ECLI:CZ:US:2018:4.US.1393.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1393/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Heleny Tukinské, advokátky, sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, zastoupené JUDr. Markétou Tukinskou, Ph.D., advokátkou, sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. prosince 2017 č. j. 6 To 468/2017-402 a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. září 2017 č. j. 1 T 324/2014-394, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla dle jejího tvrzení porušena její ústavní práva garantovaná čl. 9 odst. 2 písm. d), čl. 26 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") rozhodl o nároku stěžovatelky, jako ustanovené obhájkyně odsouzeného v dané trestní věci, na odměnu a náhradu hotových výdajů. Stěžovatelce soud přiznal částku ve výši 32 289,23 Kč. Její návrh pak zamítl v částce 3 468,77 Kč, kterou stěžovatelka požadovala za prostudování spisu s tím, že za to již byla odměněna při skončení vyšetřování a odměna za další prostudování spisu obhájci nenáleží.
3. Proti zamítavému výroku usnesení okresního soudu (pouze v částce 2 589,40 Kč) podala stěžovatelka stížnost, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. Stěžovatelka dle krajského soudu při vyúčtování nespecifikovala, o jaké konkrétní ustanovení §11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), svůj návrh opírá. Teprve ve stížnosti uvedla, že uvedený úkon (prostudovaní spisu) je nejblíže úkonu podle §11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu (prostudování spisu při skončení vyšetřování, a to každé započaté dvě hodiny). Dle krajského soudu se pak nejedná o samostatný úkon, ale o součást úkonu nazvaného první porada s klientem, včetně převzetí a přípravy obhajoby. Dle soudu nelze připustit, aby každé prostudování spisu bylo honorováno jako další samostatný úkon, což by ostatně ani nemělo oporu v advokátním tarifu. Nad rámec toho pak krajský soud uvedl, že spisy, které stěžovatelka prostudovala, byly v hlavním líčení provedeny jako důkaz, a pokud považovala obhajoba za nutné je znovu prostudovat, jednalo se o součást přípravy obhajoby, která již byla ohodnocena.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá, že jí v projednávaném případě byla upřena odměna za práci, která spočívala v seznámení se s obsahem spisových materiálů, které nebyly součástí soudního spisu v přípravném řízení. Tyto spisy byly dle klienta důležité při podání odvolání. Samotný úkon pak trval hodinu a půl. Stěžovatelka považuje za nesprávný názor soudu, že za tento úkon byla stěžovatelka odměněna v rámci převzetí obhajoby. K té došlo v roce 2014, zatímco uvedený úkon byl proveden v roce 2016, přičemž nemohl být realizován dříve. Dle stěžovatelky bylo při tvorbě advokátního tarifu zřejmé, že se časem objeví takové úkony, které nemohly být předvídány, ale svou povahou budou odpovídat úkonům upraveným. Trvání daného úkonu překročilo hranici jedné hodiny a šlo o nutnou součást obhajoby. Jeho neprovedením by došlo k porušení práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny. Dle stěžovatelky tak soudy měly aplikovat §11 odst. 3 advokátního tarifu. Přitom není povinností stěžovatelky sdělovat soudu své právní hodnocení daného úkonu. Neproplácení takových úkonů pak dle stěžovatelky v obecné rovině ohrožuje řádný výkon obhajoby v trestním řízení. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze předkládá svůj vlastní výklad podústavního (dokonce podzákonného) práva, podle nějž byla jako obhájkyně odměněna. V dané věci jde pouze o skutkové a právní (avšak v rovině tzv. podústavního práva) posouzení výše uvedeného úkonu stěžovatelky. K právní regulaci odměn obhájců je povolán zákonodárce (resp. ministerstvo spravedlnosti) a k výkladu této úpravy jsou příslušné obecné soudy. Z ústavněprávního hlediska je podstatné pouze to, aby výklad daných právních předpisů chránil legitimní očekávání obhájců, a tedy odpovídal jejich znění [srov. např. nález ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15 (N 106/81 SbNU 681)]. Dále je z ústavněprávního hlediska podstatné, aby vůbec obhájcům byla poskytnuta za jejich služby odměna (obecně přípustnou výjimku tvoří institut bezplatně určených advokátů podle §18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů), přičemž tato odměna nesmí být s množstvím vykonané práce v natolik zjevném nepoměru, že by tím bylo zasaženo samotné jádro práv vyplývajících z čl. 26 Listiny.
8. V daném případě však k porušení výše uvedených principů nedošlo. Sama stěžovatelka v ústavní stížnosti připustila, že jí tvrzený nárok z advokátního tarifu výslovně nevyplývá a nemohla tak nabýt jasné legitimní očekávání stran jeho existence. K vyřešení sporné otázky oprávněnosti stěžovatelčina návrhu pak byly příslušné obecné soudy, které zvážily předložené argumenty a vypořádaly se s nimi s odkazem na řádně zjištěný skutkový stav. Pokud jde o porušení dalších ústavních principů, je třeba zdůraznit, že nepřiznaná a sporná je v daném případě naprosto marginální část stěžovatelkou požadované částky (méně než 10 %), a to ještě v bagatelní výši (2 589,40 Kč). I s ohledem na tyto skutečnosti nelze hovořit o porušení práv vyplývajících z čl. 9 odst. 2 a čl. 26 Listiny.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu