ECLI:CZ:US:2018:4.US.1435.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1435/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci návrhu W. J., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Oráčov, P. O. BOX 3, 270 32 Oráčov, zastoupeného JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem, se sídlem Ke Klimentce 2186/15, 150 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2018 č. j. 5 Tdo 88/2018-49, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. května 2017 sp. zn. 3 To 16/2017, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. prosince 2016 č. j. 2 T 12/2014-2418, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Vrchního soudu v Praze a 3. Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
I. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. května 2017 sp. zn. 3 To 16/2017, se zamítá.
II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. prosince 2016 č. j. 2 T 12/2014-2418, se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 25. dubna 2018, se W. J. (dále jen "stěžovatel") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně garantované právo na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásada presumpce neviny ve smyslu článku 40 odst. 2 Listiny a zásady nullum crimen sine lege a nulla poena sine lege, jakož i právo na spravedlivý proces garantované článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. května 2017 sp. zn. 3 To 16/2017 byl zcela zrušen původní rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. prosince 2016 č. j. 2 T 12/2014-2418. Uvedeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl zároveň stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve smyslu §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen jednak k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, dále mu byl uložen peněžitý trest v celkové výši 750 000 Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let.
Stěžovatel součástí své ústavní stížnosti učinil i návrh na odklad vykonatelnosti "napadeného rozsudku Městského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze", který odůvodnil tím, že již jednou mu byl výkon trestu přerušen a pro takový postup jsou splněny podmínky §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Podle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
Podání ústavní stížnosti zásadně není spojeno se suspenzivním účinkem. Rozhodnutí, jímž Ústavní soud výjimečně vykonatelnost napadeného rozhodnutí odloží, je vázáno na striktní splnění podmínek zakotvených v ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jež Ústavní soud s ohledem na zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci a subsidiární povahu ústavní stížnosti vykládá restriktivně. "Povoloval-li" by Ústavní soud odklad vykonatelnosti pravidelně, dostával by se do pozice nikoliv soudního orgánu ochrany ústavnosti, nýbrž do pozice přezkumné instance v rámci soustavy soudů, kteréžto postavení - jak ostatně mnohokrát judikoval - mu nepřísluší. Navíc každé odložení vykonatelnosti již pravomocně ukončené věci narušuje princip právní jistoty a může se eventuálně dotknout práv jiných subjektů.
V projednávané věci stěžovatel požaduje odložení vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Praze i rozsudku Městského soudu v Praze. Na tomto místě je však Ústavní soud nucen konstatovat, že odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, který Vrchní soud v Praze svým rozsudkem zrušil v plném rozsahu, není možný, resp. k jeho projednání není Ústavní soud příslušný. Je tomu tak proto, neboť dané rozhodnutí bylo materiálně zrušeno a tudíž nemůže zakládat žádné právně relevantní účinky.
Ve vztahu k rozsudku Vrchního soudu v Praze Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel nepředkládá přesvědčivé důvody, pro které by měl jeho návrhu vyhovět, krom parafrázování ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a tvrzení, že již jednou mu byl výkon trestu přerušen. Taková obecná tvrzení však k vyhovění jeho návrhu nepostačují. K tomu je třeba připomenout, že v předchozím případě nebyl stěžovateli výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody přerušen, nýbrž stěžovatel byl propuštěn na svobodu proto, jelikož předchozí rozsudek Vrchního soudu v Praze (jímž byl stěžovateli daný trest uložen) zrušil Nejvyšší soud. V následném dovolacím řízení proti novému rozsudku Vrchního soudu v Praze však již pro takový - ani jiný obdobný - postup neshledal Nejvyšší soud důvod, a dovolání stěžovatele odmítl.
Stran zbývajících "důvodů", o které stěžovatel opírá svůj návrh, je třeba říci, že podstatou ústavní stížnosti je rozporování výše škody způsobené zkrácením spotřební daně z lihu, jež se promítá i do úvahy obecných soudů o výši uloženého trestu. Protože ústavní stížností zůstává nezpochybněn závěr o zkrácení daně za období prosince 2010, jejíž výše sama o sobě odůvodňuje uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody na pět až deset let [§240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku], je zřejmé, že odkladem vykonatelnosti napadeného rozsudku by byl ohrožen důležitý veřejný zájem v podobě naplnění účelu trestního řízení. Z tohoto důvodu Ústavní soud nemohl návrhu stěžovatele vyhovět.
Z uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen návrh stěžovatele na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze odmítnout podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu. Zároveň Ústavní soud neshledal žádného důvodu pro vyhovění návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Praze, pročež tento návrh zamítl. Tím nijak nepředjímá výsledek řízení o ústavní stížnosti samotné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu