ECLI:CZ:US:2018:3.US.821.17.1
sp. zn. III. ÚS 821/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Dostála, zastoupeného JUDr. Michalem Filoušem, advokátem sídlem Ostravská 501/16, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2016, č. j. 28 Cdo 2383/2016-401, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. prosince 2015, č. j. 17 Co 454/2013-375, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ŽOLÍKOVÁ PRÁCE s.r.o., se sídlem Studentská 1696/17, Prostějov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. V ústavní stížností stěžovatel navrhuje zrušení usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") označených v záhlaví s tvrzením, že obecné soudy postupovaly v rozporu s legitimním očekáváním a napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel se po vedlejší účastnici domáhal vydání bezdůvodného obohacení ve výši 31 474 Kč s příslušenstvím a náhrady škody ve výši 140 012 Kč s příslušenstvím se zdůvodněním, že na základě smlouvy o díle pro stěžovatele prováděla přestavbu a rozšíření budovy, ale pro nekvalitně a vadně provedenou práci a pro to, že bylo zřejmé, že dílo nebude v termínu dokončeno, stěžovatel od smlouvy odstoupil a náleží mu tak podle něj rozdíl mezi zaplacenými zálohami a hodnotou provedených prací zjištěnou znaleckým posudkem a částka představující náklady na odstranění vad díla. Vedlejší účastnice oproti tomu tvrdila, že stěžovatel do díla sám zasahoval, neposkytoval jí dostatečnou součinnost, na staveniště ji nepustil a neumožnil jí řádné dokončení díla, proto od uzavřené smlouvy rovněž odstoupila a z důvodu, že jí stěžovatel dlužil za vícepráce provedené na díle, vznesla návrh, kterým se po stěžovateli domáhala zaplacení částky 61 323 Kč s příslušenstvím.
3. Okresní soud v Prostějově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 10. 4. 2013, č. j. 9 C 225/2011-311, uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli částku 31 474 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), co do částky 140 012 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.), stejně tak zamítl i protinávrh vedlejší účastnice na zaplacení částky 61 323 Kč (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. a V.).
4. K odvolání stěžovatele i vedlejší účastnice Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 12. 2015, č. j. 17 Co 454/2013-375, odmítl odvolání stěžovatele proti výroku I. rozsudku okresního soudu (výrok I.), rozsudek okresního soudu ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok II.), zatímco ve výroku IV. o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že stěžovateli uložil nahradit vedlejší účastnici náklady řízení v částce 36 750 Kč (výrok III.), a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV.).
5. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, č. j. 28 Cdo 2383/2016-401, bylo odmítnuto dovolání stěžovatele a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení.
II.
6. Rozhodnutí obecných soudů je podle stěžovatele v extrémním rozporu s obsahem soudního spisu, přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu, ignorují předvídatelné standardy spravedlnosti a zakládají stav nepřípustné svévole. Konkrétně stěžovatel namítá, že soudy neaplikovaly článek smlouvy o díle, který jej, coby objednatele, opravňoval od smlouvy odstoupit v případě, že vedlejší účastnice (coby zhotovitel) nedodržuje technologické postupy, což také učinil. V průběhu řízení přitom bylo dle stěžovatele znaleckým posudkem prokázáno, že dílo vykazuje zjevné závady. Obecné soudy však podle stěžovatele znalecký posudek nevzaly v potaz a nevypořádaly se s tím, proč závěry obsažené ve znaleckém posudku za nedodržení technologických postupů nepovažovaly.
III.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
8. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je přitom nutno vycházet z pravidla, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů na konkrétní případy jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
10. V ústavní stížnosti stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy a nepřípustně očekává, že Ústavní soud jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu, a to především pokud jde o provedené dokazování a následné hodnocení důkazů, přičemž opomíjí, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší. Sama skutečnost, že soudy na základě provedeného dokazování dospěly k rozhodnutí, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, přitom důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
11. Obecné soudy se pečlivě věnovaly sporné otázce odstoupení od smlouvy o díle a na základě provedeného dokazování dovodily, že nelze mít za prokázané, že by vedlejší účastnice nedodržovala technologické postupy a dílo prováděla do té míry vadně, že by v důsledku toho byl stěžovatel oprávněn od smlouvy odstoupit - poukázaly přitom například na absenci záznamů o vadách díla ve stavebním deníku nebo na skutečnost, že stěžovatel do díla sám zasahoval vlastní činností. Současně dospěly k závěru, že ke zrušení smlouvy došlo až odstoupením, které učinila vedlejší účastnice, když bylo zjištěno, že dílo nemohla řádně dokončit pro neposkytování součinnosti ze strany stěžovatele (nestanovení přiměřené lhůty k odstranění vad, znemožnění přístupu do objektu). Z rozhodnutí krajského soudu vyplývá, že tomuto závěru a obsahu smluvních ujednání pak odpovídalo také vzájemné vypořádání po odstoupení od smlouvy představované rozdílem mezi částkou, na kterou znalec ocenil hodnotu provedených prací, a zálohami zaplacenými stěžovatelem. Domáhal-li se stěžovatel také náhrady nákladů vynaložených na odstranění vad díla, dospěl krajský soud k závěru, že tento nárok není důvodný, vzhledem k tomu, že škoda ve formě úhrady nákladů na odstranění tvrzených vad díla vzniknout nemohla, jelikož hodnota provedeného díla byla zjištěna dle znaleckého posudku, byla započtena na stěžovatelem zaplacené zálohy a vzniklý rozdíl byl stěžovateli přisouzen - případné vady díla se tak dle krajského soudu odrazily ve stanovené hodnotě díla, když dílo nelze oceňovat jako bezvadné a k případným vadám nepřihlížet.
12. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že námitkám stěžovatele přisvědčit nelze. Soudy se věcí řádně zabývaly, reagovaly na argumentaci stěžovatele, srozumitelně vysvětlily, proč rozhodly tak, jak rozhodly a patřičně vyložily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily, přičemž tak učinily způsobem, kterému z hlediska ústavněprávního přezkumu není co vytknout.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by ze strany obecných soudů došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení práv, byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2018
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu