatímco po podání obžaloby je tato úloha svěřena přímo příslušnému soudu, který nadále zaručuje ochranu základních práv obviněného. V tomto smyslu má Ústavní soud za to, že ochrana práv stěžovatele nebyla postupem okresního soudu nikterak oslabena, když po přezkumu důvodnosti dalšího trvání vazby, ve lhůtě stanovené v §73 odst. 3 tr. řádu rozhodl o jeho propuštění na svobodu.
19. Odkaz stěžovatele na nález sp. zn. I. ÚS 1119/15 je nepřípadný, neboť skutkové okolnosti nyní posuzované věci jsou odlišné od okolností, které byly podkladem pro uvedený kasační nález, v němž se Ústavní soud vyslovil k počítání tříměsíční lhůty podle §72 odst. 1 tr. řádu za situace, kdy je ve stádiu přípravného řízení rozhodnuto o vzetí obviněného do vazby až usnesením stížnostního soudu. Ve věci stěžovatele však bylo o dalším trvání vazby rozhodováno ve stádiu po podání obžaloby podle §72 odst. 3 tr. řádu.
20. Z uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by postupem okresního soudu byla porušena ústavní práva stěžovatele. Proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
21. Vzhledem ke zjištění, že usnesením krajského soudu ze dne 22. 3. 2018 bylo potvrzeno rozhodnutí okresního soudu o propuštění stěžovatele z vazby na svobodu, odpadl tím důvod pro meritorní rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření ve znění navrhovaném v ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu