ECLI:CZ:US:2018:3.US.953.18.1
sp. zn. III. ÚS 953/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Petra Zábranského, zastoupeného JUDr. Jiřím Císařem, advokátem, sídlem Revoluční 551/6, Ústí nad Labem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. prosince 2017 sp. zn. 2 Ko 38/2017, 2 Ko 39/2017, 2 Ko 40/2017 a usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. května 2002, 25. února 2003 a 17. března 2004 sp. zn. 27 K 1038/98, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 až 3, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným usnesením odmítl - ve vztahu ke stěžovateli - jako subjektivně nepřípustné stěžovatelovo odvolání proti ústavní stížností taktéž napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), kterými krajský soud připustil v předmětném konkursním řízení záměnu přihlášených věřitelů, když nejprve usnesením ze dne 29. 5. 2002 připustil, aby z řízení vystoupil věřitel Karel Mutinský - správce konkursní podstaty úpadce obchodní společnosti UNIVERSAL BANKA, a. s. a na jeho místo nastoupil věřitel CM-CREDIT, a. s., posléze usnesením ze dne 25. 2. 2003 připustil, aby vystoupil věřitel CM-CREDIT, a. s. a na jeho místo nastoupil věřitel AB-REAL Plzeň, a. s. a konečně usnesením ze dne 17. 3. 2004 připustil, aby z řízení vystoupil věřitel AB-REAL Plzeň, a. s. a na jeho místo nastoupil věřitel Martin Peterka; vrchní soud totiž dospěl k závěru, že stěžovatel - v procesním postavení úpadce - svými odvoláními pro sebe nemůže dosáhnout "příznivějšího výsledku".
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel považuje v prvé řadě napadené usnesení vrchního soudu za přepjatě formalistické a za rozhodnutí, jež nese znaky interpretační libovůle. V konkrétní rovině stěžovatel namítá, že krajský soud nevyčkal až v pořadí první rozhodnutí vydané podle §107a občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") nabyde právní moci, a rozhodl o návrzích "nových" věřitelů, kteří v době jejich podání nebyli k takovému procesnímu úkonu ještě legitimováni, přičemž současně zdůrazňuje, že "právě skutečnost, že při přezkumném jednání byla pohledávka ´přiznána´ již novému věřiteli, ačkoli rozhodnutí o procesním nástupnictví nebylo pravomocné, může mít z hlediska procesního postavení účastníků konkursního řízení (včetně stěžovatele) významné dopady, z nichž lze dovodit potenciál ústavněprávního přesahu". Stěžovatel je přitom přesvědčen, že vrchní soud nevěnoval obsahu jeho odvolání dostatečnou pozornost, když připomíná, že v rámci svých odvolání "nijak nezpochybňoval, že rozhodovací soudní praxe je ustálena v názoru, že předmětem řízení o návrhu ve smyslu §107a o. s. ř. není posouzení, zda tvrzené právo (povinnost), jež mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, existuje, popřípadě zda k převodu či přechodu práva (povinnosti) došlo platným právním úkonem, ale výrazně argumentoval ve prospěch závěru, že ani konkursní soudy nemohou při rozhodování o procesním nástupnictví rezignovat na zákonem stanovený postup či k rozhodování o procesním nástupnictví přistupovat povrchně a formalisticky, neboť v důsledku takového (nesprávného) postupu ostatní účastníci řízení ztrácí jakoukoli možnost se procesnímu nástupnictví zákonem stanoveným postupem bránit. Za situace, kdy odvolací soud následně zcela rezignoval na svou přezkumnou pravomoc a v jejím rámci povinnost zjišťovat a formulovat, co je jeho konkrétním právem, a na místo toho za použití sofistikovaného odůvodnění stavícího stěžovatele do pozice osoby, jejíž tvrzení jsou nekonzistentní, nevěrohodná nebo nepřiléhavá, nesprávný mocenský a svévolný postup konkursního soudu v podstatě aproboval." V závěru ústavní stížnosti potom stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že s ním odvolací soud "nezacházel jako s lidskou bytostí, nýbrž jako s neživým předmětem, neboť nepovažoval za potřebné, aby se stěžovatel dozvěděl, z jakých důvodů se jeho procesní právo na odvolací přezkum stalo jen prázdnou proklamací"; stěžovatel proto hodnotí přístup vrchního soudu jako "odraz neúplnosti rozhodovacích důvodů, netransparentnosti soudního rozhodování a v konečném důsledku také jako odmítnutí spravedlnosti".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
6. Z relativně obsáhlé ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel hodnotí postup krajského soudu a zvláště pak vrchního soudu mimořádně kriticky, není z ní však vůbec zřejmé, proč by vytýkaná pochybení měla mít ústavněprávní rozměr v tom smyslu, čím - konkrétně - měly obecné soudy stěžovatele poškodit na jeho základních právech či svobodách.
7. Jinými slovy řečeno, jakkoli obsáhlou a intenzivní kritiku stěžovatel vůči napadeným rozhodnutím směřuje, nepředkládá v ústavní stížnosti žádnou relevantní oponenturu vůči stěžejnímu právnímu závěru vrchního soudu, že jeho odvolání nejsou subjektivně přípustná, tedy nepředkládá žádnou - tím méně pak ústavněprávní - argumentaci, ze které by (alespoň nepřímo) vyplývalo: a) v čem konkrétně jej napadená usnesení krajského soudu (byť jen potenciálně) poškozují v procesním postavení úpadce a tedy logicky b) čím by se (přinejmenším hypoteticky) zlepšilo jeho právní postavení, pakliže by vrchní soud odvoláním napadená usnesení zrušil.
8. Jelikož ústavní stížnost nic takového neobsahuje, je již z tohoto důvodu nevyhnutelně namístě hodnotit ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
9. Pouze nad rozhodný rámec je tak možno připomenout, že Ústavní soud sice v nálezu ze dne 9. 2. 2012 sp. zn. III. ÚS 468/11 (N 30/64 SbNU 319) odmítl čistě formalistický přístup pro přezkum procesního nástupnictví, současně je ale třeba zdůraznit, že tam existující procesní situace byla odlišná od posuzované věci, jež nevychází z "obecného" občanskoprávního řízení, nýbrž z řízení konkursního (nadto je vhodné vzít do úvahy rovněž skutečnosti vyjádřené v odlišném stanovisku soudce JUDr. Vladimíra Kůrky). Stále tak platí, že předmětem řízení o návrhu podle §107a o. s. ř. není posouzení, zda tvrzené právo, jež mělo být převedeno, dosavadnímu účastníkovi svědčí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003 sp. zn. 29 Odo 708/2002 nebo ze dne 31. 5. 2011 sp. zn. 29 Cdo 209/2010, srov. též např. usnesení ze dne 19. 9. 2012 sp. zn. I. ÚS 3346/12 a viz taktéž str. 8 odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu a tam odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu).
10. V této souvislosti je pak vhodné ještě citovat jednu pasáž z posuzované ústavní stížnosti, v níž stěžovatel uvádí, že "si je plně vědom, že účelem ani smyslem rozhodování o procesním nástupnictví není posuzování, zda ta která pohledávka z jeho majetku bude či nebude v rámci konkursu uspokojena, a jakýkoli přezkum takových otázek proto ani nežádal. Lze tak shrnout, že stěžovatel porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces spatřoval a nadále spatřuje především vtom, že se odvolací soud řádně nevypořádal s obsahem a podstatou jeho odvolání, která nejsou založena na polemice či dokonce nesouhlasu s konstantně právní teorií a praxí přijímaným názorem, podle něhož předmětem řízení o procesním nástupnictví není posouzení, zda tvrzené právo, jež mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, dosavadnímu účastníkovi svědčí, ale na tom, že se konkursní soud v důsledku svého povrchního a formalistického přístupu dopustil závažných procesních vad a pochybení, v jejichž důsledku minimálně od 29. 5. 2002 do 12. 1. 2018 jednal jako s účastníky řízení, tj. konkursními věřiteli, s osobami, které se jimi zákonem předvídaným postupem nestaly, přičemž odvolací soud tato pochybení, jejichž dopady do procesní pozice účastníků konkursního řízení mohou být významné, v rámci odvolacího přezkumu nenapravil."
11. Z citované části ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel po téměř patnácti letech zpochybňuje legálnost dílčích (a ve své podstatě marginálních) procesních rozhodnutí, aniž by přesvědčivě zdůvodnil, proč k tomuto procesnímu postupu - zvláště vnímal-li by jeho nesprávnost natolik intenzivně, aby mohla mít za následek porušení jeho základních práv - přistoupil s tak značným časovým odstupem. V návaznosti na poznámku uvedenou v závěru usnesení ze dne 30. 8. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1307/16, jímž byla odmítnuta předchozí stěžovatelova ústavní stížnost, se tak nabízí úsudek, že spíše než výraz subjektivního přesvědčení stěžovatele o porušení jeho základních procesních práv napadenými rozhodnutími lze hodnotit posuzovanou ústavní stížnost jako snahu pokusit se všemi dostupnými procesními prostředky obstruovat řadu let se táhnoucí konkursní řízení. Jakkoli subjektivně pochopitelná taková snaha je, nelze přehlížet, že ji je možno hodnotit jako pokus o zneužití procesních práv.
12. Je tak namístě již pouze konstatovat, že stěžovatel porušení jím dovolávaných ustanovení Listiny neprokázal; Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu