ECLI:CZ:US:2018:4.US.1328.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1328/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti R. J., zastoupeného Mgr. Katarínou Hájkovou, advokátkou se sídlem Hvozdecká 1364/21, 635 00 Brno, proti výrokům I., II., III., IV. a V. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. ledna 2018 č. j. 21 Co 171/2017-911, 21 Co 172/2017, 21 Co 175/2017, 21 Co 257/2017 a proti výroku I. rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 16. prosince 2016 č. j. 0 P 130/2014-554, proti výroku II. usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 16. prosince 2016 č. j. 0 P 130/2014-556, proti výrokům I., II., III. a VII. rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 10. května 2017 č. j. 0 P 130/2014-752 a proti výroku I. rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 14. července 2017 díl spisu XI č. j. 0 P 130/2014-4, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení a za účasti 1) Městského úřadu Znojmo, se sídlem Obroková 1/12, 669 22 Znojmo a 2) O. D., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel (dále rovněž "žalobce", resp. "otec") napadá všechna, v záhlaví usnesení označená rozhodnutí v jím vymezeném rozsahu a tvrdí, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací porušily práva stěžovatele a jeho nezletilého syna J. D., dále jen "nezletilý J.") na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), právo na rodičovskou ochranu a právo na bezpečí (čl. 2, čl. 3 odst. 1, odst. 2, čl. 5, čl. 6, čl. 7, čl. 8 odst. 1, čl. 9 odst. 3, čl. 16, čl. 18 odst. 1, čl. 24 odst. 1, čl. 27 a čl. 29 Úmluvy o právech dítěte).
II.
Jak se zjišťuje z připojených listin, Okresní soud ve Znojmě (dále rovněž "okresní soud") rozsudkem ze dne 16. 12. 2016 č. j. 0 P 130/2014-554 ve věci péče o nezletilého J., zastoupeného opatrovníkem Městským úřadem Znojmo, rozhodl o návrhu na řešení neshody rodičů ve významné záležitosti nezletilého J. tak, že zamítl návrh otce, aby matce bylo nařízeno přihlásit nezletilého J. do předškolního zařízení v H., jakmile se uvolní místo (výrok I.).
Z provedeného dokazování (zprávy ošetřující lékařky MUDr. Jany Ponížilové ze dne 5. 12. 2016) okresní soud zjistil, že nezletilý J. trpí opakovanými infekcemi urologického traktu a bere antibiotika, i když je jeho zdravotní stav stabilizovaný, je pod stálou lékařskou kontrolou, takže docházka do předškolního zařízení nebyla v této době lékařkou doporučena. Nezletilý J. nedosáhl v době rozhodování ani věku tří let, podle pravomocného rozsudku zdejšího soudu byl již dříve svěřen do péče matky, která se o něj řádně stará a v současné době je stále na mateřské dovolené.
Usnesením ze dne 16. 12. 2016 č. j. 0 P 130/2014-556 okresní soud zamítl návrh otce na výkon rozhodnutí ve věci informační povinnosti matky tak, aby byla povinna setkat se s odborníkem z oboru pedopsychologie nebo mediátorem.
Matku okresní soud podle §501 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, v platném znění (dále jen "z. ř. s.") vyzval, aby plnila soudní rozhodnutí okresního soudu ze dne 12. 11. 2014 č. j. P 130/2014-118 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2015 č. j. 21 Co 64/2015-246 o informační povinnosti o závažných změnách zdravotního stavu nezletilého J., o jeho vyšetřeních, lékařských zákrocích a hospitalizaci ve stanovených termínech. Okresní soud matku upozornil, že v případě neplnění jí uložené informační povinnosti jí může být uložena peněžitá pokuta.
Rozsudkem ze dne 10. 5. 2017 č. j. P 130/2014-752 o návrhu otce na změnu úpravy styku, na změnu péče a výživy o snížení výživného a o neshodě rodičů ve významné záležitosti nezletilého rozhodl okresní soud tak, že upravil styk otce s nezletilým J. (výrok I.), zamítl návrhy otce na změnu péče a výživy u nezletilého J., na snížení výživného a na udělení souhlasu za matku k očkování proti klíšťové encefalitidě (výroky II., III. a IV.). Pod bodem VII. okresní soud uložil otci zaplatit České republice na účet označeného soudu částku 5 925,- Kč.
Posledně bylo okresním soudem rozhodnuto o výživném na nezletilého J. rozsudkem ze dne 25. 11. 2015 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2016 č. j. 21 Co 46/2016-327, jímž bylo otci stanoveno výživné ve výši 3 000,- Kč měsíčně. Po provedeném dokazování konstatoval okresní soud, že v projednávané věci nejsou dány důvody ani pro změnu výchovy ani pro změnu výživy. Důvod pro změnu péče není dán rovněž z toho důvodu, že není v možnostech otce přimět nezletilého J. k přespání u něj ani jednu noc. Závěry v tomto směru okresní soud podpořil zejména výsledky znaleckého zkoumání výchovné způsobilosti obou rodičů nezletilého J., přičemž znalec byl soudem rovněž vyslechnut. Pokud jde o rozsah styku, poukázal okresní soud na skutečnost, že styk byl soudem naposledy upraven v roce 2014, kdy nezletilý J. neměl ještě ani rok.
Rozsudkem ze dne 14. 7. 2017 č. j. P 130/2014-4 rozhodl okresní soud o návrhu otce na omezení matky v rodičovské odpovědnosti tak, že návrh v plném rozsahu zamítl (výrok I.). Okresní soud po provedeném dokazování nezjistil žádná pochybení matky, která by odůvodňovala omezení její rodičovské zodpovědnosti.
Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 11. 1. 2018 č. j. 21 Co 171/2017-911, 21 Co 172/2017, 21 Co 175/2017 a 21 Co 257/2017 rozhodl o odvoláních proti všem výše označeným rozhodnutím okresního soudu tak, že:
- potvrdil rozsudek okresního soudu ze dne 16. 12. 2016 č. j. 0 P 130/2014-554 (výrok I.);
- potvrdil usnesení okresního soudu ze dne 16. 12. 2016 č. j. 0 P 130/2014-556 ve výroku I. v jeho napadané zamítavé části a ve výroku II. (výrok II.);
- potvrdil rozsudek okresního soudu ze dne 10. 5. 2017 č. j. 0 P 130/2014-752 v napadených výrocích I., II., III., IV., VI., VII. a VIII. (výrok III.);
- potvrdil rozsudek okresního soudu ze dne 14. 7. 2017 č. j. 0 P 130/2014-4 díl spisu XI., ve výroku I., změnil citovaný rozsudek ve výroku II. ohledně povinnosti otce zaplatit matce náklady řízení před soudem I. stupně, přičemž ve vztahu mezi zbylými účastníky rozhodl, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.);
- otci uložil povinnost zaplatit matce náklady odvolacího řízení sp. zn. 21 Co 257/2017 ve věci omezení rodičovské odpovědnosti částku 1 573,- Kč; a ve zbylém rozsahu žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok V.).
III.
Stěžovatel po rekapitulaci obsahu napadených rozhodnutí, konkrétně namítá, že napadená rozhodnutí nejsou dostatečně přesvědčivým způsobem odůvodněna z hlediska jednotlivých zákonných kritérií. Rozhodnutí obou obecných soudů tak prý postrádají dostatečně zjištěný skutkový základ, z něhož by bylo zřejmé, jaké jsou majetkové a výdělkové poměry stěžovatele, potřeby jeho nezletilého syna J. a výdělkové možnosti a schopnosti obou rodičů v poměru k žádoucí shodné životní úrovni nezletilého dítěte a obou jeho rodičů.
V další části odůvodnění stěžovatel namítá údajné nedostatečné hájení práv a zájmů nezletilého J. ze strany soudem ustanoveného opatrovníka, jehož opakovaná neúčast na jednání zejména odvolacího soudu prý vede stěžovatele k závěru, že opatrovník neprojevuje odpovídající zájem o hájení práv a zájmů nezletilého dítěte. Za situace, kdy na jednáních odvolacího soudu se nezúčastnila ani matka nezletilého J., nelze prý taková jednání "považovat za řádná", která by přinášela odpovídající podklad pro rozhodnutí o věci samé. Pro stěžovatele bylo prý "překvapující" rozhodnutí soudu, jímž byl upraven nově jeho styk s nezletilým J. dokonce úžeji, než tomu bylo v dřívějším rozhodnutí, aniž prý soudy vzaly v úvahu "příznivý rozvoj vztahu mezi stěžovatelem a nezletilým J., ovšem s výjimkou přespávání". V souvislosti s výsledky znaleckého zkoumání stěžovatel namítá, že soudy neprovedly v souvislosti s výchovnými předpoklady matky zhodnocení osobnosti matky, zejména její psychické lability, což ho vede k závěru, že na straně matky jsou soudy veškerá negativa její osobnosti záměrně přehlížena.
Stěžovatel nesouhlasí s úpravou styku v době vánočních svátků, kdy matka má právo trávit se synem každý rok den 24. 12., aniž by tato možnost byla rovnocenným způsobem poskytnuta i stěžovateli. Taková rozhodovací praxe soudu je prý v rozporu se závěry Ústavního soudu obsaženými v jeho nálezu sp. zn. IV. ÚS 1921/17. Za projev nerovnosti mezi oběma rodiči považuje stěžovatel i rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně náhrady nákladů řízení i úhrady za vypracování znaleckého posudku, které je nucen hradit vždy jen stěžovatel. V souvislosti s délkou rozhodování soudů o jeho dílčích návrzích je prý stěžovatel již "rozladěn" nepřiměřenou dobou mezi zpracováním znaleckého posudku a rozhodnutím soudu.
Stěžovatel se domnívá, že opatrovník a následně i soudy hájí pouze zájmy matky a pomíjí práva nezletilého dítěte. K rozptýlení pochybností o nezaujatosti opatrovníka by prý nepochybně přispělo, kdyby soudem byl jmenován budˇ odlišný opatrovník či jiná "úřední osoba orgánu sociálně právní ochrany dětí". Zde poukazuje stěžovatel na nálezy Ústavního soudu s uvedenou problematikou ze dne 13. 6. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2158/16 a ze dne 23. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1244/15.
Stěžovatel nesouhlasí s procesním postupem odvolacího soudu, který jednal o odvoláních stěžovatele bez přítomnosti matky a opatrovníka. Takovým nedůsledným postupem obou soudů údajně dochází k nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu, nerespektování a "přehlížení" důkazů svědčících proti matce, jimiž mají být i výsledky přestupkových řízení v souvislosti s problémy při předávání nezletilého J. mezi rodiči.
IV.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami stěžovatele o údajném porušení jeho ústavně garantovaných práv, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Ústavní soud nemá postavení další soudní instance (čl. 91 odst. 1 a čl. 92 Ústavy).
V projednávané věci je z obsahu napadených rozhodnutí zřejmé, že stěžovatel četností svých podání a dílčích návrhů ve věci péče o nezletilého J. (v mnoha případech podávaných v rozmezí jednoho měsíce) se snaží prosadit výhradně své vlastní názory týkající se péče a výchovy nezletilého.
Jak správně uvedl již okresní soud, návrhy stěžovatele ve vztahu k matce jako rodiči, jemuž byl nezletilý J. svěřen do péče, jsou šikanózního charakteru a případná realizace návrhu stěžovatele by zcela ochromila jakoukoli péči matky o svěřené dítě, přičemž matčina výchovná způsobilost je znalcem zhodnocena jako dobrá. Na základě podnětů a neustálých návrhů stěžovatele je navíc veškerá péče matky o nezletilého J. fakticky pod stálým dohledem jak soudu, tak i orgánu péče o dítě a v mnoha případech na základě oznámení stěžovatele i orgánů Policie a přestupkové komise. Návrhy obdobného charakteru ze strany stěžovatele opakované podávané podle názoru Ústavního soudu rozhodně nepřispívají k dobré komunikaci mezi oběma rodiči, na jejíž konfliktní průběh stěžovatel poukazuje v ústavní stížnosti, ale naopak vytváří i do budoucna u matky zcela důvodnou negativní bariéru k možnosti objektivního vnímání a posouzení relevantních návrhů stěžovatele v oblasti nezbytné spolupráce obou rodičů při výchově nezletilého J.
Ústavní soud v souvislosti s tvrzením stěžovatele o údajném neobjektivním hájení práv nezletilého J. ustanoveným opatrovníkem poznamenává, že tvrzeními stěžovatele se v této souvislosti nemohl zabývat, neboť námitka zpochybňující nestrannost orgánu sociálně právní ochrany dítěte, ustanoveného okresním soudem pro všechna řízení vedená v opatrovnické věci nezletilého J., nebyla v průběhu řízení stěžovatelem zpochybněna, natožpak prokázána relevantními důkazy. Oba obecné soudy se proto neměly možnost touto otázkou v průběhu řízení zabývat a vypořádat, takže z hlediska řízení o projednávané ústavní stížnosti jde o nepřípustnou novotu. Pokud stěžovatel v souvislosti s problematikou sporné nestrannosti - podjatosti ustanoveného opatrovníka nezletilého dítěte poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1244/15 (N 222/79 SbNU 569), je nutné zdůraznit, že tato námitka je zcela nepřiléhavá. V citovaném nálezu Ústavní soud zkoumal zcela odlišnou procesní situaci.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že proces dokazování je v souladu s principem nezávislosti soudů ovládán mimo jiné zásadou volného hodnocení důkazů. Proto obecné soudy samy rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z důkazů provedou a které nikoli, případně nakolik se jeví nezbytné či žádoucí dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti mají za zjištěné a které dokazovat netřeba. Tyto obecné principy platí i ve věcech opatrovnických a ve vztahu k projednávané věci tím spíše, že jak z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, soudy zkoumají a zjišťují na základě některých návrhů stěžovatele shodné skutečnosti opakovaně, v podstatě v rozmezí jen krátkého časového úseku, což se samozřejmě musí odrazit i v oblasti četnosti provedených důkazů.
Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné protiústavní porušení zákonných zásad, ovládajících postup soudů v soudním řízení, ani vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah.
Ústavní soud navíc pokládá za potřebné znovu zdůraznit, že přistupuje velmi zdrženlivě k přezkumu rodinně právních věcí, do nichž zasahuje jen v případech skutečně extrémních. Rozhodování v této navýsost citlivé oblasti je zásadně doménou obecných soudů, které, se znalostí spisu a vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a s orgánem sociálně právní ochrany dětí, mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit konečné rozhodnutí, jež bude odrážet nejen zájmy rodičů, ale zejména zájmy nezletilých dětí.
Konečně Ústavní soud připomíná obecný a notoricky známý poznatek, že soudní spory mezi rodiči vedou často k traumatizování nezletilých dětí, které se stávají obětmi chování svých rodičů. Optimální cestou vedoucí k nalezení nejlepšího zájmu dítěte není konfliktní soudní pře, nýbrž rozumná dohoda rodičů. Postrádají-li rodiče tento rozumný náhled, nelze dospět k dobrému řešení žádným soudním rozhodnutím.
Ústavní soud nezjistil, že by napadená rozhodnutí zasáhla do základních práv či svobod stěžovatele nebo nezletilého dítěte. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu