ECLI:CZ:US:2018:3.US.880.18.1
sp. zn. III. ÚS 880/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele O. F., zastoupeného JUDr. Markétou Ulmanovou, advokátkou, sídlem Novákova 1328, Mladá Boleslav, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2017 č. j. 19 Co 271/2017-276 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 28. března 2017 č. j. 26 P 80/2011-241, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, a 1) A. F. a 2) nezletilé A. F., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu rodiny zaručené čl. 32 Listiny.
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že návrhem ze dne 6. 4. 2016 podaným u Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") se stěžovatel jako otec domáhal změny úpravy péče o nezletilou, jako vedlejší účastnici 2), vyplývající z rozsudku okresního soudu ze dne 11. 6. 2014 č. j. 26 P 80/2011-42. Výrokem I. rozsudku okresního soudu ze dne 28. 3. 2017 č. j. 26 P 80/2011-241 byl návrh stěžovatele na změnu péče zamítnut. Výrokem II. bylo dále rozhodnuto o změně rozsudku okresního soudu ze dne 11. 6. 2014 č. j. 26 P 80/2011-42 tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilou v každém lichém týdnu v kalendářním roce od středy 16:00 hodin do pondělí 8:00 hodin. V ostatním rozsahu zůstala původní úprava styku beze změn. O nákladech řízení bylo výrokem III. rozhodnuto tak, že stěžovatel a vedlejší účastnice 1) jako matka jsou povinni České republice - okresnímu soudu zaplatit každý jednou polovinou částku 20 147,24 Kč, a výrokem IV. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
3. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatel a vedlejší účastnice 1) odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 9. 11. 2017 č. j. 19 Co 271/2017-276 byl rozsudek okresního soudu ve výroku III. změněn tak, že stěžovatel je povinen zaplatit České republice - okresnímu soudu částku 20 147,24 Kč. Ve zbývajícím rozsahu byl rozsudek okresního soudu potvrzen. Krajský soud ke změně výroku o nákladech řízení v odůvodnění uvedl, že za použití §1 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s."), dopadá na nyní posuzovanou věc §148 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), podle nějž má stát podle výsledku řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, nejsou-li u nich splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel jako navrhovatel změny původní úpravy péče a styku byl účastníkem neúspěšným, a proto ho stíhá povinnost k náhradě nákladů řízení státu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že řízení vedené před okresním soudem a krajským soudem bylo nesporným, a proto v něm není stěžejní úspěch či neúspěch účastníka ve věci. Již ve svém vyjádření ze dne 13. 6. 2017 k odvolání vedlejší účastnice 1) vyjádřil přesvědčení, že spravedlivé je, aby se na nákladech podíleli oba. Z ústavní stížnosti dále vyplývá, že stěžovatel nebyl tím, kdo vyvolal zadání znaleckého posudku. K jeho zadání naopak došlo na návrh orgánu sociálně-právní ochrany dětí jako opatrovníka vedlejší účastnice 2). V závěru svého podání stěžovatel doplnil, že v řízení byl částečně úspěšný, neboť došlo ke změně úpravy styku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozsudky dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), porušení základního práva nebo svobody. Uvedené platí rovněž pro rozhodování o nákladech řízení, které představuje integrální součást rozhodovacího procesu. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
8. Ústavní soud v první řadě uvádí, že argumentace stěžovatele je zaměřena pouze na výrok o náhradě nákladů řízení státu, nikoliv na meritorní rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu o úpravě péče a styku s vedlejší účastnicí 2). Z tohoto důvodu nelze akceptovat tvrzení o porušení práv zaručených čl. 32 Listiny. Z obsahu stížnosti rovněž vyplývá, že stěžovatel napadá uložení povinnosti nahradit náklady státu pouze jemu, a nikoliv i vedlejší účastnici 1), jak původně učinil okresní soud. Sám stěžovatel naopak uvedl, že za spravedlivé považuje právě uložení povinnosti nahradit náklady řízení rovným dílem. Ústavní soud se proto soustředil pouze na výrok I. rozsudku krajského soudu o změně výroku III. rozsudku okresního soudu o náhradě nákladů řízení státu.
9. Podle §1 odst. 2 z. ř. s., ve znění ke dni vydání rozsudku krajského soudu, se na řízení upravená tímto zákonem subsidiárně aplikuje o. s. ř. Podle §148 odst. 1 o. s. ř. platí, že stát má podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Náklad řízení vedeného okresním soudem, který byl placen státem, spočíval ve znalečném za vypracování znaleckého posudku. Ústavní soud již dříve uvedl, že pojem výsledku řízení, užitý v §148 odst. 1 o. s. ř., není totožný s pojmem úspěchu ve věci [srov. nález ze dne 25. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 92/08 (N 36/52 SbNU 367)], proto lze toto ustanovení aplikovat rovněž v nesporném řízení, kdy je třeba vycházet z návrhů účastníků a při posuzování výsledku řízení vážit všechny okolnosti, např. čí tvrzení bylo podpořeno důkazem, na nějž byly náklady vynaloženy, případně jakou situaci prokázal (srov. např. usnesení ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. I. ÚS 2953/16; rozhodnutí Ústavního soudu jsou publikována na http://nalus.usoud.cz). V nyní posuzované věci byla úprava péče a styku okresním soudem a krajským soudem řešena na návrh stěžovatele. Bez ohledu na to, kdo inicioval zadání znaleckého posudku, je zřejmé, že byl proveden v zájmu stěžovatele, resp. prokázání důvodnosti jeho návrhu. V ústavní stížnosti sám uvádí, že bez tohoto znaleckého posudku by se soud při svém rozhodování neobešel. Lze proto učinit závěr, že stěžovatel v řízení před okresním soudem ani krajským soudem nedosáhl vyhovění návrhu na úpravu péče o nezletilou. K argumentu stěžovatele, že ve věci byl částečně úspěšný, neboť došlo k úpravě styku, Ústavní soud uvádí, že stěžovatel navrhoval změnu původní úpravy v podobě výlučné péče vedlejší účastnice 1) na střídavou péči obou rodičů. Takto formulovanému návrhu nebylo vyhověno, proto z pohledu §148 odst. 1 o. s. ř. lze podle výsledku řízení uložit povinnost nahradit náklady řízení pouze stěžovateli.
10. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem krajského soudu ani okresního soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu