ECLI:CZ:US:2018:4.US.1248.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1248/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti Richarda Hudečka, zastoupeného Mgr. Pavlem Kopou, advokátem, sídlem Hlinky 57/142a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018 č. j. 21 Cdo 4637/2017-382, spojené s návrhem na zrušení §241b odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti POKE s.r.o., sídlem Nádražní 2/1, Vyškov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. 4. 2018, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně navrhl, aby Ústavní soud zrušil §241b odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský soudní řád").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 24. 5. 2017 č. j. 49 Co 150/2016-346 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 11. 2. 2016 č. j. 7 C 118/2014-296, jímž byla k žalobě vedlejší účastnice uložena povinnost stěžovateli zaplatit jí částku 375 941 Kč s úrokem z prodlení.
3. Uvedená částka představovala součet plateb, které stěžovatel převzal od odběratelů vedlejší účastnice, jejímž byl zaměstnancem, a které si následně ponechal a nevrátil. Stěžovatel uvedl, že tak učinil za účelem uspokojení svých pohledávek vůči vedlejší účastnici, jejímž dodavatelům byl v minulosti nucen zaplatit z vlastních finančních prostředků částku 468 096 Kč. Po převzetí uvedených plateb mělo dojít k vzájemnému započtení pohledávek na vydání bezdůvodného obohacení. Krajský soud nicméně neuznal, že by účetní doklady předložené stěžovatelem byly spolehlivým podkladem pro závěr, že se týkají skutečných dodávek materiálu a prací ve prospěch vedlejší účastnice a že stěžovatel je uhradil z vlastních finančních prostředků. Do účetnictví vedlejší účastnice byly zahrnuty jen některé tyto účetní doklady, u nichž vždy existovaly i doklady o platbách provedených z pokladny. V případě těchto plateb proto bylo třeba vycházet z toho, že byly provedeny z finančních prostředků vedlejšího účastníka. Podle krajského soudu bylo na stěžovateli, aby v jednotlivých případech prokázal, že jednotlivé dodávky hradil z vlastních finančních prostředků, případně, že tyto dodávky byly skutečně provedeny, což však stěžovatel neučinil.
4. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele usnesením ze dne 23. 1. 2018 č. j. 21 Cdo 4637/2017-382. Stěžovatel měl uplatnit jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 občanského soudního řádu, neboť podstatou jeho dovolání byl především nesouhlas se skutkovými zjištěními, z nichž vycházel krajský soud. Přesto se Nejvyšší soud zabýval také stěžovatelem předestřenou otázkou procesní povinnosti účastníka řízení označit důkazy k prokázání svých tvrzení a související otázkou důkazního břemene, přičemž dospěl k závěru, že krajský soud rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, kterou ve svém usnesení dále specifikoval.
III.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel má za to, že jeho dovolání obsahovalo vymezení dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu, i toho, v čem spatřoval splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu. Konkrétně je spatřoval v nesprávném právním posouzení procesní otázky faktického přenesení povinnosti prokázat negativní tvrzení, při jejímž řešení se měl krajský soud odchýlit od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Bylo přitom samozřejmé, že svou argumentaci doplnil o některé skutkové argumenty. K odmítnutí dovolání pro vady tak došlo navzdory tomu, že byly splněny předpoklady projednání návrhu a rozhodnutí o něm.
6. Napadené usnesení je podle stěžovatele vnitřně rozporné. Nejvyšší soud sice vytkl dovolání nedostatek, pro který nemělo být možné pokračovat v dovolacím řízení, sám se však k meritu dovolání ve značně zjednodušené podobě vyjádřil a označil posouzení předmětné právní otázky za souladné s vlastní rozhodovací praxí. Pakliže shledal vady dovolání, měl stěžovatele vyzvat k tomu, aby domnělý nedostatek dovolání odstranil či napravil. Stěžovatel nicméně uznává, že v takovém postupu Nejvyššímu soudu bránil §241b odst. 3 občanského soudního řádu, podle něhož by k doplnění výše uvedených náležitostí mohlo dojít jen v průběhu trvání lhůty k podání dovolání. S ústavní stížností proto navrhl také zrušení tohoto ustanovení, a to pro jeho rozpor s principem rovnosti zbraní podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatel neměl k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
8. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, napadeným usnesením i dalšími přiloženými rozhodnutími a podáními, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
10. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (a ve stanovených případech u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Odpověď na otázku, co přesně se rozumí tímto postupem, se odvíjí od příslušné zákonné procesní úpravy, která musí uplatnění práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) reálně umožňovat. Jsou-li přitom v konkrétním případě splněny procesní předpoklady projednání určitého návrhu a rozhodnutí o něm, je povinností soudu odpovídající uvedenému základnímu právu, aby k projednání tohoto návrhu přistoupil a ve věci rozhodl. Nesprávné posouzení těchto předpokladů, jež by mělo za následek odmítnutí či zastavení řízení o řádně a včas podaném návrhu, který by jinak mohl být věcné projednán (tj. u něhož by absentoval jiný důvod odmítnutí či zastavení řízení o něm, jehož posouzení by nezáviselo na uvážení soudu, který o něm rozhoduje), by mělo vůči tomu, kdo jej podal, za následek odepření přístupu k soudu.
11. Je nedostatkem napadeného usnesení, že nedává jasnou odpověď na otázku, zda důvodem odmítnutí dovolání byly jeho vady nebo nepřípustnost. Tato skutečnost však nemění nic na tom, že dovolací soud se stěžovatelem předestřenou otázkou procesního práva zabýval a posoudil, zda se krajský soud neodklonil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Toto rozhodnutí bylo přijato příslušným senátem Nejvyššího soudu. Ústavní soud konstatuje, že za této situace nedošlo k porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť Nejvyšší soud se dovoláním řádně zabýval a podrobil je kvazimeritornímu přezkumu v rámci posouzení přípustnosti z hledisek podle §237 občanského soudního řádu. Jeho hodnocení nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Ani případné zrušení napadeného usnesení, jež by mělo za následek nové posouzení náležitostí dovolání, by neměnilo nic na tom, že ve výsledku by dovolání stěžovatele bylo odmítnuto jako nepřípustné.
12. Ve vztahu k návrhu stěžovatele na zrušení §241b odst. 3 občanského soudního řádu Ústavní soud dodává, že toto ustanovení nebylo v jeho věci použito. Stěžovatel totiž nedoplňoval dovolání po lhůtě k jeho podání a s ohledem na posouzení přípustnosti dovolání byla z povahy věci vyloučena i případná výzva k odstranění vad návrhu. Nebyly tudíž splněny podmínky pro podání návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podle §64 odst. 1 písm. e) ve spojení s §74 zákona o Ústavním soudu, v důsledku čehož byl tento návrh podán osobou k tomu zjevně neoprávněnou.
13. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné. S ní spojený návrh na zrušení §241b odst. 3 občanského soudního řádu odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako podaný osobou k tomu neoprávněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2018
Jan Filip v. r.
předseda senátu