ECLI:CZ:US:2018:4.US.1354.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1354/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti SETERM CB, a. s., IČ: 26031949, se sídlem Nemanická 16, České Budějovice, právně zastoupené Mgr. et Mgr. Jánem Procházkou, advokátem, se sídlem Václavské nám. 1, Praha 1, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 14. února 2018 č. j. 2 KZT 110/2017-59 a proti usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV ze dne 19. ledna 2017 č. j. NCOZ-1116-494/TČ-2016-417802, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, expozitura Olomouc, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 18. dubna 2018, se stěžovatelka (dále též "obviněná") domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena její ústavně zaručená práva, konkrétně měl být porušen čl. 8 odst. 2, čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv
a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Proti společnosti SETERM CB, a. s., bylo usnesením Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, expozitura Olomouc ze dne 19. ledna 2017 č. j. NCOZ-1116-494/TČ-2016-417802 zahájeno trestní stíhání pro zločin pletichy při zadávání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle §257 odst. 1, písm. d) odst. 2, písm. a) tr. zákona, spáchané ve spolupachatelství podle §23 tr. zákona a podle §9 odst. 3 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim.
Tohoto trestného činu se měla obviněná dopustit ve stručnosti tím, že v rámci veřejné zakázky V510/513 s předpokládanou hodnotou zakázky ve výši 23 726 301 Kč v období od 19. 8. 2015 do 25. 8. 2015 se s dalšími spoluobviněnými domluvili, že uvedenou zakázku získá společnost Senergos, a. s., a to bez vědomí zadavatele, přičemž obviněná podávala nabídky v rámci této veřejné soutěže tak, aby její jednání nebylo nápadné a vyhrála domluvená společnost Senergos, a. s. s finální cenou 21 695 630 Kč. Za získání veřejné zakázky bylo obviněné přislíbeno, že se na této zakázce bude podílet subdodavatelskými pracemi a dalšími podobnými protislužbami při následných veřejných zakázkách, o něž se bude ucházet v budoucnosti.
Proti tomuto usnesení podala obviněná stížnost a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně usnesením ze dne 14. února 2018 č. j. 2 KZT 110/2017-59 stížnost obviněné podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítla.
III.
Stěžovatelka napadá rozhodnutí policejního orgánu, neboť má za to, že nebylo dostatečně odůvodněno, nebylo prokázáno, že došlo k naplnění znaků skutkové podstaty. Policejní orgán se dle názoru stěžovatelky nevypořádal dostatečně s otázkou, v čem měla spočívat nevýhodnost ceny pro soutěžitele a tuto nevýhodnost též prokázat. Nebyl prý také prokázán úmysl opatřit sobě nebo jinému značný prospěch. Z usnesení policejního orgánu není též patrno, komu měli obvinění opatřit prospěch a jakým způsobem byl dovozen prospěch přesahující 500 000 Kč.
Stěžovatelka dále tvrdí, že usnesení státní zástupkyně neobsahuje žádné věcné odůvodnění zamítnutí její stížnosti.
IV.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí, zejména respektuje skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností orgánů činných v trestním řízení. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda činností orgánů veřejné moci nebyly porušeny základní práva nebo svobody stěžovatelky.
Ústavní soud považuje také za nutné připomenout závěry své ustálené judikatury, dle níž je nutno možnost jeho ingerence do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006).
Podle ustanovení §160 odst. 1 tr. ř. je v pravomoci policejního orgánu rozhodnout neprodleně o zahájení trestního stíhání, nasvědčují-li zjištěné okolnosti tomu, že byl spáchán trestný čin. Zahájení trestního řízení je počátkem trestního stíhání, nad nímž vykonává dozor příslušný státní zástupce (§174 a násl. tr. ř.), který je dle §172 odst. 1 tr. ř. povinen zastavit trestní stíhání, zjistí-li se, že k dalšímu vedení neexistuje důvod. Nastane-li tedy taková okolnost v řízení, bude úkolem orgánu veřejné moci rozhodnout v souladu s trestním řádem. Právně zastoupené stěžovatelce pak přísluší navrhovat zákonem definované nástroje k ochraně jejích zájmů (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3286/11 ze dne 8. 11. 2011, dostupné, jako další zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu, na adrese http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud již několikráte judikoval, že ve fázi zahájení trestního stíhání nelze na orgány činné v trestním řízení klást takové požadavky na odůvodnění jako na odůvodnění soudních rozhodnutí, a v této souvislosti považuje za nezbytné podotknout, že materiální důvody zahájení trestního stíhání, zpravidla samotná důvodnost tohoto kroku, leží v tomto stadiu trestního řízení zpravidla mimo přezkum Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1055/12 ze dne 29. 3. 2012). Bude záležet na dalším vývoji trestního procesu, zda se jednání kladené stěžovatelce za vinu prokáže a zda budou naplněny znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, anebo nikoliv.
S ohledem na shora uvedenou zdrženlivost Ústavního soudu v této fázi trestního řízení je proto třeba konstatovat, že krajské státní zastupitelství v odůvodnění napadeného usnesení náležitě popsalo skutková zjištění, dostatečně uvedlo, z jakých důvodů (právních i faktických) postačují získané poznatky k vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, a adekvátně tak vymezilo skutek, pro který byla stěžovatelka obviněna. Napadeným usnesením krajské státní zastupitelství ke stížnostem obviněných přezkoumalo předchozí usnesení Policie, takže obě tato rozhodnutí je třeba vnímat v jejich obsahové souvislosti. Co se pak týká jednotlivých námitek stěžovatelky, uplatněných nyní v ústavní stížnosti, konstatuje Ústavní soud, že tyto námitky bude mít nepochybně možnost v dostatečné míře uplatnit v dalším průběhu trestního řízení. Bylo by proto značně předčasné, aby se těmito námitkami zabýval již nyní Ústavní soud.
Lze tak uzavřít, že se ani policejní orgán ani krajské státní zastupitelství vydáním nyní napadených usnesení nedopustily žádného protiústavního excesu, který teprve by mohl překonat shora popsanou zdrženlivost Ústavního soudu ve vztahu k jeho zásahům již v přípravné fázi trestního řízení.
Pro úplnost lze doplnit, že z analogických důvodů Ústavní soud odmítl též ústavní stížnost trestně stíhaného P. S. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. II. ÚS 1347/18).
Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu