ECLI:CZ:US:2018:4.US.1205.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1205/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Bretschneidera, zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D., advokátem, sídlem Bolzanova 1615/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2018 č. j. 23 Cdo 4700/2017-112, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. května 2017 č. j. 15 Co 156/2017-92 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. listopadu 2016 č. j. 38 C 314/2016-83, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Mgr. Zdeňka Honzíka, advokáta, sídlem Rooseveltova 16, Plzeň, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdil, že v daném soudním řízení došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 až 38 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným usnesením Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") podle §43 odst. 2 o. s. ř. odmítl žalobu ze dne 4. 3. 2016, doručenou Krajskému soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") dne 25. 4. 2016, kterou se stěžovatel domáhal na vedlejším účastníkovi zaplacení částky 6 500 000 Kč s příslušenstvím, a také nemajetkové újmy, dále zamítl stěžovatelovu žádost o osvobození od placení soudních poplatků a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. K odvolání stěžovatele krajský soud shora označeným usnesením usnesení okresního soudu jako věcně správné potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu pak bylo podle §243c odst. 1 o. s. ř. stěžovatelovo dovolání odmítnuto s tím, že není podle §237 o. s. ř. přípustné.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že v podané žalobě bylo zahrnuto celkem 7 žalobních nároků proti vedlejšímu účastníkovi, který ho vadně zastupoval v soudních sporech. Z nich některé skutečně nebyly dostatečně odůvodněny ani podloženy důkazy, to však neplatí pro dva nároky. Za této situace měly obecné soudy odmítnout pouze ty žalobní návrhy, které byly neurčité a nebyly ve stanovené lhůtě doplněny, v případě zbývajících dvou měly v řízení pokračovat a žalobu věcně projednat.
6. Dále stěžovatel vyslovil názor, že dovolání bylo přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a), odst. 3 o. s. ř., protože záviselo na vyřešení právní otázky zásadního významu, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, konkrétně zda může soud odmítnout žalobu usnesením podle §43 o. s. ř., pokud se skládá z několika oddělených nároků a některé z nich jsou dostatečně určité, a jiné nikoliv, nebo zda má žalobu rozdělit a částečně odmítnout a částečně projednat. Dovolání má být dle stěžovatele přípustné i vzhledem k ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř.
7. V návaznosti na to stěžovatel vyjádřil nesouhlas s názorem Nejvyššího soudu, že dovolání nemůže založit svou přípustnost podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud neřešil jím předestřenou otázku. Důvodem má být, jak již bylo řečeno, že některé žalobní návrhy byly určité, a tudíž i "projednatelné". Vzhledem k tomu, že promlčecí lhůty již uplynuly, stěžovatel, dle svých slov, nemá možnost vedlejšího účastníka znovu zažalovat, a tudíž mu mělo být postupem obecných soudů odepřeno právo na soudní ochranu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla proti usnesení Nejvyššího soudu podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. ve vztahu k tomuto soudnímu rozhodnutí žádný k dispozici neměl; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesením soudů nižších stupňů, stěžovatel ve vztahu k nim (řádně) nevyčerpal dovolání jakožto procesní prostředek, které měl v posuzované věci k dispozici (viz sub 12 až 14), a tudíž jde o návrh, který není podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustný.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
11. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Jak patrno z napadeného usnesení, Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání jednak z toho důvodu, že na stěžovatelem předestřené otázce není rozhodnutí odvolacího soudu postaveno (neboť žaloba byla vadná, i pokud jde o dva nároky, které stěžovatel považoval za "projednatelné"), jednak proto, že stěžovatel v dovolání neuvedl, v čemž spatřuje naplnění předpokladů jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas pouze s prvním důvodem, na druhé vytýkané pochybení nijak nereagoval, a tak Ústavnímu soudu není zřejmé, v čem měl Nejvyšší soud v tomto bodě pochybit.
13. Z obsahu podaného dovolání přitom plyne, že stěžovatel postupoval podle právní úpravy (tedy podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012), jež upravovala náležitosti dovolání odlišně od relevantní právní úpravy (tj. občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017). I kdyby tedy Ústavní soud dal stěžovateli (zcela hypoteticky) za pravdu v tom, že právní otázku položil přiléhavě, protože ji odvolací soud ve svém usnesení řešil, dovolací soud by stěžovatelovo dovolání stejně pro jeho vadu neprojednal, a ani vzhledem k jiné procesní právní úpravě projednat nemohl. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel obrátil na Nejvyšší soud, aniž by přitom respektoval "stanovený postup" podle čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud nemohl námitce, že tento soud porušil jeho právo na soudní ochranu, přisvědčit.
14. A vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, a nikoliv z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), nýbrž z důvodů pochybení na stěžovatelově straně, nelze ve vztahu k rozhodnutím soudů nižších stupňů považovat ústavní stížnost za přípustnou. Ovšem i kdyby Ústavní soud dospěl k opačnému závěru, nemohl by ústavní stížnost označit za jakkoliv opodstatněnou. Jak patrno z vyžádaného soudního spisu, stěžovatelova žaloba byla vadná, neboť skutkové okolnosti byly vylíčeny nesrozumitelně, neurčitě či neúplně, takže ani nebyla zřejmá souvislost mezi obsahem žaloby a návrhovým žádáním. Za této situace byl stěžovatel důvodně okresním soudem vyzván, aby vady svého návrhu odstranil, přičemž byl náležitě poučen o tom, jak to má učinit. Jestliže stěžovatel na tuto výzvu vůbec nereagoval, sám si způsobil, že jeho žaloba nemohla být věcně projednána. I v tomto bodě by Ústavní soud musel námitku porušení práva na soudní ochranu považovat za očividně nedůvodnou.
15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu