ECLI:CZ:US:2018:4.US.113.18.1
sp. zn. IV. ÚS 113/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti: a) Hany Kubánkové a b) Miroslava Kubánka, zastoupených JUDr. Bohuslavem Sedlatým, advokátem se sídlem Boleslavská 137, 288 02 Nymburk proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017 č. j. 28 Cdo 5326/2015-180 a proti výrokům pod body II a III rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 15. června 2015 č. j. 30 Co 8/2015-146, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako účastníků řízení a Nového bydlení Nymburk, družstva, se sídlem Roháčova 122/2, 460 14 Liberec, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 9. 1. 2018 stěžovatelé (dále rovněž "žalobci") napadají všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí v jimi označeném rozsahu, a tvrdí, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva, konkrétně právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny).
II.
Jak se zjišťuje z napadených rozhodnutí, Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 22. 5. 2014 č. j. 13 C 122/2013-54 vyhověl žalobě žalobců, kterou se po žalovaném Nové bydlení Nymburk, družstvo (dále jen "žalovaný") domáhali zaplacení částky 342 940,- Kč s příslušenstvím z titulu vrácení bezdůvodného obohacení ze zrušené kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 20. 12. 2005. Předmětem kupní smlouvy byla garáž, včetně pozemku (dále jen "předmětné nemovitosti"). Dne 21. 3. 2006 však žalovaný od smlouvy odstoupil pro nedoplacení kupní ceny a následně soud rozhodl, že odstoupení od kupní smlouvy je platné, kupní smlouva byla zrušena a vlastníkem předmětných nemovitostí se stal prodávající - žalovaný. Žalovaný ani přes výzvy žalobců nevrátil část zaplacené kupní ceny ve výši 190 000,- Kč, přičemž zbývající část nárokované částky ve výši 152 940,- Kč, údajně tvořily dvě úhrady (částku 42 940,- Kč tvořil nárok na smluvní pokutu za prodlení s dokončením garáže a částku 110 000,- Kč pak nárok na slevu z důvodu vadného plnění za bytovou jednotku), které měly být žalobci uhrazeny na kupní cenu formou zápočtu vzájemných pohledávek před odstoupením od kupní smlouvy.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "odvolací soud") rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ohledně částky 190 000,- Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I), byť v opraveném znění, ve zbývající části výroku I rozsudek soudu prvního stupně ohledně žaloby o zaplacení částky 152 940,- Kč s příslušenstvím zamítl.
Odvolací soud na projednávanou věc aplikoval ustanovení §451, §457 a §48 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen "obč. zák."). Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že obě smluvní strany jsou povinny vrátit jen to, co bylo druhou smluvní stranou na úhradu kupní ceny skutečně zaplaceno a druhou stranou přijato. V daném případě došlo mezi stranami synallagmatického vztahu pouze k předání a převzetí částky 190 000,- Kč. Odvolací soud v této souvislosti zdůraznil, že bezdůvodným obohacením je pouze takové plnění, které se druhé straně dostalo a bylo touto stranou přijato. K zápočtu pohledávek žalobců na kupní cenu došlo jednostranným úkonem žalobců vůči žalovanému, přičemž nešlo o součást ujednání o zaplacení kupní ceny obsažené v předmětné kupní smlouvě, ale zápočet byl učiněn dodatečně po uzavření smlouvy. Podle názoru odvolacího soudu započtením pohledávek žalobců ve smyslu ustanovení §580 obč. zák. by mohlo dojít jen k zániku práva žalovaného na zaplacení části kupní ceny do výše započtených pohledávek. Zrušením kupní smlouvy v důsledku odstoupení žalovaného žalobcům bezdůvodné obohacení ve vztahu k započteným pohledávkám nevzniklo.
Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") usnesením ze dne 31. 10. 2017 č. j. 28 Cdo 5326/2015-180 zamítl dovolání žalobců podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť dovolání trpělo vadami, pro které nebylo možné v dovolacím řízení dále pokračovat.
III.
Podle názoru stěžovatelů je rozsudek odvolacího soudu v části, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. flagrantním porušením jednoduchého práva a usnesení dovolacího soudu považují stěžovatelé v konečném důsledku za odmítnutí spravedlnosti.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti setrvávají na svých tvrzeních ohledně zaplacení kupní ceny za předmětné nemovitosti (garáž a příslušný pozemek) ve výši žalované částky, tj. 342 940,- Kč. Odvolacímu soudu vytýkají, že napadenými výroky zcela "popřel institut započtení", přičemž názor odvolacího soudu je prý v této otázce "zcela ojedinělý".
Dovolací soud údajně postupoval podle názoru stěžovatelů formalisticky, pokud jim vytkl, že dovolacímu soudu nepředložili takové případy, v nichž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve skutkově shodných věcech. Požadavek dovolacího soudu, aby stěžovatelé v dovolání uvedli konkrétní judikaturu, s níž má být napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, považují stěžovatelé za "nemístný". I v případě, že by tato výtka dovolacího soudu byla důvodná, nic prý nemění na tom, že jsou dány důvody k podání ústavní stížnosti v předmětné věci.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Ústavní soud po přezkoumání námitek stěžovatelů, a s ohledem k tomu, že se mohl zabývat pouze jejich tvrzením o porušení základních práv a svobod, dospěl k závěru, že projednávaná Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, zda je namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu napadených rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tedy zda napadenými rozhodnutími (a řízením, která jim předcházela) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Jestliže stěžovatelé nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, není porušením jejich ústavních práv skutečnost, že tento výklad nekoresponduje s jejich názorem. Rozhodující je v takovém případě to, že odvolací soud své rozhodnutí řádně, srozumitelně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil. Právní závěr soudu je výsledkem aplikace i interpretace právních předpisů, která je v mezích ústavnosti, přičemž jím zaujatý právní názor není ani v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je ve své podstatě opakující se polemikou se skutkovými zjištěními a právními závěry odvolacího soudu, přičemž stěžovatelé na podporu svého tvrzení, že na úhradu sjednané kupní ceny zaplatili celou jimi žalovanou částku 342 940,- Kč, nepřinášejí fakticky žádnou relevantní ústavně právní argumentaci. Pokud stěžovatelé namítají, že odvolací soud svým rozhodnutím ve výroku pod bodem II rozsudku údajně "zcela popřel institut započtení", je zřejmé, že pomíjí skutečnost, že právním následkem odstoupení od smlouvy o převodu nemovitosti je zrušení této smlouvy s účinky ex tunc, takže práva a povinnosti z takto zrušené smlouvy zanikly a účastníci byli povinni se vzájemně vypořádat podle zásad o bezdůvodném obohacení. Jinak řečeno, v důsledku zrušení kupní smlouvy (na základě platného odstoupení od smlouvy žalovaným) byla každá ze stran kupní smlouvy (později zrušené) povinna vrátit druhé vše, co bylo podle této smlouvy stranami plněno, tedy je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle této smlouvy dostal (viz §457 obč. zák.).
Odvolací soud se podrobně zabýval zkoumáním, co každá ze stran z předmětné kupní smlouvy skutečně od druhé strany obdržela jako plnění z uskutečněného převodu. Jestliže stěžovatelé se stali vlastníky předmětu převodu, tak žalovaný obdržel jako protiplnění ze strany stěžovatelů pouze část sjednané kupní ceny ve výši 190 000,- Kč. Za této situace a s přihlédnutím k tomu, že žalovaný se po platném odstoupení od kupní smlouvy stal vlastníkem předmětu převodu (garáže a příslušného pozemku), stěžovatelům náleželo vrácení toho, co žalovanému skutečně zaplatili na úhradu kupní ceny a co žalovaný skutečně jako část kupní ceny přijal. Tímto plněním byla pouze částka 190 000,- Kč.
Se stěžovateli nelze souhlasit ani v tom, že odvolací soud údajně zcela popřel institut započtení pohledávek. Touto otázkou se odvolací soud v napadeném rozhodnutí rovněž zabýval, a byť v krátkosti, se s ní vypořádal.
Ústavní soud je nucen odmítnout i námitky stěžovatelů, směřující proti usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání. Dovolací soud v krátkosti shrnul podané dovolání a konstatoval, že stěžovatelé sice uvedli jediný přípustný dovolací důvod, tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013), ale neuvedli konkrétně, kterou judikaturou (ve skutkově shodných či právně obdobných věcech) se odvolací soud při svém rozhodování odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Splnění tohoto předpokladu přípustnosti dovolání se však nelze úspěšně zhostit tak, jak to učinili stěžovatelé i v projednávané ústavní stížnosti, kteří uvedli, že právní názor odvolacího soudu "se stal v řízeních o vyřešení synallagmatického vztahu mezi stěžovateli a vedlejším účastníkem řízení zcela ojedinělým".
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Náležitosti dovolání jsou pak stanoveny v §241a odst. 2 o. s. ř., v němž je mimo jiné výslovně řečeno, že dovolatel musí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a), a dále vymezit důvod dovolání, přičemž tento se podle §241a odst. 3 o. s. ř. vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení. V ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. je dále stanoveno, že podání, které neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Podle §243c odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve stanovené lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, odmítne. Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou tedy v občanském soudním řádu stanoveny jasně, přičemž k požadavkům kladeným v tomto směru na dovolatele se již opakovaně vyslovil především Nejvyšší soud, ale také Ústavní soud. Pokud tedy stěžovatelé ve svém dovolání všechny zákonem stanovené obligatorní náležitosti nevymezili, nelze odmítnutí jejich dovolání považovat za projev přílišného formalismu, ale za důsledek nesplnění zákonem stanovených požadavků (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1402/15 ze dne 28. 6. 2016 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 200/16 ze dne 8. 3. 2016).
Z usnesení Nejvyššího soudu je přitom zřejmé, že se dovoláním stěžovatelů zabýval a své závěry o odmítnutí dovolání také adekvátně odůvodnil, a to s odkazem na příslušná zákonná ustanovení a judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu k dané problematice. Pochybení, které by dosahovalo ústavněprávní relevance, tak Ústavní soud na straně dovolacího soudu neshledal a ústavní stížnost i v této části posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud proto s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu