ECLI:CZ:US:2018:3.US.944.18.1
sp. zn. III. ÚS 944/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Roberta Beneše, sídlem Kosmákova 2336/29, Přerov, insolvenčního správce dlužnice LIJA, a. s., zastoupeného JUDr. Radimem Bartoněm, advokátem, sídlem Kutuzovova 547/13, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2017 č. j. 34 ICm 3603/2015, 29 ICdo 106/2017-121 (KSOS 34 INS 9182/2015), rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. února 2017 č. j. 34 ICm 3603/2015, 16 VSOL 24/2017-92 (KSOS 34 INS 9182/2015) ve znění usnesení ze dne 28. března 2017 č. j. 34 ICm 3603/2015, 16 VSOL 24/2017-101 (KSOS 34 INS 9182/2015) a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 16. listopadu 2016 č. j. 34 ICm 3603/2015-66 (KSOS 34 INS 9182/2015), za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a 1) Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj, sídlem Na Jízdárně 3162/3, Ostrava, a 2) Krajského státního zastupitelství v Ostravě, sídlem Na Hradbách 1836/21, Ostrava, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 16. 11. 2016 č. j. 34 Icm 3603/2015-66 (KSOS 34 INS 9182/2015) zamítl žalobu, jíž se stěžovatel (žalobce) domáhal popření pravosti, výše a pořadí vykonatelných pohledávek prvního vedlejšího účastníka (žalovaného) a rozhodl o nákladech řízení.
3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 16. 2. 2017 č. j. 34 ICm 3603/2015, 16 VSOL 24/2017-92 (KSOS 34 INS 9182/2015) ve znění usnesení ze dne 28. 3. 2017 č. j. 34 Icm 3603/2015, 16 VSOL 24/2017-101 (KSOS 34 INS 9182/2015) rozhodnutí krajského soudu potvrdil.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017 č. j. 34 ICm 3603/2015, 29 ICdo 106/2017-121 (KSOS 34 INS 9182/2015) odmítnuto jako nepřípustné, neboť stěžovatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, když z něj vyplynulo pouze to, že nesouhlasí s tím, jak vymezenou otázku posoudil vrchní soud.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces. Soudům vytýká, že jeho návrhy s odkazem na §199 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, odmítají z procesních důvodů a brání mu tak v přístupu k nezávislému a nestrannému soudu, přičemž takový postup vede k odepření spravedlnosti. K rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel poznamenává, že pokud by byl Nejvyšší soud veden snahou a zásadou neodpírání spravedlnosti, pak by jistě dokázal z podaného dovolání extrahovat veškeré potřebné náležitosti a rozhodnout o něm věcně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla proti usnesení Nejvyššího soudu podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je proti usnesení Nejvyššího soudu rovněž přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Ve vztahu k napadeným rozsudkům krajského soudu a vrchního soudu však ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje, neboť jde o návrh nepřípustný.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že obsahově obdobnou argumentací téhož stěžovatele se zabýval v usnesení ze dne ze dne 13. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 254/2018 (rozhodnutí Ústavního soud jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), jímž byla ústavní stížnost odmítnuta. Ústavní soud nemá důvod se od závěrů učiněných v citovaném usnesení odchylovat ani nyní. Poté co Ústavní soud nahlédl do elektronického insolvenčního spisu (viz https://isir.justice.cz) musí i v tomto případě přisvědčit Nejvyššímu soudu, že formuloval-li stěžovatel přípustnost dovolání tak, že napadené rozhodnutí závisí "na vyřešení otázky procesního práva, jež má být posouzena jinak, a to mj. ústavně konformním způsobem", nelze tuto větu považovat za řádné splnění obsahových náležitostí dovolání, jak je dlouhodobě a ustáleně vyžadováno judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (k tomu stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Podle uvedeného stanoviska rovněž platí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
8. S ohledem na právní závěry uvedeného stanoviska, jimiž je III. senát Ústavního soudu vázán, bylo třeba ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti, směřovala-li proti usnesení Nejvyššího soudu, odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a zčásti, směřovala-li proti rozsudkům vrchního a krajského soudu, odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu