ECLI:CZ:US:2018:4.US.1073.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1073/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti Ing. arch. Viktórie Jakubčíkové, zastoupené Mgr. Gabrielou Horalovou, advokátkou se sídlem Mylnerovka 5, Praha 6, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2018 č. j. 62 Co 257/2016-137, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2017 č. j. 21 Cdo 1619/2017-118, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2016 č. j. 62 Co 257/2016-87 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. března 2016 č. j. 10 C 151/2015-41, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Městského soudu v Praze a 3. Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení a za účasti obchodní společnosti Arch.Design project, a. s., IČ 27682757, se sídlem Osadní 774/35, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 23. 3. 2018, Ing. arch. Viktórie Jakubčíková (dále rovněž "stěžovatelka" nebo "žalobkyně") navrhuje zrušení všech v záhlaví tohoto usnesení označených rozhodnutí, která, podle jejího názoru, porušila její ústavně zaručená práva a svobody, a to ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") (zaručujícího právo každému vlastnit majetek; vlastnické právo všech vlastníků má stejný obsah a ochranu; dědění se zaručuje), čl. 26 odst. 3 Listiny (zaručujícího právo každého získávat prostředky pro své životní potřeby prací), čl. 32 odst. 2 Listiny (zaručujícího ženě v těhotenství zvláštní péči, ochranu v pracovních vztazích a odpovídající pracovní podmínky) a čl. 36 odst. 1 Listiny (zaručujícího právo každého domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu).
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu k ní připojených listin se zjišťuje:
Stěžovatelka se nejprve žalobou proti žalované společnosti Arch.Design projekt, a. s. (dále rovněž "žalovaná") domáhala určení, že výpověď z pracovního poměru daná jí žalovanou dne 24. 9. 2013 a okamžité zrušení pracovního poměru, které následovalo dne 21. 10. 2013, jsou neplatné.
V průběhu řízení o podané žalobě, vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 48 C 182/2013, vzala žalobkyně žalobu zpět v části, ve které žádala o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru u žalované.
Rozsudkem ze dne 29. 5. 2014 č. j. 48 C 182/2013-45 obvodní soud v té části, v níž žaloba byla vzata zpět, řízení zastavil (výrok I), a dále rozhodl o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané žalobkyni žalovanou dne 24. 9. 2013 (výrok II). Důvodem vyhovujícího výroku II byla skutečnost, že žalobkyně byla v době od 21. 9. 2013, tedy v době dané výpovědi, již těhotná. Žalovaná tímto jednáním překročila zákonný zákaz zakotvený v ustanovení §53 odst. 1 písm. d) zákoníku práce. Obvodní soud konstatoval, že ochranná lhůta trvá i tehdy, jestliže těhotenství zaměstnankyně bylo zjištěno až po předání výpovědi z pracovního poměru a zaměstnavatel a zaměstnankyně v době dání výpovědi o těhotenství nevěděli.
Další žalobou se žalobkyně domáhala určení, že pracovní poměr u žalované trvá. O této žalobě probíhalo před týmž obvodním soudem řízení pod sp. zn. 10 C 151/2015.
O žalobě rozhodl obvodní soud rozsudkem ze dne 21. 3. 2016 č. j. 10 C 151/2015-41 tak, že žalobu zamítl (výrok I) s odůvodněním, že již ve svém rozsudku ze dne 29. 5. 2014 č. j. 48 C 182/2013-45 na str. 3 dospěl k závěru, že "neplatnost výpovědi z pracovního poměru dané žalobkyni nemění nic na tom, že pracovní poměr žalobkyně byl ukončen dne 21. 10. 2013 okamžitým zrušením pracovního poměru, neboť okamžité zrušení pracovního poměru nemůže již po doručení zaměstnavateli být dodatečně odvoláno nebo zrušeno, a své účinky může pozbýt jedině na základě pravomocného rozhodnutí soudu, kterým bylo určeno, že je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné nebo na základě dohody o sporných nárocích uzavřené v průběhu řízení u soudu (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1155/96)". I když žalobkyně žalované oznámila, že i nadále trvá na dalším zaměstnávání, přičemž v průběhu řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 48 C 182/2013 se žalovaná vyjádřila tak, že okamžité zrušení pracovního poměru je skutečně neplatné a v návaznosti na toto své prohlášení vyplatila žalobkyni náhradu mzdy, přičemž žalobkyně vzala ohledně této části sporu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru žalobu zpět, obvodní soud neshledal důvod odchýlit se od závěrů výše vyložených ve výše citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ani v dané věci a konstatoval, že neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru se není možné dovolat v řízení o určení, že pracovní poměr trvá, pokud o takovém určení nebylo rozhodnuto na základě včas podané žaloby pravomocným rozhodnutím soudu, nebo pokud neplyne z dohody o narovnání, uzavřené v průběhu takového soudního řízení. Obvodní soud uzavřel, že s ohledem na právní jistotu účastníků pracovněprávních vztahů je možné se domáhat určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru ve smyslu ustanovení §72 zákoníku práce jen v rámci prekluzivní dvouměsíční lhůty. Soud prvního stupně dále uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by účastníci v písemné formě uzavřeli dohodu s vůlí narovnat mezi sebou sporné právní vztahy.
Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 2. 11. 2016 č. j. 62 Co 257/2016-87 změnil rozsudek obvodního soudu tak, že se určuje, že pracovní poměr žalobkyně u žalované trvá (výrok I).
Tento rozsudek odvolacího soudu byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu (dále jen "dovolací soud") ze dne 6. 9. 2017 č. j. 21 Cdo 1619/2017-118 a týmž rozsudkem byla věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Poté o věci rozhodoval opět odvolací soud a svým rozsudkem ze dne 10. 1. 2018 č. j. 62 Co 257/2016-137 potvrdil rozsudek obvodního soudu (výrok I) V poučení tohoto rozsudku odvolacího soudu je uvedeno, že "proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, a to za podmínek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř.".
Z obsahu ústavní stížnosti se nepodává, že by stěžovatelka využila tohoto práva podat proti rozsudku odvolacího soudu 10. ledna 2018 č. j. 62 Co 257/2016-137 dovolání. Existenci dovolacího řízení nelze zjistit ani z internetové databáze http://infosoud.justice.cz.
III.
Argumentace stěžovatelky
Stěžovatelka namítá porušení jí uvedených základních práv zaručených Listinou a tvrdí, že ve věci rozhodující soudy se při rozhodování o předmětné věci dopustily svévole, neboť prý nerespektovaly kogentní ustanovení zákoníku práce, jejich rozhodnutí jsou "arbitrární, bez řádného odůvodnění, které by se vypořádalo s námitkami stěžovatelky, a jsou výrazem přepjatého formalizmu, který údajně vedl k extrémnímu nesouladu právních závěrů s účelem zákoníku práce". Důvodem podání projednávané ústavní stížnosti je rovněž porušení práva stěžovatelky na zvláštní péči a ochranu v pracovněprávních vztazích v době jejího těhotenství.
Podle názoru stěžovatelky, kterým argumentovala již v řízení před obecnými soudy, zákoník práce ve znění platném v době obdržení okamžitého zrušení pracovního poměru, tj. ve znění jeho novely z. č. 365/2011 Sb. v ustanovení §18 uváděl, že právní úkon se i přes jeho vady považuje za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, jeho neplatnosti nedovolá, což v kontextu ustanovení §19 písm. d) zákoníku práce stěžovatelka vykládá tak, že pokud žalovaná porušila okamžitým zrušením pracovního poměru zákaz uvedený v ustanovení §55 odst. 2 zákoníku práce, šlo o absolutně neplatný právní úkon, k jehož neplatnosti musí soud přihlédnout i bez návrhu. Současně stěžovatelka tvrdí uzavření dohody mezi ní a žalovanou o dalším trvání pracovního poměru stěžovatelky, a to "jak mimosoudně, tak v průběhu soudního řízení". Stěžovatelka namítá, že soudy se nevypořádaly s její argumentací o absolutní, resp. relativní neplatnosti právních úkonů v pracovněprávních vztazích, což jí vedlo k závěru, že názor soudů, že neplatnosti právního úkonu v pracovněprávních vztazích se lze dovolat ve dvouměsíční prekluzívní lhůtě, je důvodný jen v případě právních úkonů relativně neplatných, mezi něž však okamžité zrušení pracovního poměru v době těhotenství zaměstnankyně nepatří.
Ve vztahu k zrušujícímu rozsudku dovolacího soudu stěžovatelka tvrdí, že jak soudem prvního stupně, tak i soudem dovolacím uváděná judikatura se nevztahuje k datu doručení okamžitého zrušení pracovního poměru (tj. k datu 21. 10. 2013) a tyto judikáty jsou prý z tohoto důvodné irelevantní. V další části své ústavní stížnosti stěžovatelka polemizuje se závěrem dovolacího soudu o neexistenci dohody o "sporných nárocích", neboť se prý účastnící shodli na tom, že pracovní poměr trval v časovém úseku od 21. 10. 2013 do 30. 11. 2013 a tento pracovní poměr se prý i realizoval. Jednání žalované krátce po zpětvzetí části žaloby označuje stěžovatelka za nepoctivé, v rozporu s dobrými mravy, pokud se žalovaná začala domáhat vrácení vyplacené mzdy a popřela existenci, resp. další trvání pracovního poměru stěžovatelky.
Závěrem stěžovatelka akcentuje porušení principu ochrany v pracovněprávních vztazích a navrhuje i alternativní petit, jímž by Ústavní soud, pokud by takový nález považoval za dostatečný a účelný, zrušil pouze rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2018 č. j. 62 Co 257/2016-137 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017 č. j. 21 Cdo 1619/2017-118.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
Dříve než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí ověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu. V posuzované věci tyto podmínky splněny nejsou a ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3), to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva, což znamená, že k věcnému projednání ústavní stížnosti může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky (efektivně) vyčerpal.
V posuzované věci bylo takovým prostředkem nápravy dovolání proti rozsudku odvolacího soudu z 10. ledna 2018 č. j. 62 Co 257/2016-137. Tento procesní prostředek stěžovatelka nevyčerpala a to přesto, že o možnosti jeho uplatnění byla řádně poučena. Přípustnost dovolání je podle ustanovení §239 o. s. ř. oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Výjimka z principu subsidiarity ústavní stížnosti je založena v ustanovení §75 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně stěžovatelova práva, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo a v řízení o podaném opravném prostředku podle odstavce 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu citované ustanovení §75 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu, jako výjimku z obecného principu, je třeba vykládat restriktivně. V posuzované věci důvod k postupu podle tohoto ustanovení zjištěn nebyl.
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost shledána nepřípustnou ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a Ústavní soud ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2018
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj