ECLI:CZ:US:2018:4.US.1070.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1070/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele A. B. B., zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem, sídlem Bolzanova 461/5, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2017 č. j. 4 Tdo 1324/2017-24, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a práva na ochranu svobody projevu.
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí a meritorních rozhodnutí mu předcházejících se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud") uznán vinným ze spáchání přečinu hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob podle §355 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a přečinu podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle §356 odst. 1 a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Za uvedené přečiny byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let.
3. Uvedených trestných činů se stěžovatel podle okresního soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že s dalším obžalovaným (oba jako představitelé politické strany Národní demokracie) dorazil do obce Polná, kde u symbolického hrobu Anežky Hrůzové umístili tabulku s textem: "Na tomto místě byla o Velikonocích 1899 brutálně zavražděna nevinná dívka Anežka Hrůzová. Její smrt český národ semkla a s naléhavostí mu ukázala nutnost řešení židovské otázky. Židovská otázka nebyla dosud uspokojivé vyřešena. Jménem Národní demokracie A. B. B. a L. Z. 31. 3. 2015." Následně dle okresního soudu dne 2. 4. 2015 publikovali na internetu následující článek: "Představitelé národní demokracie se v úterý 31. března vydali do Polné, navštívili hrob Anežky Hrůzové i místo, kde byla o Velikonocích 1899 zavražděna, a setkali se s občanským aktivistou E. S. a nakladatelem P. K. Společně si tak připomněli památku nevinné dívky, za jejíž vraždu byl odsouzen polenský Žid Leopold Hilsner. Tento hrůzný čin vyvolal značnou odezvu v nejširších vrstvách českého národa, semkl jej a výrazně přispěl k přesvědčení o nebezpečnosti a škodlivosti židovského živlu. Ať už to s vraždou Anežky Hrůzové bylo jakkoli, nezpochybnitelným faktem zůstává, že tzv. hilsneriáda se stala symbolem a výmluvným svědectvím o zdravém stavu tehdejšího národního společenství, jež se instinktivně postavilo proti židovské zvůli, nadvládě a hrozbě. Ta bohužel přetrvává dodnes. Přes velmi nepříznivé počasí do Polné dorazili předseda Národní demokracie A. B. B., místopředseda strany L. Z. a předseda ekonomické komise Z. D. Návštěvy využili k prohlídce města, v rámci níž zavítali i do bývalého židovského ghetta a na židovský hřbitov. V nedalekém lese Březince pak položili květiny na symbolický hrob Anežky Hrůzové a doplnili stávající informační tabulí tradičně opatřenou vlajkou Evropské unie, svou vlastní, neboť ta věrněji odráží skutečný stav věcí Boj proti lži nutno vést na všech frontách!"
4. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě výpovědi obou obžalovaných, kteří se doznali k vyvěšení tabulky v obci Polná, dále pak na základě znaleckého zkoumání obou textů a dalších textů stěžovatele. Oba texty soud vyhodnotil jako objektivně způsobilé podněcovat nenávist k Židům. Oba obžalovaní sice popřeli umístění výše uvedeného textu na internet, avšak okresní soud dospěl k závěru, že se dopustili i tohoto jednání. Druhý obžalovaný ve své stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání mimo jiné uvedl "naše jednání, tj. vyvěšení tabulky s daným textem a následná publikace na internetu,...". Článek na internetu byl přitom zveřejněn ve velmi krátkém intervalu po návštěvě obce Polná (pouhé dva dny) a obsahoval fotografie pořízené oběma obžalovanými při této návštěvě. Z těchto skutečností okresní soud dovodil, že oba obžalovaní jsou vinni rovněž publikací textu na internetu.
5. Co se právního hodnocení věci týče, vyplývá z provedených důkazů dle okresního soudu, že motivem jednání stěžovatele bylo podněcovat nenávist k židovskému národu, který zároveň hanobili. Jejich jednáním došlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu.
6. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zamítl usnesením ze dne 7. 3. 2017 č. j. 4 To 8/2017-221. V jeho odůvodnění se krajský soud ve většině bodů ztotožnil se závěry soudu okresního. Ke skutkovým závěrům pouze doplnil, že vinu stěžovatele nelze dovodit z odůvodnění stížnosti jeho spoluobžalovaného z přípravného řízení. Odvolací soud doplnil dokazování o zhodnocení listinného periodika měsíčníku Národní demokracie, jehož článek se téměř doslova shoduje s textem zveřejněným na internetu. Vydavatelem uvedeného periodika je přitom stěžovatel jako fyzická osoba. Z toho krajský soud dovozuje, že stěžovatel je rovněž autorem textu na internetu. Stěžovatel je totiž zároveň předsedou uvedené politické strany a nelze si představit, že by pak jakýkoliv text na jejich stránkách byl zveřejněn bez jeho výslovného pokynu či souhlasu. Námitku stěžovatele ohledně porušení jemu zaručené svobody projevu a celého stíhání jako důsledku "politické objednávky" krajský soud odmítl. Odvolal se zároveň na judikaturu Ústavní soudu, který opakovaně deklaroval principy tzv. bránící se demokracie. Uvedl, že v demokratické společnosti mají i menšiny právo na vlastní politický postoj, toto právo ovšem podle něj nelze spojovat s každým libovolným postojem postrádajícím pozitivní sociální kontext. Podle nálezu sp. zn. IV. ÚS 2011/10 ze dne 28. 11. 2011 (N 201/63 SbNU 339) nesmí být právo menšiny na vyjádření politického postoje zaměňováno za právo libovolnými prostředky hlásat zlo. Je povinností demokratického státu bránit sebe sama před útoky těch, kteří popírají a zpochybňují základní demokratické hodnoty. Stěžovatel svými projevy dle odvolacího soudu útočil na ústavně zaručenou zásadu rovnosti, tedy na samotné základy demokratického právního státu, a nemůže se tak dovolávat ochrany svobody projevu, ani ochrany politické soutěže.
7. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění uvedl, že mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a jejich právními názory není rozpor, který by měl vést ke zrušení odsuzujících rozhodnutí. Soudy rovněž žádné důkazní návrhy neopomenuly. Nejvyšší soud přisvědčil závěru soudů, že ze skutkových zjištění (krátký interval mezi oběma dílčími skutky a použití fotografie z návštěvy Polné na internetu) lze dovodit stěžovatelovo autorství internetového textu. Ve zbytku zopakoval Nejvyšší soud argumentaci odvolacího soudu.
8. Jde-li o právní hodnocení stěžovatelova jednání, odkázal Nejvyšší soud na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle níž není svoboda projevu neomezená. Stěžovatelovo odsouzení pak splňuje podmínky této judikatury pro omezení svobody projevu. Stěžovatelův odkaz na rozhodnutí ve věci Vajnai proti Maďarsku je dle Nejvyššího soudu nepřiléhavý, neboť v tomto rozhodnutí Evropský soud pro lidská práva uvedl, že teprve na základě detailního posouzení kontextu, ve kterém se urážející slova objeví, je možné smysluplně odlišit projev, který ochrany požívá, od projevu, který je zbaven práva být demokratickou společností tolerován. Z provedených důkazů tak vyplývá, že stěžovatelovo jednání, v kontextu jeho dlouhodobé rozsáhlejší činnosti, je způsobilé podněcovat nenávist vůči Židům. Nešlo rozhodně o jednání věcně neutrální. Slovní spojení "židovská otázka" ve stěžovatelových projevech evokuje obdobnou rétoriku z doby nacistického Německa. Samotný tento pojem tak stačí, aby se lidem vybavily hrůzy tohoto období a utrpení židovské komunity, z čehož stěžovatel těží. Samotný text je pak dle Nejvyššího soudu hrubě urážlivý. V takovém kontextu je dle Nejvyššího soudu stěžovatelovo odsouzení namístě.
II.
Argumentace stěžovatele
9. Stěžovatel namítá, že soudy žádným konkrétním důkazem neprokázaly, že "závadný text" na internet umístil stěžovatel (nebo druhý odsouzený). Nejvyšší soud pouze stručně uvedl, že tento závěr lze dovodit z toho, že mezi oběma skutky uplynula velice krátká doba a lze tedy bez důvodných pochybností tvrdit, že text na internet umístil stěžovatel. Taková úvaha je však dle stěžovatele nepřípustná. Dále namítá, že soudy v dané věci aplikovaly tzv. doktrínu bránící se demokracie, avšak zcela ignorovaly stěžovatelovo subjektivní právo na svobodu projevu. V tomto směru stěžovatel poukázal na závěry již zmíněného rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Vajnai proti Maďarsku. Společnost, která není schopna tolerovat provokativní politické názory, se dle stěžovatele nemůže nazývat demokratickou. Přitom se ani s touto argumentací soudy nijak nevypořádaly. Na okraj se stěžovatel pozastavuje nad tím, že jeho dovolání bylo odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost (tedy stručně), avšak odůvodnění má délku osmi stran. Z toho stěžovatel dovozuje, že jeho dovolání bylo projednáno meritorně, avšak Nejvyšší soud si formou usnesení zjednodušil podmínky svého rozhodování. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadené usnesení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze stručně opakuje námitky, které již uplatnil v předchozích částech trestního řízení, zejména dovolání. Pokud jde o právní námitky stran porušení svobody projevu podle čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (resp. čl. 17 Listiny základních práv a svobod), Ústavní soud přisvědčil argumentaci obsažené v odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu (srov. str. 6 a 7 napadeného usnesení). Právní přípustnost (a ústavní ochranu) urážlivých projevů (tedy zejména projevů porušujících osobnostní práva dotčených osob, či popírající jejich důstojnost jako základní hodnotu demokratického právního státu) je třeba dovozovat především z jejich kontextu. Ten soudy na základě provedeného dokazování zjistily a s odkazem na stěžovatelovu širší politickou a literární činnost dovodily jeho kriminální úmysl podněcovat nenávist a snižovat důstojnost skupiny osob. Uvedené úvaze (včetně odkazu na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva) nemůže Ústavní soud cokoliv vytknout.
13. Přisvědčit nebylo možno ani námitkám stěžovatele, které byly skutkové povahy. V tomto směru stěžovatel namítal, že soudy nepřípustně dovodily jeho vinu ohledně publikace výše uvedeného textu na internetu bez dostatečné (resp. jakékoliv) důkazní opory. Ústavní soud však může do skutkových hodnocení soudů v trestním řízení zasahovat jen v určitých případech kvalifikovaných pochybení, mezi něž patří zejména porušení zásady in dubio pro reo, anebo existence tzv. extrémního rozporu mezi obsahem provedených důkazů a závěry soudů. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
14. Z ústavněprávního hlediska je tedy podstatné, že soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy (zejména výpovědi), každý svůj skutkový závěr opřou o obsah konkrétního důkazu, v krajním případě nepřímo v tzv. logickém řetězci důkazů, a případné mezery (nikoliv rozpory) ve skutkovém stavu vyplní v souladu se zásadou in dubio pro reo. Namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat stěžovatele vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění této zásady. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Právě uvedenou zásadu je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 37/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1187/2016). Takové pochybnosti však soudy v dané věci neshledaly a svůj závěr ústavně konformním způsobem odůvodnily.
15. Svůj závěr o vině stěžovatele dovodily soudy ze série nepřímých důkazů. Konkrétně jde o krátký časový interval mezi návštěvou obce Polná a publikací článku na internetu, o užití fotografií pořízených z této návštěvy, o v zásadě totožnost textu na internetu s textem vydaným posléze v listinném periodiku, které vydává stěžovatel, o stěžovatelovo postavení předsedy uvedené politické strany, na jejíchž internetových stránkách byl text publikován, jakož i celkový kontext stěžovatelovy "protižidovské" politické činnosti. V uvedeném případě neshledal Ústavní soud v úvahách soudů exces v hodnocení popsaných důkazů. Závěr, že se stěžovatel na publikace uvedeného textu na internetu spolupodílel, je z popsaných důkazů snadno odvoditelný. Přitom je irelevantní, jaká konkrétní osoba text "fyzicky" na internetu vystavila.
16. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu