ECLI:CZ:US:2018:3.US.784.18.1
sp. zn. III. ÚS 784/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. J., zastoupeného Mgr. Katarínou Hájkovou, advokátkou, sídlem Hvozdecká 1364/21, Brno, proti I. výroku usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. prosince 2017 č. j. 21 Co 174/2017-894 a I. výroku usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 24. března 2017 č. j. 0 P 130/2014-620, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a Městského úřadu Znojmo, sídlem Obroková 1/12, Znojmo, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí (respektive jejich jednotlivých výroků), neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vychovávat a pečovat o své dítě podle čl. 32 odst. 4 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, vyplývá, že Okresní soud ve Znojmě (dále jen "okresní soud") svým v záhlaví citovaným usnesením zamítl návrh stěžovatele jako otce nezletilého syna na změnu kolizního opatrovníka tak, aby ve všech řízeních vedených u okresního soudu pod sp. zn. P 130/2014 Městský úřad Znojmo (dále jen "městský úřad") nahradila ve funkci opatrovníka Veřejná ochránkyně práv nebo Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí (výrok I). Výrokem II. okresní soud zastavil řízení o návrhu stěžovatele na výkon rozhodnutí, kterým měla být matce uložena povinnost účasti na mediaci a povinnost navštívit psychopedagoga. Výrokem III. okresní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
3. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením tak, že usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.) a v jeho výrocích II. a III. usnesení okresního soudu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok II.).
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel trvá na tom, že soudy měly přistoupit ke změně osoby kolizního opatrovníka, neboť zaměstnanci městského úřadu se vůbec nedostavují k řízením před soudem, nejsou nápomocni při realizaci styku stěžovatele a jeho matky (babičky nezletilého) s nezletilým, nezjišťují nevhodné bytové podmínky matky nezletilého, nevytvářejí stěžovateli vhodné podmínky pro přijatelné nahlížení do spisu atp.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů Ústavní soud v nynější stěžovatelově věci neshledal.
7. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, proto mu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy (v posuzovaném případě v řízení o návrhu na změnu kolizního opatrovníka, resp. odvolání stěžovatele), a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatel nicméně Ústavní soud staví právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti předkládal v obdobném znění již před obecnými soudy a ústavní stížnost tak fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny kolizního opatrovníka v daném řízení o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem vedeném před obecnými soudy, s jejichž právními závěry, toliko na úrovni podústavního práva, polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.
8. Ústavní soud nicméně po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími obecných soudů a s přihlédnutím k ústavněprávnímu vymezení svých pravomocí nemá důvod zpochybňovat napadená rozhodnutí, v nichž obecné soudy neshledaly důvodnými námitky stěžovatele ohledně nezbytné změny ustanoveného kolizního opatrovníka nezletilých dětí. Z odůvodnění napadených usnesení obecných soudů se totiž podává, že oba soudy se k opakovaným podnětům stěžovatele jeho návrhem na změnu opatrovníka zabývaly [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. I. ÚS 231/17 v obdobné stěžovatelově věci (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], a to s přihlédnutím ke všem jím tvrzeným okolnostem a věc po právní stránce hodnotily přiléhavě, přičemž dospěly k závěru, že v daném případě žádné pochybení kolizního opatrovníka neshledaly.
9. Ani ústavní stížnost přitom stěžovatel nevyužívá dostatečně k tomu, aby jím tvrzená pochybení kolizního opatrovníka přesněji specifikoval. Konkrétně pak stěžovatel například nevysvětluje, v čem by kolizní opatrovník měl shledávat nevhodnost bytových poměrů matky nezletilého, jak by měl být nápomocen při styku nezletilého s jeho babičkou atp. Sama o sobě neobstojí ani stěžovatelova kritika toho, že soudy - rozhodujíce o opakovaných návrzích stěžovatele - odkazují na svá předchozí rozhodnutí, neboť stěžovatel (ač má v ústavní stížnosti možnost) s jejich odkazovanými závěry věcně přesvědčivým způsobem v ústavní stížnosti nepolemizuje. Nevysvětluje také, proč do opatrovnického spisu nechodí nahlížet s větším časovým předstihem.
10. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími (respektive jejich jednotlivými výroky) byla porušena stěžovatelova základní práva (svobody) zaručené ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu