ECLI:CZ:US:2018:4.US.1166.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1166/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Marcela Michala, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem Ovesná 7, 724 00 Ostrava - Nová Bělá proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2018 č. j. 28 Cdo 1957/2016-185, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a za účasti 1. Krajského soudu v Ostravě, 2. Okresního soudu v Ostravě a 3. Lenky Michalové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel Marcel Michal (dále rovněž "žalobce") podle petitu ústavní stížnosti napadá výslovně pouze usnesení Nejvyššího soudu s odůvodněním, že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 18. 2. 2015 č. j. 54 C 337/2014-73 ve věci žalobce proti žalované Lence Michalové (dále jen "žalovaná") v řízení o zaplacení částky 600 000,- Kč, žalobu proti žalované v plném rozsahu zamítl (výrok I).
Žalobce se žalobou podanou dne 7. 7. 2008 domáhal vypořádání společného jmění manželů, doplňujícím podáním ze dne 18. 8. 2009 se žalobce domáhal vyplacení výše označené částky jako vypořádání jedné poloviny tržní hodnoty družstevního bytu o velikosti 3+1 v O. (dále jen "předmětný byt"), který si údajně s žalovanou pořídili dne 14. 8. 2000, tedy před uzavřením manželství. O vypořádání společného jmění manželů okresní soud rozhodl dne 29. 5. 2016 rozsudkem č. j. 54 C 260/2008-67, žalobu o zaplacení částky 600 000,- Kč vyloučil okresní soud usnesením ze dne 14. 8. 2014 k samostatnému řízení a rozhodnutí.
Okresní soud po provedeném dokazování uzavřel, že předmětný byt získala dne 14. 8. 2000 výhradně žalovaná (tehdy pod jménem Lenka Sekmanová), která téhož dne na předmětný byt uzavřela i nájemní smlouvu. Žalobce zde byl uveden jako druh; změna v nájemní smlouvě nastala až po předložení oddacího listu dne 6. 5. 2002. Společné členství manželů k předmětnému bytu, podle dokladů Stavebního bytového družstva V., nevzniklo. Žalovaná namítla promlčení nároku.
Za této situace měla žalovaná podle názoru okresního soudu po rozvodu manželství výhradní právo s předmětným bytem disponovat, aniž by žalobci náležel nárok na vypořádací podíl z prodeje předmětného bytu.
Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 7. 9. 2015 č. j. 56 Co 196/2015-126 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé. Připomněl přitom, že svým usnesením ze dne 26. 1. 2015 č. j. 11 Co 755/2013-228 změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně vypořádání společného jmění manželů tak, že schválil smír, přičemž předmětem vypořádání byly i investice do bytu ve výlučném nájmu žalované, které mají původ v závazku žalované splatit bytovému družstvu částku 106 000,- Kč za dluh předchozího nájemce na nájemném a úhradách za služby, když účastníci tuto částku spláceli mimo jiné po dobu trvání manželství. Odvolací soud se zabýval i tvrzením žalobce o vzniku bezdůvodného obohacení žalované, a to ve výši 40 000,- Kč (resp. 41 000,- Kč) a částky 106 000,- Kč a dospěl k závěru, že tyto nároky žalobce uplatnil opožděně. Námitku promlčení uplatněnou žalovanou proto odvolací soud shledal důvodnou.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, v němž předestřel otázku, jestli v případě, že žalobce zhojí vady žaloby bránící jejímu věcnému projednání, připínají se účinky spojené s podáním žaloby k době, kdy soudu došla původní (vadná) žaloba, a to včetně stavění běhu promlčecí doby. Podle názoru stěžovatele se v této otázce odvolací soud odchýlil od v dovolání označené rozhodovací praxe Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Žalobce i nadále v dovolání tvrdil, že se žalovaná na jeho úkor bezdůvodně obohatila a že jeho právo na vydání bezdůvodného obohacení nebylo promlčeno.
Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 24. ledna 2018 č. j. 28 Cdo 1957/2016-185, dovolání odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř.
Dovolací soud konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu není na řešení dovolatelem vymezené otázky postaveno. Pokud se odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyslovil i k "dalším aspektům věci" (eventuálnímu promlčení práva na vypořádání investic ve výši 40 000,- Kč a 106 000,- Kč), kterými však byl jen "odůvodňován" nárok na zaplacení poloviny tržní hodnoty předmětného družstevního bytu, a o něž žalobce v předmětném řízení ani nenavrhl rozšířit žalobu, pak jde o hodnocení, které není pro rozsudek odvolacího soudu určující a na němž rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. V takovém případě kritika hodnocení závěru odvolacího soudu o promlčení, obsažená v dovolání, nemůže založit jeho přípustnost.
III.
Stěžovatel dovolacímu soudu vytýká, že se nezabýval jím vznesenou námitkou nesprávného vyhodnocení promlčení jeho nároku z hlediska posouzení soudu prvního stupně a soudu odvolacího. V této souvislosti stěžovatel poukázal na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15, nálezu ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 3766/14 a v nálezu ze dne 1. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 1257/15.
Stěžovatel je přesvědčen, že rozsudek odvolacího soudu je vybudován na právním posouzení otázky promlčení nároku stěžovatele. Rozhodnutí dovolacího soudu odmítající věcné posouzení dovolacích námitek považuje proto stěžovatel za nesprávné. K vadám žalob stěžovatel poznamenává, že jeho žaloby měly náležitosti, s nimiž zákon spojuje předpokládané následky (např. stavění promlčecí lhůty), byť se tak zčásti stalo až po dalším doplňování a "upřesňování" těchto podání v době pozdější.
Ze všech jím uvedených důvodů prý vyplývá, že se žalovaná na jeho úkor bezdůvodně obohatila dne 12. 7. 2007, jestliže převedla členská práva k bytu, a od toho dne začíná běžet tříletá objektivní promlčecí lhůta (§107 odst. 2 OZ). Jestliže své právo uplatnil žalobou "již v červenci 2008", učinil prý tak před skončením subjektivní promlčecí lhůty, a tedy včas.
IV.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala, po jejím doplnění veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami stěžovatele o údajném porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad běžného zákona a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a aplikaci zákona, připadá v úvahu pouze tehdy, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručeného práva, jehož se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, což se však v projednávané věci nestalo.
Z námitek stěžovatele ve vztahu k rozhodnutím obecných soudů vyplývá jeho nesouhlas s právním názorem těchto soudů, že na vyplacení žalované částky stěžovateli nevznikl nárok, neboť výlučným nájemcem předmětného bytu a členem družstva ještě před uzavřením manželství se stěžovatelem se stala žalovaná.
Pouhý stěžovatelův nesouhlas s názory obecných soudů však důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže.
Stěžovatel s odkazem na tři nálezy Ústavního soudu, které zrušily usnesení Nejvyššího soudu pro jeho nedostatečné odůvodnění, tvrdí, že právě takovým ústavně právním deficitem trpí i jím napadené usnesení Nejvyššího soudu. S tímto tvrzením se však Ústavní soud neztotožňuje. Ve stěžovatelem citovaném nálezu ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15 (N 30/80 SbNU 391) Ústavní soud ve vztahu k možnosti přehodnotit posouzení přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu zdůraznil možnost zkoumat pouze hledisko ústavnosti takového rozhodnutí. Přezkum rozhodnutí dovolacího soudu ze strany Ústavního soudu se obecně omezuje na posouzení dvou otázek. Za prvé Ústavní soud posuzuje, zda dovolací soud neodepřel účastníku řízení právo na soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou. Za druhé Ústavní soud kontroluje, zda dovolací soud v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, neaproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.
V projednávané věci nešlo ani o jednu ze dvou variant protiústavního postupu dovolací soudu, které byly specifikovány výše. Stěžovatel v dovolání nevymezil řádně právní otázku, na které bylo založeno rozhodnutí odvolacího soudu. Tvrzení stěžovatele, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na jím vymezené právní otázce, neodpovídá obsahu rozhodnutí odvolacího soudu.
Odkaz stěžovatele na jím uvedené judikáty Ústavního soudu není přiléhavý. Nyní projednávaná ústavní stížnost vykazovala jakoukoli podobnost s důvody, které vedly Ústavní soud k nutnosti vyhovět předmětným ústavním stížnostem a zrušit jimi napadená odmítavá usnesení dovolacího soudu. V nyní posuzované věci bylo rozhodnutí dovolacího soudu odůvodněno způsobem, který v žádném případě nevybočuje z mezí ústavnosti. Dovolací soud se řádně zabýval jak otázkou přípustnosti dovolání, tak stěžovateli srozumitelně vyložil, z jakého důvodu se jím nemohl meritorně zabývat.
Podle názoru Ústavního soudu se stěžovateli dostalo řádného soudního řízení, v němž mu žádný z rozhodujících soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva. Stěžovatel se se závěry obecných soudů, resp. dovolacího soudu neztotožňuje. To ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospějí soudy k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud uzavírá, že napadené rozhodnutí dovolacího soudu netrpí žádnými protiústavními deficity; proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu