ECLI:CZ:US:2018:3.US.970.16.1
sp. zn. III. ÚS 970/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ester Martincové, zastoupené JUDr. Vítem Buršou, advokátem, sídlem Růžová 1254, Uherské Hradiště, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. ledna 2016 č. j. 5 Afs 25/2015-32 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. ledna 2015 č. j. 62 Af 59/2013-79, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jimiž měly být porušeny čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Vedlejší účastník svým rozhodnutím ze dne 22. 5. 2013 č. j. 14171/13/5000-14102-702767 podle §116 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, změnil dodatečný platební výměr Finančního úřadu v Uherském Brodě (dále jen "správce daně") ze dne 21. 5. 2012 č. j. 96369/12/338911704297, kterým správce daně stěžovatelce doměřil daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007 ve výši 215 040 Kč spolu s penále ve výši 43 008 Kč. Správce daně svůj postup odůvodnil tím, že na základě výsledků daňové kontroly u stěžovatelčina manžela Romana Martince došlo k zvýšení jeho dílčího základu daně u ostatních příjmů podle §10 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v rozhodném znění, a vzhledem k tomu, že stěžovatelka společně s manželem uplatnili společné zdanění manželů dle §13a zákona o daních z příjmů, se zjištění ohledně dílčího základu daně manžela projeví i ve zvýšení dílčího základu daně stěžovatelky.
3. Stěžovatelčinu žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zamítl ústavní stížností napadeným rozsudkem, neboť ji neshledal důvodnou, přičemž vyšel ze závěrů rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2014 č. j. 5 Afs 54/2012-33; dospěl tak k závěru, že se stěžovatelka v daném řízení nemohla dovolávat aktivace svého vlastního důkazního břemene ve vztahu ke skutečnostem, které se týkaly dílčího základu daně jejího manžela, a tudíž ani nemohla vyvracet pochybnosti správce daně, které ve smyslu §92 odst. 5 písm. c) daňového řádu vyvstaly v průběhu daňové kontroly týkající se dílčího základu daně z příjmů stěžovatelčina manžela. Současně se krajský soud ztotožnil s výkladem správce daně, podle kterého povinnost mlčenlivosti dopadá i na poskytování informací manželce/manželovi daňového subjektu (§52 daňového řádu), a navíc rovněž konstatoval, že k otázce, zda skutečně došlo k doměření daně stěžovatelčinu manželovi, nebylo třeba provádět dokazování, neboť tuto skutečnost správce daně sdělil stěžovatelce v rámci daňové kontroly a stěžovatelka ani konkrétně nenamítala, že by ve skutečnosti k doměření daně jejímu manželovi nedošlo.
4. Kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud zamítl ústavní stížností taktéž napadeným rozsudkem, neboť se ztotožnil s rekapitulovanými závěry krajského soudu, když v prvé řadě akceptoval přiléhavost závěrů rozhodnutí svého rozšířeného senátu ze dne 18. 11. 2014 na posuzovanou věc, a za správný rovněž označil výklad, podle kterého povinnost mlčenlivosti správce daně platí rovněž v případě manžela/manželky při použití institutu společného zdanění manželů.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s právními závěry, ke kterým správní soudy v dané věci dospěly; zdůrazňuje, že vůči ní nebylo žádnými důkazními prostředky prokázáno, že došlo ke zvýšení základu daně, soudy navíc odmítly provést jí navržené důkazy, a navíc jí znemožnily řádně hájit svá práva v daňovém řízení. Za nepřípadné přitom stěžovatelka považuje stanovisko soudů, že do posuzované věci dopadají závěry rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2014, neboť toto rozhodnutí nikterak neřeší otázku důkazní povinnosti správce daně (řeší pouze rozsah důkazního břemene daňového subjektu). Stěžovatelka dále nesouhlasí s výkladem soudů, podle kterého její manžel nemohl v dané věci vypovídat jako svědek (jelikož by vypovídal o svých daňových povinnostech), neboť takový výklad považuje za zcela účelový, když současně připomíná, že příjem manžela je příjmem spadajícím do společného jmění manželů, a proto jde nejen o jeho příjem, ale i o příjem stěžovatelky. Nadto stěžovatelka namítá, že výklad zvolený správními soudy by v řadě případů mohl vést ke zneužití jedním z manželů; stěžovatelka se proto domnívá, že v daňovém řízení musí být dána možnost každému z daňových subjektů plnohodnotně se účastnit řízení se všemi právy a povinnostmi - to se však v posuzované věci nestalo. Stěžovatelka dále namítá, že institut mlčenlivosti byl soudy vyložen účelově a i díky tomu byl správce daně zbaven povinnosti prokazovat, zda stěžovatelkou uvedená daňová tvrzení jsou správná, či nikoliv, a současně byla stěžovatelka zbavena práva vyjádřit se k důkazům, ze kterých správce daně vycházel, a případně i možnosti navrhovat další důkazy. Stěžovatelka je proto přesvědčena, že povinnost mlčenlivosti správce daně nelze vykládat k tíži daňového subjektu. V závěru ústavní stížnosti z výše rekapitulovaných důvodů stěžovatelka vyjadřuje přesvědčení, že daňová povinnost musí být v daňovém řízení bez jakýchkoli pochybností prokázána, a tedy není možno přebírat závěry správce daně z jiného řízení, v němž daňový subjekt nebyl účastníkem; jestliže se tak v případě stěžovatelky stalo, bylo porušena její základní procesní práva, což mělo rovněž důsledky i ve sféře jejích majetkových práv.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
8. Stěžovatelčinu argumentaci, obsaženou v posuzované ústavní stížnosti, je třeba označit za pokračující polemiku se závěry správních soudů, povýtce však polemiku v zásadě mimoběžnou, neboť v převážné míře nikterak věcně nereaguje na argumentaci obsaženou v odůvodněních napadených rozsudků; již tato skutečnost přitom (v daném kontextu) posouvá její ústavní stížnost do kategorie zjevně neopodstatněných návrhů.
9. Mimo výše rekapitulované závěry krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku taktéž uvedl: "Zvýšení dílčího základu daně a doměření daně z příjmů fyzických osob za rok 2007 manželovi žalobkyně bylo skutečností, kterou správce daně zjistil z úřední činnosti, a tato skutečnost měla s ohledem na zvolený způsob uplatnění společného základu daně u obou manželů automaticky dopad do způsobu výpočtu daňové povinnosti žalobkyně." A v návaznosti na to krajský soud na str. 7 odůvodnění rozsudku zdůraznil, že neinformoval-li ji stěžovatelčin manžel dostatečně "o skutečnostech týkajících se zvýšení jeho dílčího základu daně, je tato okolnost rizikem spojeným s využitím institutu společného zdanění manželů." V návaznosti na tyto skutečnosti potom Nejvyšší správní soud na str. 8 napadeného rozsudku akcentoval skutečnost, že správce daně "stěžovatelku seznámil s tím, že z provedené daňové kontroly u jejího manžela vyplývá zjištění, které vede k změně základu daně u ostatních příjmů dle §10 zákona o daních z příjmů za zdaňovací období roku 2007 v celkové výši 1 343 940 Kč. Využití institutu společného zdanění manželů dle §13a zákona o daních z příjmů bylo zcela na vůli stěžovatelky. Provedená volba znamená i akceptaci podmínek zvoleného způsobu výpočtu daně. (...) Využití výpočtu daně ze společného základu daně manželů bylo právem stěžovatelky, nikoliv její povinností, přičemž zvolený způsob zdanění s sebou nese určitá pozitiva a negativa."
10. Vůči citovaným závěrům stěžovatelka v ústavní stížnosti žádnou relevantní oponenturu nepředkládá, Ústavní soud se tak pro stručnost omezí na konstatování, že oproti očekávání stěžovatelky - z důvodů přehledně sumarizovaných na str. 7 a 8 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu - nepovažuje výklad zvolený správními soudy, na jehož základě v předmětném daňovém řízení v zásadě nebylo prováděno žádné dokazování, za ústavně nesouladný.
11. Pouze pro úplnost je pak možno dodat, že z ústavní stížnosti není vůbec zřejmé, jaké důkazy (alespoň v obecné rovině) by stěžovatelka v rámci případného dokazování měla v úmyslu předložit. Z ústavní stížnosti se totiž podává, že jediným takovým důkazem by měla být svědecká výpověď jejího manžela; za situace, kdy z ústavní stížnosti taktéž není zřejmé, proč stěžovatelčin manžel nezbavil správce daně mlčenlivosti, se tato stěžovatelčina námitka, již lze současně považovat za stěžejní námitku obsaženou v ústavní stížnosti, jeví jako účelová. Namítá-li proto stěžovatelka v ústavní stížnosti, že institut mlčenlivosti nelze vykládat k tíži daňového subjektu, je třeba se stěžovatelkou v obecné rovině plně souhlasit, není však možno současně přehlížet, že v kontextu někdejšího výpočtu daně ze společného základu daně manželů (jde-li o standardně fungující manželství dvou vzájemně komunikujících jedinců) může institut mlčenlivosti jen stěží jít k tíži jednoho z manželů.
12. Ze stěžovatelkou předložené argumentace je zjevné, že ztrácí ze zřetele procesní specifika institutu společného zdanění manželů. Ústavní soud proto zastává názor, že v daném řízení nemohla být z podstaty věci porušena stěžovatelčina základní práva, že se správní soudy v napadených rozhodnutích řádně vypořádaly se všemi stěžovatelčinými námitkami, a že stěžovatelka v ústavní stížnosti nepředložila žádné potenciálně relevantní tvrzení, jež by mohlo vést k úsudku, že v daném daňovém řízení byla skutečně porušena její základní práva.
13. Je tak namístě již pouze uzavřít, že stěžovatelka - z výše uvedených důvodů - porušení jí dovolávaných ustanovení Listiny neprokázala; Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. prosince 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu