ECLI:CZ:US:2018:4.US.1097.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1097/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele L. M., zastoupeného Mgr. Vojtěchem Blažkem, advokátem, sídlem Jiráskovo nám. 816/4, Plzeň, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 31. ledna 2018 č. j. 3 KZT 6/2018-3 a usnesení Okresního státního zastupitelství Plzeň-město ze dne 27. prosince 2017 č. j. 1 ZT 724/2017-13, za účasti Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených usnesení Krajského státního zastupitelství v Plzni (dále jen "krajské státní zastupitelství") a Okresního státního zastupitelství Plzeň-město (dále jen "okresní státní zastupitelství"), kterými došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36, 38 a 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ze spisu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Městského ředitelství policie Plzeň, 1. oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán") sp. zn. KRPP-149875/TČ-2017-030571 Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli bylo usnesením policejního orgánu ze dne 20. 11. 2017 č. j.
KRPP-149875-39/TČ-2017-030571 zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání přečinu vydírání dle §175 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Toho se měl stěžovatel dopustit, stručně řečeno, tak, že ze svého pracovního počítače zaslal anonymně poškozené, která byla ředitelkou mateřské školy, kam docházely stěžovatelovy děti, e-mailovou zprávu následujícího znění: "Dobrý den Nedávno jsem byl ve školce a všiml jsem si že zde máte hrčku (miminko které nemá přirozenou středoevropskou barvu). Jsme v české republice a jsme bílý. Nehodlám tento nechutný způsob propagandy multi-kulti v žádném případě tolerovat!! A nebudu tolerovat vymývání mozků dětí už ve školce!! Jestli máte potřebu propagovat multi-kulti tak se můžete jet seberealizovat na západ, tam se na vás ty zločinci už těší!! Pokud tuto skutečnost neprodleně nenapravíte zveřejním fotky na sociální sítě a udělám vám velice nelichotivou reklamu. Berte to jako první a poslední přátelské upozornění. Situaci si osobně zkontroluji. Děti jsou moje největší bohatství a proto ho budu chránit za každou cenu. S pozdravem Rodič".
3. Při výslechu v postavení obviněného (za přítomnosti obhájce) se stěžovatel k odeslání zprávy doznal. Uvedl, že e-mail napsal z důvodu strachu o své děti, kdy neustále vidí v médiích, že se sem "valí nelegální imigranti, kteří napadají lidi". Na dotaz, proč jej panenka s ne středoevropskými rysy tolik rozlítila, odpověděl, že je to "tou situací, která nám je předkládána politiky, médii, kdy jsou potlačovány křesťanské hodnoty v zájmu větší ochrany práv menšin", a dodal, že chtěl chránit své děti před tímto vlivem. Od případného zveřejnění fotografie panenky na svém profilu na Facebooku "čekal nějaké lajky" a chtěl vyvolat diskuzi, nic jiného. Své jednání označil za největší hloupost svého života, vyjádřil lítost a policejnímu orgánu předal omluvný dopis adresovaný poškozené. V závěru svého výslechu vyslovil souhlas s podmíněným zastavením trestního stíhání podle §307 odst. 1 a 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), a s narovnáním podle §309 odst. 1 trestního řádu.
4. Stěžovatel následně dne 13. 12. 2017 podal prostřednictvím svého obhájce u okresního státního zastupitelství návrh na zastavení svého trestního stíhání dle §172 odst. 1 písm. b) trestního řádu, tedy z důvodu, že skutek, pro který je obviněný stíhán, není trestným činem a není důvod pro postoupení věci. V návrhu uvedl, že je přesvědčen o nedůvodnosti svého trestního stíhání, neboť jednání, pro které je stíhán, nenaplňuje znaky trestného činu. Odkázal na §12 odst. 2 trestního zákoníku s tím, že jeho jednání nevykazuje společenskou škodlivost, a uvedl, že zároveň nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání, a to kvůli absenci pohrůžky jiné těžké újmy. Nadto se odvolal na svobodu slova zaručenou v čl. 17 Listiny a vyjádřil svou lítost nad celou událostí. Státní zástupce okresního státního zastupitelství stěžovateli dne 14. 12. 2017 sdělil, že jeho návrhu nevyhovuje. Ohledně výkladu pojmu jiné těžké újmy odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu a stupeň škodlivosti stěžovatelova jednání vyhodnotil jako poměrně vysoký vzhledem k jeho příčině.
5. Následně okresní státní zastupitelství napadeným usnesením rozhodlo podle §307 odst. 1 trestního řádu o podmíněném zastavení trestního stíhání stěžovatele a stanovilo s odkazem na §307 odst. 2 trestního řádu zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. V odůvodnění usnesení se uvádí, že stěžovatel vyslovil předběžný souhlas s podmíněným zastavením svého trestního stíhání, trestné jednání doznal a vzhledem k obsahu své výpovědi a omluvnému dopisu, který adresoval poškozené, svého činu i upřímně lituje, čímž došlo k naplnění zákonných podmínek pro podmíněné zastavení trestního stíhání. Zároveň okresní státní zastupitelství konstatovalo, že bylo dostatečným způsobem prokázáno, že se předmětného jednání stěžovatel dopustil a že jeho jednání nese veškeré znaky skutkové podstaty přečinu vydírání. Stěžovatele také upozornilo, že jeho rozhodnutí je rozhodnutím prozatímním, kdy ve stanovené zkušební době bude sledovat jeho život a chování, zejména zda se nedopouští dalšího závadového jednání v podobě trestných činů či závažnějších přestupků. Nežil-li by stěžovatel řádným životem, bylo by rozhodnuto v tom smyslu, že se ve zkušební době stěžovatel neosvědčil a trestní stíhání bude pokračovat podáním obžaloby.
6. Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel stížnost. V ní opětovně namítal absenci naplnění zákonných znaků trestného činu, poukázal na chybnou argumentaci uvedenou ve sdělení dozorujícího státního zástupce o fotografiích dětí, které nemělo žádnou oporu ve spisu, a na chybu v odkazu na zákonné ustanovení ve výroku napadeného usnesení. Krajské státní zastupitelství napadeným usnesením zrušilo část výroku usnesení okresního státního zastupitelství, v němž bylo chybně označeno zákonné ustanovení, a rozhodlo meritorně stejným způsobem, tj. stanovilo zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. V ostatním se plně ztotožnilo se závěry okresního státního zastupitelství. Podle krajského státního zastupitelství zjištěný skutkový stav zcela odůvodňuje podmíněné zastavení trestního stíhání, byly pro něj splněny zákonné podmínky a byly naplněny znaky trestného činu vydírání.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že státní zástupce má při podmíněném zastavení trestního stíhání povinnost zkoumat, zda byla naplněna skutková podstata trestného činu a zejména zda lze v dané věci s ohledem na §12 odst. 2 trestního zákoníku dovozovat trestní odpovědnost a nepostačí například uplatnění občanskoprávní odpovědnosti. Této povinnosti státního zástupce nezbavuje ani skutečnost, že stěžovatel při svém prvním výslechu vyslovil souhlas s případným postupem dle §307 odst. 1 a 2 (podmíněné zastavení trestního stíhání) trestního řádu a §309 odst. 1 (narovnání) trestního řádu. Stěžovatel zároveň poukazuje na to, že souhlas s tímto postupem udělil při prvním úkonu automaticky, aniž by znal konkrétní důkazní situaci, a že v průběhu vyšetřování vyslovil přesvědčení, že předmětné jednání není trestným činem, přičemž navrhl zastavení trestního stíhání.
8. Stěžovatel tvrdí, že svým návrhem na zastavení trestního stíhání de facto vzal zpět svůj souhlas s postupem dle §307 odst. 1 a 2 trestního řádu. Za takové situace pak okresní, ani krajské státní zastupitelství nemohlo rozhodnout o podmíněném zastavení trestního stíhání, neboť chyběl souhlas obviněného. V tomto směru odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 84/2003, dle nějž souhlas obviněného s podmíněným zastavením trestního stíhání musí být jednoznačný, výslovný, nemůže být ničím podmiňován a z povahy jeho jednoznačnosti vyplývá, že nemůže být odvolán a poté znovu udělen. Stěžovatel z citovaného rozhodnutí dovozuje, že souhlas s postupem dle §307 trestního řádu může obviněný v průběhu trestního řízení kdykoli odvolat, a to s účinky ex tunc. Zároveň tvrdí, že když jako obviněný vyslovil v průběhu trestního řízení právní názor, že předmětné jednání není trestným činem, a navrhl zastavení trestního řízení, nelze předpokládat ani z ničeho dovozovat trvání jeho souhlasu s podmíněným zastavením trestního stíhání, který vyslovil při svém prvním výslechu v pozici obviněného.
9. Stěžovatel současně uvádí, že podmínky pro postup dle §307 odst. 1 trestního řádu nemohly být naplněny, když předmětné jednání, byť se k němu doznal, nepovažuje za protiprávní. Odvolává se přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 1995 sp. zn. 2 Tzn 25/95, v němž se uvádí, že doznání obviněného k trestnému činu musí zahrnovat všechny skutkové okolnosti naplňující zákonné znaky stíhaného trestného činu, tedy i protiprávnost, a to bez ohledu na souhlas obviněného s podmíněným zastavením trestního stíhání.
10. Závěrem stěžovatel uvádí, že i kdyby svůj souhlas zpět nevzal, je povinností státního zástupce v každé fázi trestního řízení zkoumat, zda předmětné jednání je trestným činem, a tedy zda lze uplatňovat trestní odpovědnost pachatele, byť odklonem v trestním řízení v podobě podmíněného zastavení trestního stíhání dle §307 odst. 1 trestního řádu. Tím se však orgány činné v trestním řízení nezabývaly. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Vyjádření účastníků řízení
11. Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřily krajské a okresní státní zastupitelství.
12. Krajské státní zastupitelství ve svém vyjádření uvedlo, že dle jeho názoru v dané věci nebylo porušeno právo stěžovatele na zachování ústavně konformního postupu při vyřizování této trestní věci a odkázalo na odůvodnění napadeného usnesení. K nově vznesené námitce stran chybějícího souhlasu s postupem dle ustanovení §307 odst. 1 trestního řádu uvedlo, že v dané věci byl souhlas obviněného řádně udělen a k jeho zpětvzetí nedošlo.
13. Okresní státní zastupitelství se vyjádřilo v tom smyslu, že nadále považuje trestní stíhání stěžovatele za důvodné, jakož i svůj postup dle §307 trestního řádu. Odkazuje přitom na okolnosti, za kterých k jednání pachatele došlo: použití anonymní e-mailové schránky, e-mail zaslaný ředitelce mateřské školy a výhružka nelichotivou reklamou s dovětkem o prvním a posledním přátelském upozornění a o záměru si situaci osobně zkontrolovat. Dále uvádí, že žijeme v době, kdy projev násilí není ničím neobvyklým, stále více bují ve společnosti rasismus a xenofobie a výjimkou nejsou násilné útoky s tímto pozadím. To má vést u adresátky dopisu nejen k pocitu ohrožení na její cti a dobré pověsti mateřské školy, ale i ke všeobecnému pocitu nekonkrétního nebezpečí hrozícího jí a svěřeným dětem. V tom spatřuje okresní státní zastupitelství naplnění znaku jiné těžké újmy ve smyslu §175 trestního zákoníku a odkazuje přitom na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1320/2015. Okresní státní zastupitelství odmítá tvrzenou absenci protiprávnosti opřenou o princip subsidiarity trestní represe. Ve věci souhlasu s postupem dle §307 trestního řádu uvádí, že v praxi nebyly stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, ani návrhy na zastavení trestního stíhání nikdy považovány za zpětvzetí tohoto souhlasu, a proto jej státní zástupce považoval za udělený.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
16. V tomto případě musel Ústavní soud posoudit otázku, zda orgány činné v trestním řízení použitím odklonu v trestním řízení mohly porušit stěžovatelova ústavně zaručená práva. Dle názoru stěžovatele mělo usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání vydané bez jeho trvajícího souhlasu zkrátit jeho právo na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
17. Stěžovatel tvrdí, že svůj souhlas s postupem dle §307 odst. 1, 2 a §309 odst. 1 trestního řádu odvolal tím, že v průběhu vyšetřování vyslovil přesvědčení, že předmětné jednání není trestným činem a že dozorujícímu státnímu zástupci navrhl zastavení trestního stíhání a odložení věci.
18. Ústavní soud se však nemohl fakticky touto námitkou meritorně zabývat, neboť stěžovatel tuto námitku neuplatnil v jediném opravném prostředku (stížnosti ze dne 2. 1. 2018 proti napadenému usnesení okresního státního zastupitelství), kde se v podstatě zabývá pouze otázkou naplnění znaků uvedeného trestného činu (a velmi stručně i nejasností stran důvodů zastavení trestního stíhání). Pouze pro úplnost lze doplnit, že stěžovatel tuto otázku nevznesl ani při žádném jiném úkonu trestního řízení, včetně návrhu na zastavení trestního stíhání. Lze tedy uzavřít, že stěžovatel účinně nevyčerpal všechny prostředky, které měl k ochraně svých práv k dispozici. Z právní úpravy je přitom zřejmé, že vyjasnění podmínek aplikace institutu podmíněného zastavení trestního stíhání je právě otázkou pro soustavu orgánů státního zastupitelství. Pokud stěžovatel tuto zásadní námitku v řízení neuplatnil, nemůže Ústavní soud příslušnému orgánu vytknout, že se s ní vypořádal ústavně nekonformním způsobem. Napadená rozhodnutí tak v tomto směru obstojí. Totéž platí i u námitky neexistence "úplného doznání" stěžovatele, popírajícího trestnost svého jednání. Ani tuto námitku stěžovatel ve stížnosti proti usnesení okresního státního zastupitelství neuplatnil.
19. Dále stěžovatel v průběhu trestního řízení uplatnil sérii prolínajících se námitek stran trestnosti stíhaného jednání. V první řadě namítal, že jeho jednání nevykazuje všechny znaky trestného činu vydírání, jelikož poškozené nebylo vyhrožováno vznikem vážné reálné újmy. S touto námitkou se dostatečně vypořádalo krajské státní zastupitelství, když upozornilo na to, že e-mail byl poslán anonymně ředitelce mateřské školy, která zodpovídá nejen za bezpečnost dětí a zaměstnanců, ale i za hodnocení mateřské školky ze strany nadřízených orgánů a veřejnosti (stěžovatel jí hrozil "velmi nelichotivou reklamou"). Takovému hodnocení nemůže Ústavní soud nic vytknout, zvláště s přihlédnutím k celkovému rasově nenávistnému kontextu stěžovatelova jednání, kteréžto zásadně nepodléhá ústavní ochraně podle čl. 17 Listiny. Dle Ústavního soudu je zřejmé, že dle skutkových zjištění mohla poškozená nabýt důvodnou obavu z vážného ohrožení jejích práv. Že se tak dle její výpovědi nestalo, je z hlediska formální kvalifikace stěžovatelova jednání irelevantní.
20. Uvedené závěry lze pak plně vztáhnout a aprobovat i na poslední námitku ohledně nedostatku společenské škodlivosti stíhaného jednání. Stejné skutečnosti, které mohly u poškozené vzbudit reálnou obavu z porušení jejích oprávněných zájmů, ukazují i zvýšenou společenskou škodlivost daného jednání. Jak ustáleně judikuje Nejvyšší soud, "úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty" (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012). Jak vyplývá z celkového kontextu napadených rozhodnutí, nedovodila obě státní zastupitelství ze zjištěných skutečností to, že by stíhané jednání bylo možné podřadit pod "spodní hranici trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů", jak je uvedeno výše. Takovému hodnocení nemá Ústavní soud co vytknout.
21. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu