ECLI:CZ:US:2018:4.US.1226.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1226/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti M. F., t. č. Vazební věznice P.O. BOX 99, Brno, zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem se sídlem Bolzanova 5, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1014/2017-282 ze dne 13. 12. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 17, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaných rozhodnutí, stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov uznán vinným ze zločinu založení, podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle §403 odst. 1 a odst. 2 písm. a), b) trestního zákoníku, dílem dokonaného a dílem ve stadiu přípravy podle §20 trestního zákoníku, z přečinu hanobení národa, etnické skupiny, rasy a přesvědčení podle §355 odst. 1 písm. a), b) trestního zákoníku, přečinu podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle §356 odst. 1 a 3 písm. a) trestního zákoníku a přečinu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle §405 trestního zákoníku (sic). Za uvedené trestné činy byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem v trvání čtyři a půl roku. Soud stěžovateli uložil také trest propadnutí některých věcí.
Citovaných trestných činů se stěžovatel dopustil stručně řečeno tím, že se spolu s dalšími odsouzenými podílel na organizaci koncertů tzv. white power music a že prodával řadu předmětů s pravicově extremistickou tematikou.
Prvostupňové rozhodnutí následně Krajský soud v Brně rozsudkem sp. zn. 9 To 323/2015 ze dne 15. 12. 2015 zrušil a nově rozhodl prakticky shodně s tím, že došlo pouze k nápravě zjevných nepřesností v rozsudku soudu prvního stupně. Bylo proto mimo jiné upřesněno, že přečinem podle §405 trestního zákoníku, kterého se stěžovatel dopustil, byl přečin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání jako zjevně neopodstatněné.
V ústavní stížnosti stěžovatel prvně namítá, že v trestním řízení byl porušen princip rovnosti zbraní, neboť v hlavním líčení byly provedeny prakticky všechny důkazy navržené obžalobou, a naopak až na výjimky soud nepřipustil žádné důkazní návrhy obhajoby.
Hlavním stěžovatelovým argumentem nicméně je porušení zásady nullum crimen sine lege, a to s ohledem na dle jeho názoru neurčité a nepředvídatelné znění zákona zakotvujícího trestné činy, za něž byl odsouzen. Stěžovatel dle vlastních slov své jednání opakovaně konzultoval s odborníky, aby měl jistotu, že nejedná protiprávně. Dotázaní advokáti mu přitom měli potvrdit, že na jeho činnosti nic protiprávního neshledávají, dotázaní znalci zase konstatovali, že dopředu nejsou schopni dát na možnou protiprávnost stěžovatelova jednání jednoznačnou odpověď. Účastníkům koncertů dával stěžovatel poučení osobně i na pozvánkách, a pokud si všiml něčeho problematického, vyzval narušitele k tomu, aby svého jednání zanechal. Dokonce neváhal ukončit koncert, pokud jeho výzvy nebylo uposlechnuto. I policie údajně opakovaně potvrdila, že na koncertech k ničemu protiprávnímu nedocházelo.
Stěžovatel poukazuje na neurčitost právní úpravy s tím, že v České republice neexistuje seznam hnutí, která by nebylo možno podporovat či propagovat, a judikatura i znalecké posudky přicházejí ex post (a z jiných řízení nejsou publikovány). Soudy vůbec nevysvětlily, jak měl stěžovatel protiprávnost svého jednání rozpoznat.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel sice namítá, že soud neprovedl některé obhajobou navrhované důkazy, ovšem s výjimkou seznamu v Německu zakázaných hnutí žádný takový důkaz nespecifikuje. Platí přitom, že je zejména na nalézacím soudu, případně soudu odvolacím, které důkazy provede a které nikoli. Z pohledu Ústavního soudu je podstatné především to, zda se trestní soudy nedopustily opomenutí některých důkazů. Jinými slovy, zda se s návrhy důkazů řádně vypořádaly a vysvětlily, proč případně některé z nich neprovedly. Z rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu je přitom patrné, že v obecné rovině této své povinnosti dostály. K jedinému neprovedenému důkazu, o kterém se stěžovatel zmiňuje, pak lze odkázat i na str. 184 rozsudku nalézacího soudu a str. 94 rozsudku odvolacího soudu, kde je vysvětleno, že německá úprava není pro nynější řízení relevantní.
Pokud jde o hlavní námitku ústavní stížnosti, tedy tvrzenou nemožnost dopředu rozeznat, zda se stěžovatel dopustí trestného činu, Ústavní soud předně zdůrazňuje, že o vině a trestu rozhodují výlučně soudy, nikoli policie, advokáti, znalci, či kdokoli jiný. Nadto hlavním úkolem policie bylo především zajištění bezpečnosti (viz podrobněji i str. 181 rozsudku nalézacího soudu), advokátka JUDr. Slámová stěžovatele upozornila, že její názor není v tomto směru rozhodný, a znalci sdělili, že se dopředu vyjádřit nedokážou.
Nelze ostatně přehlédnout, že stěžovatel se do tohoto typu problémů se zákonem nedostal poprvé. Tak např. rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 3 T 179/2008 ze dne 5. 11. 2008 byl shledán vinným ze spáchání trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod občanů dle tehdejšího §260 odst. 1 trestního zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu čtyř let. Již v ústavní stížnosti, kterou stěžovatel brojil proti rozhodnutí Nejvyššího soudu v uvedené trestní věci, byla uplatněna prakticky totožná argumentace ohledně údajné nemožnosti předem rozeznat trestnost stěžovatelova jednání. Ústavní soud se s ní neztotožnil tehdy (ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením sp. zn. III. ÚS 1975/10 ze dne 3. 8. 2010) a tím spíše se s ní nemůže ztotožnit nyní. Koneckonců jak uvádí i odvolací soud (str. 98 a 99), stěžovatel byl na rizika svého chování upozorňován i ve zprošťujícím rozsudku Okresního soudu v Mělníku sp. zn. 2 T 176/2007 ze dne 30. 7. 2007. Odkázat pak pro stručnost lze i na odůvodnění nalézacího a dovolacího soudu, které se touto stěžovatelovou námitkou také dostatečně vypořádaly (viz str. 181 až 183 rozsudku okresního soudu a str. 55 rozsudku Nejvyššího soudu).
Stěžovatelem učiněná opatření ve skutečnosti nesvědčí o jeho snaze postupovat v souladu se zákonem, nýbrž o odhodlanosti pokračovat v trestné činnosti mířící proti základním hodnotám českého státu (viz preambule a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky), a to za současného vyhnutí se trestněprávnímu postihu. Tyto stěžovatelovy kroky však patřičné reakci obranyschopné demokracie (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2011/10 ze dne 28. 11. 2011) zabránit nemohly.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2018
Jan Filip v. r.
předseda senátu