ECLI:CZ:US:2018:4.US.1262.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1262/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti L. Z., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, P. O. BOX 335, Klatovská třída 202, Plzeň, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Blažkem, advokátem, se sídlem Jiráskovo nám. 816/4, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. ledna 2018 č. j. 1 As 380/2017-28, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. září 2017 č. j. 30 A 130/2016-84, za účasti 1. Nejvyššího správního soudu a 2. Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a za účasti Vězeňské služby České republiky - Věznice Valdice, se sídlem nám. Míru 55, Valdice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 6. dubna 2018 návrh, jímž se L. Z. (dále jen "stěžovatel" nebo "žalobce") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i článek 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Protože podání stěžovatele nesplňovalo veškeré zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stanovené náležitosti, vyzval Ústavní soud stěžovatele k odstranění vad jeho podání. Dne 11. května 2018 stěžovatel doložil plnou moc udělenou jeho právnímu zástupci pro řízení před Ústavním soudem a dne 25. května 2018 podal prostřednictvím svého právního zástupce ústavní stížnost, splňující veškeré zákonné náležitosti.
Stěžovatel k této druhé verzi ústavní stížnosti namítá porušení článku 36, článku 37 odst. 2 a 3 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a článku 4 Ústavy.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
1) Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") usnesení ze dne 27. září 2017 č. j. 30 A 130/2016-84, odmítl žalobu, jíž se L. Z. (žalobce) domáhal ochrany před nezákonným zásahem Vězeňské služby České republiky - Věznice Valdice (dále jen "žalovaná" nebo "vedlejší účastnice") ve smyslu §82 a násl. s. ř. s. Uvedený zásah přitom žalobce spatřoval v tom, že jej žalovaná ode dne 28. března 2012 nezákonně "donucovala" k výkonu trestu odnětí svobody, přičemž nezákonnost takového postupu spatřoval v tom, že mu povinnost vykonávat daný trest nebyla uložena či přikázána "žádným legitimním trestním soudem České republiky".
2) Krajský soud po provedeném dokazování dospěl k závěru o nedostatku podmínek řízení, neboť daná věc nespadala do pravomoci správních soudů. Připomněl, že Vězeňská služba České republiky ve vztahu k výkonu trestu odnětí svobody činí vůči odsouzeným celou řadu úkonů, nicméně ne všechny lze považovat za úkony správního orgánu ve smyslu §2, §4 odst. 1 písm. a) a c) a §82 s. ř. s. Dále krajský soud doplnil, že pouze v případě rozhodování o právu či povinnosti odsouzeného v oblasti veřejné správy by v konkrétní věci vystupovala Vězeňská služba České republiky nebo její dílčí složka (např. žalovaná) jako správní orgán ve smyslu soudního řádu správního. O takový případ však ve věci žalobce dle krajského soudu nešlo, neboť trest odnětí svobody, a jeho výkon jsou upraveny trestními předpisy a rozhodování o uložení a výkonu takového trestu spadá do pravomoci trestních soudů.
3) Proti usnesení krajského soudu podal žalobce kasační stížnost, již Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") rozsudkem ze dne 25. ledna 2018 č. j. 1 As 380/2017-28, zamítl. Kasační soud se zabýval posouzením naplnění kritérií pravomoci a věcné příslušnosti správních soudů ve věci žalobce, přičemž shledal - ve shodě s krajským soudem - že tyto dány nejsou. Žalovaná v tomto případě totiž nečinila rozhodnutí o právech a povinnostech žalobce v rámci výkonu veřejné správy, jímž by navíc zasáhla do veřejných subjektivních práv žalobce.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že řízení před správními soudy nebylo vedeno v souladu s principy a zásadami spravedlivého procesu. Konkrétně stěžovatel tvrdí, že nebyl dostatečně poučen o svých právech a o možnostech hájení svých práv uplatněných v řízení před správními soudy; současně je stěžovatel přesvědčen, že jestliže správní soudy dospěly k závěru o nedostatku své pravomoci a věcné příslušnosti k projednání jeho věci, měly věc postoupit věcně příslušnému orgánu nebo stěžovatele poučit o tom, který konkrétní orgán je k projednání jeho věci věcně příslušný. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení o tom, že správní soudy jeho žalobu projednat měly, a jestliže tak neučinily, porušily článek 4 Ústavy.
IV.
Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné náležitosti, přezkoumal napadená rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/).
Ústavní soud se podrobně seznámil s důvody, jež správní soudy vedly k odmítnutí žaloby stěžovatele (strany 3 a 4 usnesení krajského soudu a strany 3 a 4 rozsudku kasačního soudu) a dospěl k závěru, že tyto soudy svůj postup dostatečně přesvědčivě, logicky a srozumitelně odůvodnily, přičemž ani sám stěžovatel v podstatě stran závěru správních soudů o nedostatku jejich pravomoci a věcné příslušnosti žádné protiargumenty nesnáší.
Stran zbývajících námitek stěžovatele Ústavní soud konstatuje, že námitka porušení jeho práva na spravedlivý proces je učiněna ve zcela obecné rovině, tvrzení stěžovatele o nepoučení o jeho procesních právech je rovněž zcela povšechné. Jak Ústavní soud zjistil již z obsahu napadených rozhodnutí, vyjádření vedlejší účastnice bylo stěžovateli zasláno k replice a stěžovatel tak byl s její argumentací seznámen. V řízení před kasačním soudem pak bylo stěžejním posouzení otázky (ne)existence pravomoci a věcné příslušnosti správních soudů, přičemž závěr kasačního soudu se v podstatě nijak neliší od závěru soudu krajského. Pro stěžovatele tak právní posouzení správních soudů nebylo nijak překvapivé. Co se týče údajného nepoučení stěžovatele o jeho procesních právech a možnostech ochrany, není zřejmé, o čem měl být stěžovatel poučen. Jak správně uvedl kasační soud, v dané věci stěžovatel nebyl úspěšný ne snad proto, že by žaloval pasivně věcně nelegitimovanou žalovanou, ale již proto, že se se svou žalobou obrátil na nesprávný orgán veřejné moci.
Konečně co se týče otázky, zda měly správní soudy v situaci, kdy dospěly k závěru o nedostatku své pravomoci k projednání žaloby stěžovatele, postoupit věc věcně příslušnému orgánu či stěžovatele poučit, jaký orgán je věcně příslušný k projednání jeho návrhu, uvádí Ústavní soud následující. Ustanovení §4 a násl. s. ř. s. (na rozdíl od §7 odst. 4 a 5 s. ř. s.) nestanoví v případě, že je návrh podán správnímu soudu, u něhož není ex lege dána pravomoc o takovém návrhu rozhodnout, povinnost postoupit věc jinému - příslušnému - orgánu veřejné moci. Správní soudy proto nijak nepochybily, jestliže stěžovateli v tomto směru neposkytly žádnou "radu". Otázku, zda vůbec existuje takový orgán, si proto stěžovatel musí zodpovědět sám. Vodítkem mu zde může být fakt, že na počátku řízení stála jeho snaha domoci se poskytnutí odsuzujících rozhodnutí trestních soudů v jeho trestní věci a nařízení výkonu jemu uloženému nepodmíněného trestu odnětí svobody. S uvedenými dokumenty, jakožto podkladem pro omezení jeho osobní svobody, byl (jak se podává se strany 1 rozsudku kasačního soudu) seznámen dne 12. ledna 2016. Zpochybňoval-li stěžovatel zákonnost rozhodnutí o vině a trestu - podklad pro následný výkon uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody, nabízela se mu možnost využití řádných a mimořádných opravných prostředků, což ostatně učinil (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. ledna 2013 sp. zn. IV. ÚS 4776/12).
Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla dotčena jakákoliv z ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Proto byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu