ECLI:CZ:US:2018:4.US.1247.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1247/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti J. H., zastoupeného JUDr. Andreou Židovou, advokátkou, se sídlem Bělehradská 3347/7, Most, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. ledna 2018 č. j. 5 To 610/2017-189, a proti usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 22. listopadu 2017 č. j. 42 T 161/2011-180, za účasti 1. Krajského soudu v Ústí nad Labem a 2. Okresního soudu v Mostě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 6. dubna 2018 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se J. H. (dále jen "stěžovatel", "obviněný" nebo "odsouzený") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že:
1) Okresní soud v Mostě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 12. září 2011 č. j. 42 T 162/2011-90, uznal obviněného vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za což mu (mimo jiné) uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na čtyři a půl roku.
2) Odsouzený po výkonu poloviny trestu zákazu činnosti požádal o podmíněné upuštění od výkonu jeho zbytku. Usnesením ze dne 14. dubna 2014 č. j. 42 T 162/2011-136, okresní soud jeho žádost zamítl. Proti usnesení okresního soudu podal odsouzený stížnost, na jejímž základu Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 15. června 2014 č. j. 7 To 205/2014-146, napadené usnesení okresního soudu zrušil, rozhodl o podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti a stanovil zkušební dobu podmíněného upuštění v trvání čtyř let.
3) Usnesením ze dne 22. listopadu 2017 č. j. 42 T 161/2011-180 okresní soud rozhodl, že odsouzený vykoná zbytek trestu zákazu činnosti v trvání devatenácti měsíců a dvaceti sedmi dnů. V odůvodnění svého usnesení okresní soud uvedl, že odsouzený nevedl v době podmíněného upuštění od výkonu zbytku trestu řádný život a nevyhověl uloženým podmínkám, neboť dne 20. července 2017 spáchal dopravní přestupek tím, že v místě, kde byla rychlost jízdy omezena na 50 km/hod., jel jako řidič osobního automobilu rychlostí 65 km/hod. Z tohoto důvodu okresní soud rozhodl o výkonu zbytku trestu zákazu řízení motorových vozidel.
4) Proti usnesení okresního soudu podal odsouzený stížnost, již krajský soud usnesením ze dne 23. ledna 2018 č. j. 5 To 610/2017-189, zamítl jako nedůvodnou. Krajský soud připomenul, že byť odsouzený řidičský průkaz nezbytně potřebuje k plnění pracovních povinností, prokázal, že je i nadále "nedisciplinovaným řidičem", za nějž jej označil již ve svém usnesení ze dne 15. června 2014 č. j. 7 To 205/2014-146.
III.
Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces, když nepřiměřeně přísně posoudily jeho spáchání přestupku ze dne 20. července 2017, ačkoliv k tomu nebyl dán důvod. Připomíná, že se nedopustil závažného porušení pravidel silničního provozu, neboť jím spáchaný přestupek je hodnocen jako tzv. střední překročení rychlosti, pročež nebylo namístě přistoupit k opětovnému odepření možnosti řídit motorová vozidla. Obecné soudy dle něj nepřihlédly ani ke skutečnosti, že od okamžiku, kdy mu bylo rozhodnutím krajského soudu znovu umožněno řídit, uplynuly do spáchání daného přestupku více než tři roky. V neposlední řadě stěžovatel odmítá poukazy obecných soudů na záznamy v jeho evidenční kartě řidiče, neboť tam zaznamenané přestupky se udály ještě předtím, než krajský soud rozhodl o podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti.
IV.
Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné náležitosti, přezkoumal napadená rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/).
Na tomto místě je třeba připomenout rozhodovací praxi Ústavního soudu vztahující se k posuzování případů, v nichž bylo rozhodováno o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. dubna 2010 sp. zn. III. ÚS 514/09 a četná rozhodnutí v něm citovaná), neboť závěry zde vyjádřené lze přiměřeně vztáhnout i na rozhodování trestních soudů o podmíněném upuštění od výkonu zbytku pravomocně uloženého trestu zákazu činnosti a o osvědčení odsouzeného ve zkušební době takového podmíněného upuštění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. října 2011 sp. zn. III. ÚS 3254/10).
Obdobně jako platí, že neexistuje ústavně zaručené právo na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, tak nelze dovodit ani ústavní nárok na to, aby trestní soud svým rozhodnutím vyslovil, že se odsouzený ve zkušební době osvědčil. Je úkolem trestních soudů posoudit, zda jsou splněny všechny zákonné podmínky pro takový výrok. V rovině ústavněprávního přezkumu proto zůstává v takových případech k posouzení, zda napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení respektují principy spravedlivého (řádného) procesu, vymezené v hlavě páté Listiny [viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. října 2014 sp. zn. IV. ÚS 2420/14].
Stížností argumentace stěžovatele směřuje proti právnímu posouzení obecných soudů stran podmínky vedení řádného života ve zkušební době. Ústavní soud zjistil, že odůvodnění rozhodnutí obecných soudů v tomto směru nevykazuje žádné ústavněprávní deficity, konkrétně výklad dané podmínky nelze označit za jakkoliv excesivní, čímž by se mohl ocitnout v rozporu s ústavně zaručeným právem stěžovatele na spravedlivý proces.
Namítá-li stěžovatel, že jím spáchaný dopravní přestupek nebyl dostatečně závažný, aby vyústil v rozhodnutí o neosvědčení se v průběhu zkušební doby, nelze této námitce přitakat. Při rozhodování o dodržení podmínek podmíněného upuštění od výkonu zbytku trestu je obecný soud nadán možností volného uvážení, závisejícího na konkrétních okolnostech případu. V poměrech projednávané věci to byla právě osoba odsouzeného - jehož soud s poukazem na obsah jeho evidenční karty označil za nedisciplinovaného řidiče - která obecné soudy očividně vedla k závěru, že je namístě rozhodnout o výkonu zbytku trestu zákazu činnosti. Na takovém závěru obecných soudů Ústavní soud nespatřuje ničeho protiústavního, nelze jej považovat za jakkoliv excesivní. Jinými slovy jakkoliv se závěr obecných soudů může zdát přísným, nečiní jej to nezbytně nespravedlivým, natožpak protiústavním.
Protože Ústavní soud nezjistil, že napadenými rozhodnutími bylo dotčeno ústavně zaručené základní právo stěžovatele na spravedlivý proces, byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu