ECLI:CZ:US:2018:3.US.806.16.1
sp. zn. III. ÚS 806/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Quoc Hoang Phan, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2016 č. j. 30 Cdo 2633/2015-194, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť jím měla být porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 5. 11. 2014 č. j. 42 C 311/2013-92 zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 9 C 403/2009 a následně u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 87/2010 (dále jen "posuzované řízení"). K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 19. 3. 2015 č. j. 64 Co 416/2014-119 rozsudek obvodního soudu ve věci samé potvrdil a následné stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné, neboť shledal rozhodnutí městského soudu za souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
3. Posuzované řízení, v němž se stěžovatel domáhal náhrady škody způsobené výkonem veřejné moci, bylo podle zjištění soudů zahájeno dne 7. 7. 2009 u obvodního soudu, jenž po doplnění žaloby ze dne 21. 10. 2009 rozhodl usnesením ze dne 5. 1. 2010 o své místní nepříslušnosti. Místní nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 5 potvrdil městský soud usnesením ze dne 22. 4. 2010 č. j. 64 Co 180/2010-40. Obvodní soud pro Prahu 2, jako místně příslušný soud, vyzval dne 14. 7. 2010 vedlejší účastnici k vyjádření k žalobě. Dne 21. 7. 2010 požádal soud Policii České republiky o zapůjčení spisu k řízení, ve kterém měla být stěžovateli výkonem veřejné moci způsobena škoda, a tento spis byl zapůjčen Obvodnímu soudu pro Prahu 2, avšak k řízení vedenému pod sp. zn. 23 C 118/2010, zahájeného na základě skutkově obdobné žaloby stěžovatelova bratra (dále jen "druhé řízení"). Předmětný policejní spis byl proto vrácen až poté, co v druhém řízení rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. 28 Cdo 4322/2011. Jelikož stěžovatel nesouhlasil s rozhodnutím bez nařízení jednání, konalo se dne 8. 1. 2013 ústní jednání, v jehož závěru byl vyhlášen rozsudek ve věci samé, a dne 10. 3. 2013 bylo doručeno jeho písemné vyhotovení.
4. Po právní stránce obecné soudy dospěly k závěru, že délka posuzovaného řízení v rozsahu tří roků a osmi měsíců nepředstavuje za daných okolností nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřeně dlouhé délce řízení podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě namítá, že napadené rozhodnutí "je projevem naprosto formalistické aplikace práva, kdy postrádá esenciální složku - spravedlnost". Stěžovatel přitom Nejvyššímu soudu vytýká, že jeho věc posoudil rozdílně, než jsou posuzovány obdobné věci, aniž by ovšem byl k takovému postupu dán důvod. Jmenovitě se stěžovatel dovolává závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1747/2014 a taktéž v jeho odůvodnění citovaného rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 5. 2011 ve věci Golha proti České republice, stížnost č. 7051/06, kterým bylo tamnímu stěžovateli za celkem tři a půl roku trvající řízení přiznáno odškodnění v celkové výši cca 90 000 Kč. V návaznosti na to pak stěžovatel připomíná, že Nejvyšší soud považuje délku řízení přesahující čtyři roky za nepřijatelnou (stěžovatel odkazuje na rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 689/2015 a k ústavní stížnosti přiložil řadu rozhodnutí, ze kterých tato skutečnost taktéž vyplývá), jeho právní věc přitom trvala čtyři roky a dva měsíce. Současně stěžovatel poukazuje na skutečnost, že jeho bratr podal skutkově totožnou žalobu, jež sice byla projednávána na více stupních soudní soustavy, přesto byla skončena dříve než předmětná stěžovatelova věc. Z uvedených důvodů se stěžovatel domnívá, že napadené rozhodnutí představuje nepřípustný exces, neboť jej staví do zcela jiné kategorie, než osoby stejně postižené nepřiměřenou délkou soudního řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
8. Přestože se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává mnoha ustanovení ústavního pořádku České republiky, ve své podstatě žádnou ústavněprávně relevantní argumentaci nepředkládá.
9. Stěžovatelova kritika napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu se totiž odvíjí čistě od mechanického srovnání s jinými řízeními, trvajícími srovnatelnou dobu, za něž bylo tamním žalobcům zadostiučinění v penězích přiznáno.
10. Stěžovatel sice v ústavní stížnosti polemizuje s rozhodnutím Nejvyššího soudu, věcně však nikterak nereaguje na relevantní skutečnosti, jež jsou v tomto rozhodnutí uvedeny; stěžovatel tak v prvé řadě nijak nezpochybňuje stěžejní závěr obecných soudů, že posuzované řízení a) vykazovalo vyšší stupeň (skutkové a právní) složitosti, současně b) mělo pro stěžovatele menší význam a c) probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, přestože městský soud rozhodoval o odvolání směřujícím (jen) proti procesnímu rozhodnutí obvodního soudu.
11. Jelikož stěžovatelova oponentura proti těmto klíčovým závěrům nebrojí, je třeba jím předloženou argumentaci označit za mimoběžnou, resp. procesně bezcennou. Bez zpochybnění těchto závěrů (a to primárně z procesních důvodů) totiž není možno jakkoli zpochybňovat ústavní konformitu napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
12. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že stěžovatel rovněž nijak nezpochybňuje korektnost skutečností uvedených v předposledním odstavci napadeného usnesení dovolacího soudu, tedy mimo jiné ani skutečnost, že v doplnění dovolání ze dne ze dne 3. 2. 2016 odkazoval toliko na rozhodnutí týkající se nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání, nikoliv nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení.
13. Pouze nad rozhodný rámec a stěžovateli případně na vysvětlenou je vhodné uvést, že nepřiměřenost délky řízení nelze bez dalšího odvíjet od nějaké standardní délky řízení, nýbrž je třeba ji hodnotit v každém individuálním případě zvlášť, mimo jiné právě s ohledem na výše uvedená kritéria, tedy složitost věci, význam pro účastníka řízení a počet v řízení zapojených stupňů soudní soustavy. Staví-li proto stěžovatel fakticky svoji ústavní stížnost na premise, že všechna řízení trvající déle než čtyři roky zakládají nárok účastníků řízení na náhradu nemajetkové újmy, zcela přehlíží význam těchto kritérií pro samotný vznik nemajetkové újmy, a jeho ústavní stížnost tak již z tohoto důvodu nemůže být důvodná.
14. Je tak namístě již pouze uzavřít, že stěžovatel porušení jím dovolávaných ustanovení Listiny, Úmluvy a Dodatkového protokolu k Úmluvě neprokázal; Ústavní soud proto dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu