ECLI:CZ:US:2018:4.US.1301.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1301/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti JUDr. Ilony Pokorné, advokátky, se sídlem Jakubská 1, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. února 2018 č. j. 3 To 152/2017-1297, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. září 2017 sp. zn. 52 T 7/2016, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 12. dubna 2018 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se JUDr. Ilona Pokorná (dále jen "stěžovatelka") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v článku 11 odst. 1, článku 28 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla opatřením Městského soudu v Brně ze dne 15. března 2016 sp. zn. 70 Nt 341/2016 ustanovena obhájkyní R. Š., obviněnému ze zločinu vraždy podle §140 odst. 2, 3 písm. i) tr. zákoníku. Stěžovatelka vykonávala obhajobu obviněného až do 27. prosince 2016, kdy obhajobu předala JUDr. Petru Poledníkovi.
Stěžovatelka měla od okamžiku převzetí obhajoby obviněného až do pravomocného rozhodnutí soudu vykonat celkem 73 úkonů právní služby, za které si následně nárokovala odměnu ve výši 239.555,80 Kč.
Usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 19. září 2017 č. j. 52 T 7/2016 vyšší soudní úřednice krajského soudu přiznala stěžovatelce odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 155.461,-Kč za celkem 48 úkonů právní služby. Ve zbývajícím rozsahu návrhu stěžovatelky na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů obhájce nevyhověla.
Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka stížnost, již senát Vrchního soudu v Olomouci (dále též "vrchní soud") usnesením ze dne 1. února 2018 č. j. 3 To 152/2017-1297 v části vyhověl a přiznal jí odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 158.825,- Kč za celkem 49 úkonů právní služby. Vrchní soud přiznal stěžovatelce účast u výslechu svědků dne 22. dubna 2016, neboť krajský soud vycházel z nesprávných údajů uvedených ve vyúčtování. S ostatními důvody napadeného usnesení se vrchní soud ztotožnil. Ohledně nepřiznání odměny a náhrady hotových výdajů stěžovatelce za celkem 10 úkonů právní služby dospěly soudy shodně k závěru, že úkony spočívající v poradách stěžovatelky s obviněným představovaly neúměrné navýšení počtu porad mezi obhájkyní a obviněným. K nepřiznání odměny za další porady s klientem přesahující dvě hodiny odkázal vrchní soud na závazné rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 7. srpna 2006 sp. zn. 1 To 37/2006 a na vyhlášku č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), a to na §11 odst. 1 písm. c). Nedůvodným shledal vrchní soud též požadavek stěžovatelky na zvýšení odměny na dvojnásobek za první poradu s klientem dne 15. 3. 2016 v době od 19.45 hod. do 21.35 hod. a ztotožnil se s názorem krajského soudu o navýšení odměny za tuto první poradu o 50 %.
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá nesprávnost postupu obecných soudů při krácení jí nárokované odměny a náhrady hotových výdajů obhájce. Krácení počtu úkonů právní služby o porady s obviněným považuje stěžovatelka za významný zásah do jejích práv. Nesouhlasí s tím, že obecné soudy nepřiznaly odměnu a paušální náhradu za celkem deset uskutečněných porad s klientem s odůvodněním, že mají pochybnosti o účelnosti těchto častých porad a ekonomickém přístupu obhájkyně. Stěžovatelka dále namítá, že hodnocení trestní věci jako nepříliš složité odporuje i ta skutečnost, že trestní spis měl v přípravném řízení více než tisíc stran. Argumentuje dále tím, že sám obviněný požadoval návštěvy obhájkyně a pokud by toto odmítla, dopustila by se porušení svých povinností vyplývajících z ustanovení trestního řádu o povinnostech obhájce. Stěžovatelka považovala tyto návštěvy za nutné i z důvodu poskytnutí psychické pomoci obviněnému, který se několikrát během trestního řízení pokusil o sebevraždu. Stěžovatelka má za to, že bez těchto porad s obviněným by nemohla s ohledem na své povinnosti advokáta učinit další úkony právní služby a podpořit psychicky obviněného, neboť toto porušení mohlo mít nedozírné následky, za něž by byla nucena převzít odpovědnost. Nepřiznání odměny za realizaci těchto porad označuje za penalizaci její obezřetnosti a plnění povinností advokáta.
IV.
Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky [stěžovatelka je advokátkou, a proto nemusí být v řízení před Ústavním soudem zastoupena ve smyslu §29 a §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (k tomu srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 8. října 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15)], přezkoumal napadená rozhodnutí, načež shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti.
Předmětem řízení před Ústavním soudem je určení výše odměny a náhrady hotových výdajů stěžovatelce - obhájkyni - vzniklých v trestním řízení.
Z argumentace stěžovatelky je zřejmé, že projednávaná věc se týká výkladu jednoduchého práva, který Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Současně jde o otázku náhrady nákladů řízení, při jejímž posuzování Ústavní soud postupuje nanejvýš zdrženlivě, neboť je způsobilá dosáhnout ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. června 2014 sp. zn. III. ÚS 1862/13 či usnesení Ústavního soudu ze dne 3. října 2013 sp. zn. III. ÚS 4462/12). V tomto duchu Ústavní soud posoudil i ústavní stížnost stěžovatelky.
Stěžejní námitka stěžovatelky směřuje proti nepřiznání odměny a náhrady hotových výdajů za celkem deset porad s obviněným. Ústavní soud po přezkoumání odůvodnění usnesení obecných soudů dospěl k závěru, že v daném směru odpovídají závěrům formulovaným v usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 782/07. Zejména vrchní soud rozvedl, proč nepřiznal odměnu za deset úkonů právní pomoci, které byly uskutečňovány za účelem poskytování rovněž psychické podpory obviněnému pramenící z obavy o jeho život, a které nezakládají nárok na uplatnění advokátního tarifu.
Závěry obecných soudů, že další porady účtované stěžovatelkou evidentně překračovaly míru, do jaké mohly mít vliv na změnu procesní situace obviněného nevykazují žádné protiústavní deficity (obdobně srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. dubna 2009 sp. zn. I. ÚS 826/09).
Konečně, co se týče nepřiznání všech stěžovatelkou deklarovaných úkonů právní služby v plné výši, Ústavní soud připomíná, že mu nepřísluší výklad běžného podústavního práva, zde navíc prováděcího právního předpisu. Z tohoto důvodu pouze zkoumal, zda výklad obecných soudů nepředstavuje zásadní zásah do základních práv stěžovatelky, nebo případ extrémního vykročení z pravidel upravujících rozhodování o odměně a náhradě hotových výdajů obhájce. Takové pochybení však v projednávané věci nezjistil.
Krajský soud a vrchní soud svá rozhodnutí zcela srozumitelně, logicky a přesvědčivě odůvodnily.
Ústavní soud po přezkoumání napadených usnesení uzavírá, že obecné soudy při posuzování návrhu stěžovatelky na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů obhajoby nevybočily z mezí stanovených ústavním pořádkem. V dané věci je zřejmé, že obecné soudy vážily jednotlivá dotčená základní práva a zájmy, především právo obviněného na obhajobu, vlastnické právo stěžovatelky v podobě legitimního očekávání odměny a náhrady hotových výdajů za úkony právní služby a neposlední řadě vlastnické právo toho, kdo takovou odměnu a náklady hradí, tj. státu.
Na základě výše uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu