ECLI:CZ:US:2018:3.US.799.18.1
sp. zn. III. ÚS 799/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele I. V., zastoupeného Mgr. Martinem Lorencem, advokátem, sídlem Komenského nám. 1342/7, Třebíč, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. prosince 2017 č. j. 21 Co 278/2017-517 a proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 29. srpna 2017 č. j. P 235/2015-485, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a 1) B. V. a 2) nezletilé A. V., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života zaručené v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na péči o dítě zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Napadenými rozsudky rovněž mělo dojít k zásahu do principu zájmu dítěte jako předního hlediska při jakékoliv činnosti týkající se dětí zakotveného v čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a principu společné odpovědnosti za výchovu a vývoj dítěte zaručeného v čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že návrhem podaným dne 15. 10. 2015 u Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud") se stěžovatel jako otec domáhal změny úpravy styku s vedlejší účastnicí 2), dcerou vedlejší účastnice 1), neboť původní rozsah styku byl velmi omezen z důvodu kojení vedlejší účastnice 2). Styk měl podle návrhu probíhat každý týden od středy 13:00 hodin do čtvrtka 18:00 hodin a každý sudý víkend od soboty 9:00 hodin do neděle 18:00 hodin. Stěžovatel dále navrhl úpravu styku v měsících červenci a srpnu a v době vánočních svátků. Takto navržený rozsah dále rozšířil na jednání konaném dne 15. 11. 2016. Dne 24. 11. 2015 byl okresnímu soudu doručen návrh prarodičů vedlejší účastnice 2) na úpravu styku. Uvedli, že vedlejší účastnice 1) s nimi neudržuje ani nechce udržovat žádný kontakt a s vedlejší účastnicí 2) se stýkají pouze v době, kdy je u stěžovatele. Návrhem doručeným okresnímu soudu dne 2. 6. 2016 se stěžovatel domáhal svěření vedlejší účastnice 2) do své péče. Uvedl, že vedlejší účastnice 1) porušuje právo na styk a výchovu obou rodičů, znemožňuje styk s dalšími příbuznými, postrádá schopnost dohodnout se na výchově a o vedlejší účastnici 2) rozhoduje výhradně sama. Svěřením do jeho péče mělo dojít k nápravě jejího rodinného zázemí. Návrhem ze dne 24. 7. 2017 vedlejší účastnice 1) žádala nahrazení souhlasu stěžovatele s podáním přihlášky k přijetí do mateřské školy.
3. Výrokem I. rozsudku okresního soudu ze dne 29. 8. 2017 č. j. P 235/2015-485 byl návrh stěžovatele na změnu úpravy péče a výživy vedlejší účastnice 2) zamítnut. Výrokem II. byl styk s vedlejší účastnicí 2) nově upraven tak, že stěžovatel je oprávněn se s ní stýkat každý lichý týden v měsíci září a říjnu 2017 v sobotu od 8:30 do 18:00 hodin a v neděli od 8:30 do 18:00 hodin, od měsíce listopadu každý lichý týden od soboty 8:30 do neděle 18:00 hodin a od měsíce ledna 2018 každý lichý týden od pátku 15:00 do neděle 18:00 hodin. Stěžovatel byl podle rozsudku dále oprávněn se s vedlejší účastnicí 2) stýkat každou středu od 12:30 do 18:00 a každý čtvrtek od 12:30 do 15:30, od měsíce září 2018 každý týden od středy 12:30 do čtvrtka 8:00. Výrokem II. byl rovněž upraven styk v době vánočních svátků a jarních a letních prázdnin. Výrokem III. byl zamítnut návrh prarodičů vedlejší účastnice 2) na úpravu styku. O návrhu vedlejší účastnice 1) bylo rozhodnuto výrokem IV. tak, že soud nahrazuje souhlas stěžovatele s podáním žádosti o přijetí vedlejší účastnice 2) do mateřské školy. Okresní soud v odůvodnění odkázal na ustanovení §909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), podle nějž soud změní rozhodnutí týkající se výkonu povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti, změní-li se poměry. Tato změna podle okresního soudu musí být zásadního či závažného rázu, přičemž je třeba respektovat požadavek stálosti výchovného prostředí dítěte. Podle provedeného dokazování nebyl návrh stěžovatele na změnu úpravy péče důvodný, neboť nedošlo k významné změně poměrů. Jde-li o styk s vedlejší účastnicí 2), došlo v průběhu řízení ke shodě stěžovatele a vedlejší účastnice 1), že by bylo potřebné jej upravit. Na tomto místě okresní soud popisuje důvody nastavení rozsahu styku a jeho postupné rozšiřování, jak je uvedeno ve II. výroku rozsudku. Další část odůvodnění se vztahuje k návrhu prarodičů na úpravu styku. Okresní soud uvedl, že nová úprava styku stěžovatele s vedlejší účastnicí 2) nepochybně nabízí širší možnosti kontaktu. Závěr odůvodnění je zaměřen na nahrazení souhlasu stěžovatele podáním přihlášky k přijetí do mateřské školy. Podle okresního soudu je nezbytné, aby vedlejší účastnice 2) navštěvovala předškolní zařízení v místě svého bydliště.
4. Stěžovatel podal proti rozsudku okresního soudu - do výroku o úpravě styku - odvolání. Uvedl, že skutková zjištění okresního soudu nejsou správná a zpochybnil závěry znaleckého posudku. Dodal, že neexistuje žádný důvod pro to, aby mu nebylo vyhověno v ochraně jeho práva podílet se stejnou měrou na péči. Odkázal na judikaturu Ústavního soudu, že úprava styku pro oba rodiče by měla být zásadně stejná, přičemž odchylka od tohoto pravidla by měla být odůvodněna ochranou jiného dostatečně silného legitimního zájmu. Upozornil na skutečnost, že vedlejší účastnice 1) bez jeho souhlasu změnila vedlejší účastnici 2) bydliště, a proto po něm nelze spravedlivě požadovat, aby to byl on, kdo bude pro vedlejší účastnici 2) jezdit z J. do Z. Tříhodinový rozsah styku ve čtvrtek se mu jeví jako krátký, a proto bude nucen tuto dobu trávit ve Z.
5. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 19. 12. 2017 č. j. 21 Co 278/2017-517 byl II. výrok rozsudku okresního soudu změněn tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s vedlejší účastnicí 2) každý lichý týden od pátku 15:00 hodin do neděle 18:00 hodin, každý sudý týden od středy 15:00 hodin do čtvrtka 18:00 hodin, o jarních prázdninách v sudém roce od soboty 8:00 hodin do následující soboty 18:00 hodin, o letních prázdninách 10 dnů v měsíci červenci a 10 dnů v měsíci srpnu, kdy tyto termíny stěžovatel oznámí vedlejší účastnici 1) nejpozději do 30. 4. daného roku, a o vánočních prázdninách vždy od 25. 12. od 8:30 hodin do 26. 12. do 18:00 hodin. Krajský soud v odůvodnění uvedl, že se neztotožňuje s tvrzením otce o rozsahu úpravy styku tak, aby každý z rodičů s dítětem trávil polovinu času. Takovou úpravou by podle krajského soudu bylo obcházeno ustanovení o střídavé péči, a to i v situacích, kdy by střídavá péče nebyla vhodná. Rovněž neměl důvod zpochybňovat závěry znaleckého posudku, z nějž vyplývala nevhodnost střídavé péče. Krajský soud dále přihlédl k napjatým vztahům mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí 1), avšak doplnil, že vedlejší účastnice konfliktní situace nenavozuje úmyslně. Krajský soud se neztotožnil s postupem okresního soudu, který prováděl úpravu styku i pro období od měsíce září 2018. Domníval se, že provádět úpravu na období jednoho roku od vydání soudního rozhodnutí není přípustné, neboť nelze předjímat poměry rozhodné pro rozsah styku. Dále popisuje důvody nastavení rozsahu styku tak, jak je vymezen ve výroku.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel po rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy se v ústavní stížnosti zaměřuje na kritéria rozhodování o styku s dítětem, která jsou analogická kritériím rozhodování o péči. Podle jeho názoru by se i nyní mělo vycházet z toho, že právem obou rodičů je v zásadě stejnou měrou pečovat o dítě a podílet se na jeho výchově a že takové uspořádání je v nejlepším zájmu dítěte. V této souvislosti poukazuje na základní prvky rodinného života a na vzájemnou realizaci práva dítěte na styk s rodičem a práva rodiče na styk s dítětem. Uvedené závěry mají vyplývat z ustálené judikatury Ústavního soudu, zejména nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683).
7. Stěžovatel v další části ústavní stížnosti okresnímu soudu vytýká, že bez vlastního úsudku převzal názory znalce a pouze o ně opřel své rozhodnutí. Z tohoto posudku vyplývalo, že stěžovatel i vedlejší účastnice 1) mají velmi dobrou výchovnou způsobilost, nicméně znalec nepovažuje střídavou péči za model, který by byl v zájmu vedlejší účastnice 2). Stěžovatel upozorňuje na dřívější závěry Ústavního soudu, že z českého právního řádu nevyplývá žádná priorita konkrétního modelu péče o dítě po rozchodu rodičů, nicméně je nutné vždy zachovat postulát rovné rodičovské péče. V případě společné a střídavé péče je takový postulát zachován ze samé podstaty, nicméně v případě výlučné péče jednoho z rodičů je třeba zachovat rovnou rodičovskou péči matky i otce co možná nejvíce, což se projeví i v úpravě styku s nerezidentním rodičem a jeho nejširší rozsah bude vždy v nejlepším zájmu dítěte. Odchylky od těchto závěrů musí být odůvodněny ochranou jiného silného právem chráněného zájmu, přičemž konkrétní skutečnosti, o které se takový zájem opírá, musí být v řízení prokázány. V nyní posuzované věci okresní soud podle stěžovatele své rozhodnutí opřel o nízký věk vedlejší účastnice 2) a konfliktní komunikaci mezi ním a vedlejší účastnicí 1). V této souvislosti stěžovatel připomíná, že neexistuje žádná priorita péče matky a rovněž ani nízký věk dítěte není důvodem pro vyloučení, resp. omezení kontaktu s otcem. Závěry o vyloučení formy rozšířeného styku směřující k rovnoměrné péči obou rodičů z důvodu neschopnosti rodičů komunikovat považuje za rozporné s judikaturou. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629) vyplývá, že nevhodná komunikace rodičů nemůže vést k vyloučení střídavé péče, neboť by se tím zneužívalo postavení rodiče, který má dítě v péči. Podle stěžovatele tak v nyní posuzované věci neexistuje žádný závažný důvod, pro který by nebylo vhodné rozhodnout o rovnoměrném rozdělení péče obou rodičů. Rovněž uvedl, že nikdy neusiloval o obcházení úpravy střídavé péče, resp. že argument o rozsahu styku, který by připomínal střídavou péči, není obecně relevantní, neboť takovým argumentem může být pouze zájem dítěte. Stěžovatel dále upozorňuje, že neexistuje žádné zákonné ustanovení, které by vylučovalo právo rodiče vyzvedávat dítě ze školského zařízení a opět jej tam vracet, resp. ukládalo povinnost předávat dítě přímo matce. Z ústavní stížnosti dále vyplývá nesouhlas stěžovatele s bezdůvodným odnětím práva trávit s vedlejší účastnicí 2) Štědrý den, kdy poukazuje na závěry Ústavního soudu formulované v nálezu ze dne 21. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 192/17. Závěrem druhé části ústavní stížnosti stěžovatel okresnímu soudu vytýká, že se nedostatečně vypořádal se zájmem prarodičů a dalších příbuzných stýkat se s vedlejší účastnicí 2).
8. Poslední část ústavní stížnosti se soustředí na rozsudek krajského soudu, který stěžovatel označuje za překvapivý a oslabující jeho víru ve spravedlivý proces. Krajskému soudu zejména vytýká, že upravil styk bez ohledu na jeho představu či představu vedlejší účastnice 1), která rozsudek okresního soudu nenapadla. Stejně jako u okresního soudu, i nyní stěžovatel uvádí, že krajský soud neodůvodnil, proč by nízký věk dítěte a konfliktnost komunikace měly oslabovat jeho právo na rovnoměrnou péči. Takto restriktivním opatřením bylo rozhodnuto v neprospěch stěžovatele a odňato jeho právo realizovat svoji rodičovskou odpovědnost. Za protiústavní považuje i úpravu styku v období jarních prázdnin, neboť ve výroku absentuje úprava styku v období prázdnin vyhlášených pro okres Z. Protiústavní má být rovněž úprava styku v období letních prázdnin, kdy rozsah styku je nastaven pouze na 10 dnů v každém měsíci. Stěžovatel nesouhlasí ani s rozsahem styku v období Vánoc, kdy bude o vedlejší účastnici 2) pečovat pouze dva dny, zatímco vedlejší účastnice 10 až 12 dnů. Stěžovatel rovněž krajskému soudu vytýká nezohlednění skutečnosti, že vedlejší účastnice 1) jednostranně změnila bydliště vedlejší účastnice 2). Podle jeho názoru je nepřijatelné, aby povinnost cest mezi bydlišti rodičů byla uložena pouze jemu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení.
10. Shledal, že ústavní stížnost proti výroku I., III. a IV. rozsudku okresního soudu ze dne 29. 8. 2017 č. j. P 235/2015-485 je nepřípustná. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu platí, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, což platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. V nyní posuzované věci stěžovatel napadl odvoláním pouze II. výrok rozsudku okresního soudu, proto je třeba konstatovat, že vůči ostatním výrokům nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
11. Co se týče ústavní stížnosti ve zbývajícím rozsahu, byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozsudky dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy); není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996
sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
14. Argumentace stěžovatele se soustřeďuje na nesouhlas s rozsahem jeho styku s vedlejší účastnicí 2). Podle §888 občanského zákoníku platí, že dítě, které je v péči jen jednoho rodiče, má právo stýkat se s druhým rodičem v rozsahu, který je v zájmu dítěte, stejně jako tento rodič má právo stýkat se s dítětem, ledaže soud takový styk omezí nebo zakáže. Ústavní soud uvádí, že mu nepřísluší přezkoumávat předpoklady stanovení rozsahu styku rodiče s dítětem, neboť by šlo o nepřípustnou ingerenci do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Zabýval se proto pouze ústavností postupu a rozhodování o stěžovatelově návrhu na úpravu styku s vedlejší účastnicí 2).
15. Ústavní soud si je vědom stěžovatelem předestřených judikaturních závěrů a ani v nyní posuzované věci nemá důvod se od nich odchylovat. Z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2482/13 se podávají kritéria rozhodování soudů o péči o nezletilé dítě, v nyní posuzované věci však byl předmětem II. výroku rozsudku okresního soudu a rozsudku krajského soudu styk s vedlejší účastnicí 2). Totéž je třeba uvést ke stěžovatelem zmíněnému nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14.
16. Argumentace stěžovatele se v prvé řadě týká postavení rozhodnutí na závěrech znaleckého posudku. Z něj skutečně vyplývá, že jak stěžovatel, tak i vedlejší účastnice 1) jsou schopni pečovat o vedlejší účastnici 2), nicméně s ohledem na věk není podle znalce vhodné, aby došlo k rozhodnutí o střídavé péči. Nelze však souhlasit se stěžovatelem, že znalecký posudek se opírá pouze o nízký věk vedlejší účastnice 2). Z odůvodnění rozsudku okresního soudu vyplývá, že znalec se zaměřil mimo jiné na zahájení docházky do mateřské školy a adaptaci na ni a rozhodující vliv mateřské péče ve věku vedlejší účastnice 2). Zaměřil se rovněž na kvalitu komunikace stěžovatele a vedlejší účastnice 1) a zdůraznil, že v nyní posuzované věci nelze hledět pouze na zájmy rodičů, nýbrž zejména vedlejší účastnice 2). Není proto pravda, že by se rozsudky o úpravě styku, resp. znalecký posudek opíraly pouze o nízký věk a nedostatky v komunikaci. Není také pravda, že by vyloučily závěr o zásadně stejné péči obou rodičů bez prokázání jiného právem chráněného zájmu, jímž je právě zájem dítěte.
17. Jde-li o tvrzení stěžovatele, že styk v době jarních prázdnin byl upraven protiústavně, neboť ve výroku absentuje úprava styku v období prázdnin vyhlášených pro okres Z., vyplývá z rozsudku krajského soudu zdůvodnění. Krajský soud uvedl, že vedlejší účastnice 2) zatím nenavštěvuje základní školu, a proto jí nic nebrání trávit jarní prázdniny se stěžovatelem v termínu vyhlášeném pro okres T. Řádně zdůvodněna je rovněž úprava styku v době letních prázdnin, kdy rozsah nad 10 dnů by pro vedlejší účastnici 2) znamenal dlouhé odloučení od vedlejší účastnice 1), jejíž mateřská péče je podle znaleckého posudku v současné době rozhodující. Ústavní soud se nemůže ztotožnit ani s tvrzením, že okresní soud a krajský soud zasáhly do základních práv stěžovatele úpravou styku v době vánočních svátků. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku okresního soudu, stěžovatel sám navrhoval úpravu tak, aby se s vedlejší účastnicí 2) stýkal právě od 25. 12. do 26. 12. v každém roce.
18. Ústavní soud se rovněž zaměřil na místo předávání vedlejší účastnice 2). I nyní konstatuje, že tato záležitost byla krajským soudem řádně zdůvodněna, když dovodil, že je v zájmu prevence nevhodného chování před vedlejší účastnicí 2), aby ke kontaktu rodičů docházelo na veřejném místě, a nikoliv v místech bydliště rodičů.
19. Ústavní soud závěrem uvádí, že neshledává ústavně relevantní námitku stěžovatele o svévolném přestěhování vedlejší účastnice 1) do nového bydliště, a to s ohledem na vzdálenost bydlišť rodičů čítající pouhých cca 40 km.
20. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost proti výroku I., III. a IV. rozsudku okresního soudu ze dne 29. 8. 2017 č. j. P 235/2015-485 je nepřípustná, a proto ji podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl. Ke zbývajícímu rozsahu ústavní stížnosti Ústavní soud uvádí, že postupem krajského soudu ani okresního soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu