ECLI:CZ:US:2018:3.US.98.17.1
sp. zn. III. ÚS 98/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Sedláčka, zastoupeného JUDr. Natašou Láníčkovou, advokátkou, sídlem Bratislavská 550/25, Hustopeče, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 2016 č. j. 21 Cdo 3081/2016-306, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. listopadu 2015 č. j. 18 Co 318/2014-251 a proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 3. června 2014 č. j. 10 C 23/2010-218, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, a Ing. Zdeňky Přikrylové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se žalobou podanou u Okresního soudu v Břeclavi (dále je "okresní soud") domáhal, aby mu vedlejší účastnice jako žalovaná vydala "po zůstaviteli Oldřichu Sedláčkovi, zemřelém dne 7. 10. 2004, majetek z dědictví, uvedený v usnesení okresního soudu ze dne 27. 6. 2005 č. j. D 1309/2004-68, Nd 308/2004, v právní moci ode dne 20. 7. 2005, a to budovu čp. X1 na pozemku p. č. st. X2, pozemek p. č. st. X2 zastavěná plocha a nádvoří, pozemek p. č. X3 zahrada, pozemek p.č. X4 orná půda a pozemek ve zjednodušené evidenci - parcela původ Přídělový plán nebo jiný podklad (GP) p. č. x5, vše zapsané na Listech vlastnictví č. X6 a X7 pro obec a k. ú. Zaječí, okres Břeclav" a osobní automobil "typ Škoda 105 S, rok výroby 1984, reg. značky XX, přívěs PO 1, reg. značky XX, rok výroby 1998". Stěžovatel měl za to, že je oprávněným dědicem po zůstaviteli (svém bratru) Oldřichu Sedláčkovi. Ze spisu okresního soudu sp. zn. D 1309/2004 stěžovatel zjistil, že vedlejší účastnice předložila soudu v řízení o dědictví potvrzení jejího spolužití se zůstavitelem. Podle stěžovatele se tato listina "nezakládá na pravdě", neboť zůstavitel žil v Z. se svým otcem, "rekonstruoval rodinný dům a byl tu i trvale hlášen" a za vedlejší účastnicí jezdil pouze "někdy o víkendech". Stěžovatel proto požadoval, aby mu vedlejší účastnice vydala uvedený majetek po zůstaviteli podle zásad o bezdůvodném obohacení tak, aby neměla majetkový prospěch na újmu pravého dědice. Vedlejší účastnice namítla promlčení žalobou uplatněného nároku, neboť usnesení o dědictví po zůstaviteli ze dne 27. 6. 2005 č. j. D 1309/2004-68 nabylo právní moci dne 20. 7. 2005 a stěžovatel se domáhal ochrany oprávněného dědice až změnou žaloby ze dne 4. 12. 2008, tedy až po marném uplynutí tříleté promlčecí lhůty.
3. Okresní soud nejprve usnesením ze dne 25. 11. 2010 č. j. 10 C 23/2010-89 připustil změnu žaloby a rozsudkem ze dne 25. 11. 2010 č. j. 10 C 23/2010-90 žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vzhledem k tomu, že usnesení o dědictví ze dne 27. 6. 2005 č. j. D 1309/2004-68 nabylo právní moci dne 20. 7. 2005 a že v souladu s §105 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), začala dne 21. 7. 2005 běžet tříletá promlčecí lhůta uvedená v §101 občanského zákoníku, dospěl okresní soud k závěru, že právo stěžovatele na ochranu oprávněného dědice je promlčené. Vzal přitom v úvahu, že ze všech stěžovatelových podání vyplývá, že se nejprve "opakovaně výslovně" domáhal žaloby "na obnovu dědického řízení", zatímco právo na ochranu oprávněného dědice podle §485 odst. 1 občanského zákoníku uplatnil teprve podáním ze dne 4. 12. 2008, doručeným soudu dne 8. 12. 2008, tedy až po marném uplynutí tříleté promlčecí lhůty; žaloba na obnovu řízení a žaloba na ochranu oprávněného dědice představují uplatnění dvou zcela odlišných a různých právních nároků a běh promlčecí lhůty pro uplatnění práva na ochranu oprávněného dědice tak mohl být zastaven až ke dni 8. 12. 2008.
4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 11. 10. 2011 č. j. 18 Co 72/2011-109 rozsudek okresního soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Po zjištění, že již v podání ze dne 28. 5. 2008 stěžovatel navrhl také určení, že "Václav Sedláček je dědicem a Václav Sedláček st. a vedlejší účastnice nejsou dědici po Oldřichu Sedláčkovi", a že v navazujícím podání ze dne 4. 12. 2008, doručeném soudu dne 8. 12. 2008, bylo mimo jiné uvedeno, že "správně jde o žalobu na ochranu oprávněného dědice", odvolací soud dovodil, že podání ze dne 8. 12. 2008 nelze považovat za změnu dřívějšího návrhu podle §95 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ale pouze za doplnění návrhu ze dne 28. 5. 2008. Má-li po doplnění jít o žalobu podle §485 občanského zákoníku, byl návrh u soudu podán ve tříleté promlčecí lhůtě. Okresní soud poté rozsudkem ze dne 3. 6. 2014 č. j. 10 C 23/2010-218 žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Jelikož zůstavitel Oldřich Sedláček nezanechal žádné potomky, jsou jeho zákonnými dědici osoby vyjmenované v tzv. druhé dědické skupině; k dědictví byli povoláni zůstavitelův otec Václav Sedláček a spolužijící osoba - vedlejší účastnice, kteří mezi sebou uzavřeli dohodu o vypořádání dědictví, podle níž každý z nich nabyl část majetku po zůstaviteli, a soud tuto dohodu schválil. Stěžovatel nemůže být zákonným dědicem jakožto bratr zůstavitele, neboť sourozenci jsou jako zákonní dědicové uvedeni až v tzv. třetí dědické skupině. Z tohoto důvodu nemůže být stěžovatel oprávněným dědicem zůstavitele a jeho dědické právo nebylo porušeno ve prospěch údajného nepravého dědice - vedlejší účastnice. Stěžovatel tedy nebyl ve věci aktivně legitimován, a proto okresní soud žalobu jako neopodstatněnou zamítl.
5. K odvolání stěžovatele krajský soud rozsudkem ze dne 12. 11. 2015 č. j. 18 Co 318/2014-251 potvrdil rozsudek okresního soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Krajský soud nejprve k námitce stěžovatele dovodil, že soudce JUDr. Petr Sladký není vyloučen z projednávání a rozhodování o odvolání stěžovatele a poté dospěl ke shodnému závěru jako okresní soud, že stěžovatel by mohl být dědicem po Oldřichu Sedláčkovi na základě závěti anebo dědicem ze zákona ve třetí skupině podle §475 odst. 1 občanského zákoníku jako sourozenec zůstavitele, kdyby tu nebyl žádný dědic druhé skupiny, resp. všichni, kteří dědili ve druhé skupině, tj. vedlejší účastnice a Václav Sedláček st. by byli dědici nepravými. Jestliže stěžovatel podal žalobu oprávněného dědice pouze proti vedlejší účastnici, pak - i kdyby bylo prokázáno, že skutečně nebyla pravou zůstavitelovou dědičkou - byl by dědicem ve druhé skupině sám Václav Sedláček st.. Tomu, aby stěžovatel tvrdil a prokazoval, že Václav Sedláček st. byl dědicem nepravým, brání okolnost, že Václav Sedláček st. ani jeho právní nástupci (po jeho smrti dne 29. 2. 2008) nejsou účastníky řízení v projednávané věci. Jelikož stěžovatel není ve věci aktivně legitimován, soud prvního stupně zamítl žalobu v souladu se zákonem.
6. Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 4. 11. 2016 č. j. 21 Cdo 3081/2016-306 dovolání stěžovatele zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v projednávané věci bylo zjištěno, že v době smrti zůstavitele Oldřicha Sedláčka žil jeho otec Václav Sedláček. Protože zůstavitel nezanechal žádné potomky, vyplývá z toho, že byli k dědictví povolaní dědici z tzv. druhé dědické skupiny (§474 odst. 1 občanského zákoníku), tedy otec zůstavitele (Václav Sedláček) a "spolužijící osoba" zůstavitele, za kterou byla pokládána vedlejší účastnice. Nejvyšší soud přisvědčil okresnímu soudu a krajskému soudu, že stěžovatel, který byl bratrem (sourozencem) zůstavitele, by připadal v úvahu jako zákonný dědic pouze tehdy, kdyby nedědil otec zůstavitele Václav Sedláček, a to až ve třetí skupině (§475 odst. 1 občanského zákoníku). Stěžovatel v řízení opakovaně namítal, že vedlejší účastnice nebyla oprávněnou dědičkou zůstavitele, neboť ve skutečnosti (podle jeho názoru) nežila se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti. I kdyby vedlejší účastnice skutečně nebyla osobou "spolužijící" se zůstavitelem, je v projednávané věci určující, že dědické právo po zůstaviteli bylo založeno ve druhé skupině (a nikoliv ve třetí skupině); v takovém případě by byl jediným oprávněným (pravým) zůstavitelovým dědicem ze zákona otec zůstavitele Václav Sedláček. Protože dědické právo stěžovatele nemohlo být porušeno ve prospěch vedlejší účastnice, soudy správně dovodily, že stěžovatel není legitimován požadovat podle §485 odst. 1 občanského zákoníku vydání majetku, který vedlejší účastnice nabyla po zůstaviteli.
II.
Argumentace stěžovatele
7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že vedlejší účastnice neprokázala podmínky vzniku nároku na zařazení do druhé dědické skupiny. Jediný důkaz, který k prokázání příslušnosti k dědictví předložila, bylo potvrzení ze dne 10. 1. 2005, které nemohlo být důkazem, že je oprávněnou dědičkou. Z potvrzení vyplývá pouze to, že Oldřich Sedláček žil po dobu nejméně jednoho roku (necelých pět let) s vedlejší účastnicí ve společné domácnosti. V žádném případě nepotvrzuje, že šlo o dobu jednoho roku před jeho smrtí. Soud z tohoto důvodu neměl schválit dohodu dědiců, neboť tato byla v rozporu s právními předpisy. Kdyby soud postupoval v souladu s §99 o. s. ř., stal by se jediným dědicem po zůstaviteli jeho otec Václav Sedláček st.. Vzhledem k tomu, že tento zemřel dne 29. 2. 2008, stal by se dědicem majetku, který je předmětem tohoto řízení stěžovatel. Stěžovatel připouští, že sám patřil do třetí dědické skupiny a z tohoto důvodu nebyl povolán k dědictví; soudy obou stupňů proto ve svých rozsudcích poukazují na nedostatek aktivní legitimace stěžovatele. Stěžovatel se však domnívá, že jako předběžná otázka měla být projednána platnost usnesení, kterým byla schválena dohoda o dědictví mezi Václavem Sedláčkem st. a vedlejší účastnicí. V případě, že by bylo rozhodnuto, že shora uvedené usnesení je neplatné, musel by být zjištěn správně okruh dědiců, kterým by byl pouze Václav Sedláček st.. Po jeho úmrtí by předmětný majetek získal stěžovatel a tím také aktivní legitimaci k podání žaloby. Z uvedeného je tedy zřejmé, že stěžovatel byl napadeným rozhodnutím krácen na svých právech a nemá jinou možnost, jak se domáhat nápravy. I v řízení o obnovu došlo k zamítnutí z toho důvodu, že nebyl účastníkem dědického řízení po Oldřichu Sedláčkovi. Stěžovatel dále namítá, že soudy vybočily ze zákonných standardů, neboť důkazy svévolně hodnotily a některé neprávem opomenuly. Svými rozhodnutími porušily právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 4 a čl. 90 Ústavy, a dále čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel namítá vadné hodnocení důkazů a v důsledku toho nesprávné zjištění skutkového stavu. Stěžovatel především namítá, že vedlejší účastnice neprokázala podmínky vzniku nároku na zařazení do druhé dědické skupiny. Domnívá se, že jako předběžná otázka měla být před obecnými soudy projednána platnost usnesení, kterým byla schválena dohoda o dědictví mezi Václavem Sedláčkem st. a vedlejší účastnicí.
12. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
13. Namítá-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti vadné hodnocení důkazů a nedostatečné zjištění skutkového stavu obecným soudem, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v posuzované věci nejde.
14. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy předmětnou věc posoudily ústavně konformním způsobem, když dospěly k závěru, že stěžovatel není aktivně legitimován k podání žaloby podle §485 občanského zákoníku. V souzené věci bylo zjištěno, že v době smrti zůstavitele Oldřicha Sedláčka žil jeho otec Václav Sedláček. Protože zůstavitel nezanechal žádné potomky, byli k dědictví povoláni dědici z tzv. druhé dědické skupiny (§474 odst. 1 občanského zákoníku), tedy otec zůstavitele (Václav Sedláček) a "spolužijící osoba" zůstavitele - vedlejší účastnice. Obecné soudy shodně dovodily, že stěžovatel, který byl bratrem zůstavitele, by připadal v úvahu jako zákonný dědic pouze tehdy, kdyby nedědil otec zůstavitele Václav Sedláček, a to až ve třetí skupině (§475 odst. 1 občanského zákoníku). I kdyby vedlejší účastnice skutečně nebyla osobou "spolužijící" se zůstavitelem, jak stěžovatel namítal, obecné soudy správně podotkly, že v projednávané věci bylo dědické právo po zůstaviteli založeno ve druhé skupině (a nikoliv ve třetí skupině); v takovém případě by byl jediným oprávněným (pravým) zůstavitelovým dědicem ze zákona otec zůstavitele Václav Sedláček. Obecné soudy tedy správně dovodily, že stěžovatel není legitimován požadovat podle §485 odst. 1 občanského zákoníku vydání majetku, který vedlejší účastnice nabyla po zůstaviteli, přičemž aktivní legitimace stěžovatele k vydání majetku, který má vedlejší účastnice z dědictví po zůstaviteli, nevyplývá ani z dědické posloupnosti ze zákona po jeho otci Václavu Sedláčkovi.
15. Ústavní soud k námitce stěžovatele ohledně platnosti usnesení, kterým byla schválena dohoda o dědictví mezi Václavem Sedláčkem st. a vedlejší účastnicí, poukazuje na to, že Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí výstižně připomněl, že výroky pravomocných usnesení soudu vydaných v řízení o dědictví jsou závazné pro účastníky řízení (jejich právní nástupce) a pouze v rozsahu, v jakém jsou závazné pro účastníky řízení, též pro soudy, správní úřady a jiné orgány (§159a odst. l, 3 a 4 o. s. ř.); výjimku z tohoto pravidla představuje výrok usnesení o dědictví, který se týká dědického práva (výrok, který stanoví, kdo je zůstavitelovým dědicem); judikatura soudů již dříve dovodila, že výroky usnesení o dědictví určující dědické právo, jsou závazné pro každého. S ohledem na uvedené, Nejvyšší soud správně dovodil, že kdyby řízení o dědictví po otci stěžovatele Václavu Sedláčkovi, zemřelém dne 29. 2. 2008, nebylo zastaveno a kdyby se stěžovatel stal jeho dědicem, bylo by pro něho (jako právního nástupce svého otce) závazné pravomocné usnesení okresního soudu ze dne 27. 6. 2005 č. j. D 1309/2004-68 a toto usnesení o dědictví by v projednávané věci bylo závazné i pro soudy. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel není oprávněn (z titulu svého dědického práva po Václavu Sedláčkovi, zemřelém dne 29. 2. 2008) zpochybňovat správnost (zákonnost) usnesení okresního soudu ze dne 27. 6. 2005 č. j. D 1309/2004-68, a tedy ani dědické právo vedlejší účastnice jako "spolužijící" osoby se zůstavitelem Oldřichem Sedláčkem, a že se soudy nemohly zabývat "platností" (správností) usnesení okresního soudu ze dne 27. 6. 2005 č. j. D 1309/2004-68 a ani jím schválené dohody o vypořádání dědictví po Oldřichu Sedláčkovi.
16. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotněprávních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
17. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu