ECLI:CZ:US:2018:4.US.1245.18.2
sp. zn. IV. ÚS 1245/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavních stížnostech Karla Havlíčka, zastoupeného Mgr. Ľubomírem Vdovcem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 135/68, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2018, č. j. 4 Afs 122/2017-46, a ze dne 19. 1. 2018, č. j. 4 Afs 123/2017-41, rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2017, č. j. 62 Af 97/2015-68, a ze dne 2. 6. 2017, č. j. 62 Af 98/2015-77, rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne 2. 7. 2015, č. j. 21044/15/5200-10422-702767, a ze dne 2. 7. 2015, č. j. 21045/15/5200-10422-702767, a rozhodnutím Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj, územního pracoviště Boskovice, ze dne 18. 11. 2014, č. j. 4056238/14/3007-50523-702328, a ze dne 26. 11. 2014, č. j. 4072871/14/3007-50523-702328, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Odvolacího finančního ředitelství a Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj, územní pracoviště Boskovice, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Finanční úřad pro Jihomoravský kraj (dále jen "správce daně") rozhodnutím ze dne 18. 11. 2014, č. j. 4056238/14/3007-50523-702328, doměřil stěžovateli daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2011 ve výši 91 650 Kč a uložil mu povinnost uhradit penále 18 330 Kč. Rozhodnutím ze dne 26. 11. 2014, č. j. 4072871/14/3007-50523-702328, doměřil správce daně stěžovateli daň z příjmu za zdaňovací období roku 2012 ve výši 117 420 Kč a uložil mu povinnost uhradit penále 23 484 Kč. V obou případech správce daně stavil daňovou povinnost na základě výsledků daňové kontroly prostřednictvím pomůcek podle §98 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen "d. ř."). Odvolací finanční ředitelství jakožto vedlejší účastník stěžovatelova odvolání proti rozhodnutím správce daně zamítlo rozhodnutími ze dne 2. 7. 2015, č. j. 21044/15/5200-10422-702767, a ze dne 2. 7. 2015, č. j. 21045/15/5200-10422-702767.
Stěžovatel výše uvedená rozhodnutí napadl žalobami u Krajského soudu v Brně, který je následně zamítl jako nedůvodné rozsudky ze dne 2. 6. 2017, č. j. 62 Af 97/2015-68, a ze dne 2. 6. 2017, č. j. 62 Af 98/2015-77. Nejvyšší správní soud zamítl stěžovatelovy kasační stížnosti proti rozsudkům krajského soudu rozsudky ze dne 11. 1. 2018, č. j. 4 Afs 122/2017-46, a ze dne 19. 1. 2018, č. j. 4 Afs 123/2017-41. Oba správní soudy shodně uvedly, že stěžovatel porušil povinnost evidovat průběžně zásoby, hmotný majetek, pohledávky a závazky podle §7b zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, blíže specifikovanou v §6 - 9 vyhlášky č. 500/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů. Nebylo tedy možné určit výši jeho příjmů za pomoci dokazování, a proto byly splněny podmínky pro stanovení daně na základě pomůcek. Správce daně použil ke stanovení daně srovnání s daňovou povinností srovnatelného subjektu, byť s určitými rozdíly, což však nevedlo k vyměření excesivní daňové povinnosti.
Proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu, in eventum i proti rozsudkům krajského soudu a rozhodnutím orgánům finanční správy, se stěžovatel brání ústavními stížnostmi podanými dne 6. 4. 2018 a navrhuje jejich zrušení. Namítá zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V podstatné míře stěžovatel opakuje argumentaci vznesenou již v žalobě a kasační stížnosti. Zásah spatřuje zejména v posouzení věci ze strany obecných soudů i orgánů finanční správy, neboť má za to, že se nedostatečně vypořádaly s jeho argumentací a jejich závěry nejsou správné. Krajský soud rozhodl odlišně od řízení, ve kterém stěžovateli vyhověl a zrušil podobná rozhodnutí správce daně a Odvolacího finančního ředitelství týkající se daně z přidané hodnoty z důvodu jejich nepřezkoumatelnosti. Stěžovatel dále namítá, že daň nebyla dostatečně spolehlivě stanovena a je v hrubém nepoměru s daňovou povinností, která mu měla být skutečně stanovena.
Ústavní stížnosti byly usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018 spojeny ke společnému řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 1245/18. Ústavní stížnosti byly podány včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž nejsou nepřípustné ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona, jsou však zjevně neopodstatněné.
Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů a správních orgánů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.
Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy i orgány finanční správy ve stěžovatelově věcech učinily dostatečná skutková zjištění, vypořádaly se s argumentací stěžovatele a dospěly k logickým právním závěrům, které odůvodnily ústavně konformním způsobem. Stěžovatel se svojí argumentací, jejíž podstatnou část vznesl již v řízení před obecnými soudy, snaží učinit z Ústavního soudu další instanci obecné justice, kterou není. Kasační zásah Ústavního soudu by přicházel v úvahu pouze v případě excesu, který v posuzované věci nenastal. Ve vztahu k rozsudku Nejvyššího správního soudu lze uvést, že je přesvědčivě a dostatečně odůvodněn - v rámci dodržení mezí práva na spravedlivý proces.
Krajský soud v napadených rozsudcích rozhodl totožně a až následně ve věci přezkumu doměření DPH rozhodl jinak, čímž však nemohl stěžovateli při časově přecházejícím rozhodování o dani z příjmu založit legitimní očekávání, a porušit tak zásahu, že se má ve srovnatelných věcech rozhodovat obdobně. Navíc v následném rozhodnutí ohledně DPH krajský soud vysvětlil, proč rozhodl jinak a zrušil rozhodnutí finanční správy - pro jeho nepřezkoumatelnost ohledně nevypořádání námitky výběru srovnatelného subjektu, nikoli pro jeho nesprávné právní posouzení, v reakci na rozšíření stěžovatelovy argumentace v žalobě proti doměření DPH.
Zákonnost stanovení daně prostřednictvím pomůcek obecné soudy i orgány finanční správy odůvodnily ústavně konformním způsobem. Je nutné zdůraznit, že důvod k tomuto postupu leží primárně na bedrech stěžovatele, který porušil zákonnou povinnost tím, že nevedl evidenci masa a nepředložil věrohodný ceník, což je u podnikatele, kterým je stěžovatel, přinejmenším zvláštní. Správci daně tak nezbylo, než postupovat ultima ratio a doměřit daň z příjmu za roky 2011 a 2012 pomůckami; v tom však nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.
Rozsudky obecných soudů ani rozhodnutími správce daně a Odvolacího finančního ředitelství nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele; proto na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu