ECLI:CZ:US:2018:3.US.913.18.1
sp. zn. III. ÚS 913/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. N., zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem, sídlem Údolní 222/5, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2017 č. j. 30 Cdo 2195/2017-277 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. listopadu 2016 č. j. 13 Co 463/2014-238 ve znění opravného usnesení ze dne 8. prosince 2016 č. j. 13 Co 463/2014-248, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, a P. M., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud Brno-venkov (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 20. 6. 2014 č. j. 6 C 369/2005-194 určil, že vedlejší účastnice (žalobkyně) je výlučnou vlastnicí (ve výroku blíže označeného) osobního automobilu značky Audi A3, dále uložil stěžovateli (žalovanému) povinnost, aby jí vydal označený osobní automobil do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
3. K odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 24. 11. 2016 č. j. 13 Co 463/2014-238, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 8. 12. 2016 č. j. 13 Co 463/2014-248, rozsudek okresního soudu ve výrocích o určení vlastnictví a vydání osobního automobilu potvrdil.
4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017 č. j. 30 Cdo 2195/2017-277 bylo stěžovatelovo dovolání proti rozsudku krajského soudu odmítnuto, když dovolací soud neshledal v postupu nižších soudů žádná pochybení.
5. Soudy o vlastnictví rozhodly na základě následujících zjištění a závěrů: Vedlejší účastnice předmětný automobil převedla v listopadu 2004 na P. I. Ten byl opakovaně odsouzen pro majetkovou trestnou činnost a v roce 2004, kdy měl přerušen trest odnětí svobody, udržoval v období od srpna do listopadu souběžně několik známostí se ženami, jimž namluvil o své osobě nepravdy, aby z nich vylákal majetek. Vedlejší účastnici namluvil, že právě ona je pro něj pravou partnerkou pro manželství, přičemž uzavření manželství podmiňoval převedením veškerého jejího majetku na jeho osobu a až se tak stalo, veškeré kontakty s ní přerušil. Následně mělo dojít k převodu automobilu z P. I. na stěžovatele (na něj je předmětný automobil veden v evidenci motorových vozidel od března roku 2005) přičemž však soud shledal neprokázaným stěžovatelovo tvrzení, že se tak stalo prostřednictvím autobazaru D. K., když její výpověď shledal nelogickou a nevěrohodnou, a o tomto převodu nebyly předloženy žádné listinné důkazy. Při bezúplatném převodu automobilu na P. I. takto vedlejší účastnice jednala v omylu, který v ní jmenovaný vyvolal úmyslně podvodným jednáním předstírajícím určitou vůli, aby se na její úkor nezákonné obohatil. Podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy je důvodem její relativní neplatnosti dle §49a občanského zákoníku, jehož se může úspěšně dovolat druhý účastník smlouvy (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009 sp. zn. 31 Cdo 135/2007). Vedlejší účastnice se takovéto neplatnosti dovolala v řízení vedeném u Městského soudu v Brně proti P. I. pod sp. zn. 16 C 64/2005 žalobou, která byla P. I. řádně doručena s tím, že podpůrně lze za dovolání se relativní neplatnosti považovat i usnesení o zahájení trestního stíhání P. I., které mu bylo doručeno dne 15. 2. 2005 do Věznice v Brně - Bohunicích, neboť od tohoto okamžiku si musel být vědom toho, že dotčená po něm požaduje vrácení vozidla, a to proto, že jeho převod považuje, s ohledem na jeho podvodné jednání, za neplatný (dané trestní řízení skončilo nicméně zastavením, neboť P. I. dne 3. 3. 2008 zemřel). Následkem dovolání se neplatnosti tohoto právního úkonu je úkon od počátku neplatný a P. I. nebyl, jako nevlastník, oprávněn převést vlastnické právo k automobilu na další osobu - stěžovatele. Stěžovatel přitom ani nebyl v dobré víře - nebyly tvrzeny ani prokázány konkrétní okolnosti, které by jí nasvědčovaly, když stěžovatel nepředložil kupní smlouvu ani důkaz o úhradě kupní ceny, svá tvrzení ohledně způsobu nabytí automobilu v průběhu řízení měnil, kupní smlouvu nepředložila ani D. K., a nezmiňuje ji jako způsob nabytí vozidla ani záznam v centrální evidenci vozidel, kde je uvedeno v části způsob nabytí vozidla "nezjištěno". Za tohoto stavu tak bylo na místě upřednostnit vlastnické právo původní vlastnice - vedlejší účastnice.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá především to, že byť prokázání dobré víry nabyvatele věci je jeho důkazním břemenem, za situace, kdy zakoupil v autobazaru osobní automobil, který byl evidován v evidenci motorových vozidel na P. I. jako vlastníka, nelze po nabyvateli požadovat další kroky, kterými by se měl o tom, že vozidlo koupil od řádného vlastníka, přesvědčovat. Při řádném běhu věcí lze tedy jenom z tohoto standardního sledu událostí dovodit, že nabyvatel byl dobré víře a nemůže na tom nic změnit ani ta skutečnost, že svědkyně D. K., která provozovala autobazar, kde automobil koupil, si již na záležitost nebyla schopna vzpomenout a pro odstup času a skartování dokladů nemohla transakci ani doložit. Nemůže jít k tíži stěžovatele to, že k výslechu svědkyně K. došlo až u jednání dne 24. 2. 2010 tedy více než pět let poté, co stěžovatel automobil zakoupil. Co se odehrálo mezi P. I. a vedlejší účastnicí nelze přenášet na stěžovatele. Rozhodnutí je tak nutno považovat za nespravedlivé.
7. Stěžovatel také vyjadřuje pochybnosti o tvrzeních vedlejší účastnice co do jejího podvedení P. I. Její tvrzení, že předmětný automobil na P. I. převedla, když se jím nechala přesvědčit, že s ohledem na skutečnost, že má již dítě s jiným mužem, musí toto dítě vykoupit způsobem, že na něj před svatbou převede veškerý svůj majetek, aby její syn mohl přijmout jméno P. I., nebylo podloženo žádným důkazem a je samo o sobě neuvěřitelné.
8. Stěžovatel má pochybnosti i o tom, že relativní neplatnost byla vedlejší účastnicí vůči P. I. právně relevantním způsobem namítnuta, když takovou vůli nelze z žaloby vedlejší účastnice v řízení sp. zn. 16 C 64/2005 dle názoru stěžovatele dovodit a navíc tato žaloba nebyla řádně doručena. Dalším problémem je datum, kdy se vedlejší účastnice měla této neplatnosti dovolat, které má předcházet zakoupení automobilu stěžovatelem. Dle stěžovatele má případná relativní neplatnost význam jen vůči převodům následujícím po jejím uplatnění.
9. Závěrem stěžovatel vyjadřuje názor, že vzhledem k nepřiměřené délce řízení a jeho špatnému zdravotnímu stavu, kdy je nyní invalidním důchodcem, měla být stran náhrady nákladů řízení zváženo použití §150 občanského soudního řádu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
12. Velká část stěžovatelových námitek směřuje proti skutkovým zjištěním obecných soudů, jejichž závěry se však jeví být přiléhavé. Stěžovatel se snaží nastínit představu, že vozidlo zakoupil běžným způsobem přes autobazar, a s jeho přecházejícím problematickým převodem neměl nic společného. Taková situace však v řízení shledána nebyla, když soudy si logicky povšimly takových nestandardních skutečností, jako že není schopen předložit kupní smlouvu, doložit převod kupní ceny, a ani jakékoliv jiné doklady týkající se převodu automobilu na svoji osobu, jakož i že svá tvrzení o způsobu nabytí automobilu v průběhu řízení měnil. V případě svědkyně K., přes kterou měl dle stěžovatele převod proběhnout, pak nešlo pouze o to, že by si svědkyně na věc s odstupem nepamatovala a již si o transakci neponechala žádné doklady, nýbrž její výpověď soudy shledaly nevěrohodnou, mimo jiné proto, že odmítala se soudem spolupracovat, musela být k němu předvedena Policií České republiky a byla jí i uložena pořádková pokuta. Co se týče oklamání vedlejší účastnice P. I., nelze přisvědčit tvrzením stěžovatele o jeho neuvěřitelnosti a nedoloženosti; v tomto směru soudy konstatovaly zejména materiály shromážděné v (byť pro smrt obviněného zastaveném) trestním řízení, svědčící ve prospěch závěru, že vedlejší účastnice nebyla zdaleka jedinou daným způsobem P. I. podvedenou ženou.
13. Obecné soudy ve svých rozhodnutích (viz zejména rozsudek okresního soudu) také rozebraly způsob uplatnění námitky relativní neplatnosti vedlejší účastnicí. Nesouhlas stěžovatele s jejich závěry zde má charakter pouhé polemiky v rovině práva podústavního. Pokud jde o právní názor stěžovatele, že relativní neplatnost má význam jen vůči převodům následujícím po jejím uplatnění, je bezpředmětné se jím blíže zabývat, neboť dle zjištění obecných soudů stěžovatelka tuto neplatnost uplatnila časově dříve (v únoru 2005), než mělo k převodu vozidla na stěžovatele dojít (březen 2005).
14. Žádné pochybnosti nevzbuzuje ani odůvodněné rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.
15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu