ECLI:CZ:US:2018:4.US.1441.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1441/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Libuše Svobodové, zastoupené Mgr. Šárkou Blatnou, advokátkou, sídlem Blatného 36, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 12 Co 649/2017-112 ze dne 16. 1. 2018 a usnesení Městského soudu v Brně č. j. 78 EXE 1550/2014-103 ze dne 13. 11. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, proti stěžovatelce jako povinné je od roku 2014 vedeno exekuční řízení k vymožení částky 2 262 Kč a náhrady nákladů exekuce. Dne 26. 10. 2017 podala stěžovatelka návrh na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu, tedy že výtěžek exekuce nepostačí ani ke krytí jejích nákladů.
Soudní exekutor návrhu nevyhověl a Městský soud v Brně následně ústavní stížností napadeným usnesením návrh zamítl. Dle městského soudu nemůže mít nepříznivá finanční situace stěžovatelky jakožto povinné vliv na její povinnost platit své dluhy. Podnět k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu nepodává povinný, ale exekutor, který však hodlá v provádění exekuce pokračovat. Dle soudu by stěžovatelka měla využít svého času a energie na úhradu svých pohledávek.
Proti uvedenému usnesení stěžovatelka podala odvolání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že prvostupňové rozhodnutí zrušil a řízení o návrhu stěžovatelky zastavil. Své rozhodnutí krajský soud odůvodnil tím, že v rámci stejného exekučního řízení bylo o návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce z důvodu nemajetnosti již pravomocně rozhodnuto usnesením exekučního soudu č. j. 78 EXE 1550/2014-59 ze dne 6. 2. 2017 ve spojení s potvrzujícím usnesením odvolacího soudu č. j. 12 Co 146/2017-74 ze dne 21. 7. 2017. Podle odvolacího soudu stěžovatelka nyní v návrhu neuvedla žádné nové skutečnosti, pročež jeho projednání brání překážka věci pravomocně rozsouzené.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v novém návrhu na zastavení exekuce doložila nové skutečnosti, "tj. že k zastavení výkonu rozhodnutí je možné přistoupit až v případě, že úkony soudu provedenými ve vykonávacím řízení budou podmínky pro zastavení výkonu rozhodnutí prokázány".
Městský soud dle stěžovatelky pochybil v tom, že zcela ignoroval současnou majetkovou situaci stěžovatelky včetně množství exekucí, které jsou proti ní vedeny a které vylučují, že by stěžovatelka mohla v budoucnu pohledávky oprávněného uspokojit. Exekuce trvá již od roku 2014, a exekutor tak měl dostatečný prostor ke zjištění majetku stěžovatelky. Další úkony jen bezúčelně navyšuje náklady exekuce. Městský soud vycházel údajně jen z hypotetické možnosti stěžovatelky si v budoucnu příjmy obstarat, aniž by se zabýval důvody, pro které stěžovatelka nemá práci a prostředky k uhrazení pohledávek.
Ve vztahu k rozhodnutí krajského soudu stěžovatelka namítá, že zcela pominul důkazy, jež uvedla a doložila k návrhu na zastavení exekuce dokladující její nemajetnost.
Stěžovatelka konečně namítá, že postupem exekutora došlo k porušení jejího práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, neboť exekutor sám přiznal, že doposud neprovedl všechny úkony ke zjištění majetku povinné, byť exekuce trvá již od roku 2014.
Ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.
Napadené usnesení Městského soudu v Brně č. j. 78 EXE 1550/2014-103 ze dne 13. 11. 2017 bylo zrušeno usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 12 Co 649/2017-112 ze dne 16. 1. 2018 (které je taktéž ústavní stížností napadáno). Stěžovatelka se nemůže domáhat zrušení již zrušeného rozhodnutí, a ústavní stížnost tak je v této části nepřípustná.
Pokud jde o rozhodnutí krajského soudu, stěžovatelka sice namítá, že v návrhu na zastavení exekuce uvedla nové skutečnosti, neuvádí však jaké. To, že "k zastavení výkonu rozhodnutí je možné přistoupit až v případě, že úkony soudu provedenými ve vykonávacím řízení budou podmínky pro zastavení výkonu rozhodnutí prokázány", není novou relevantní skutečností. Lze dodat, že soudy nezpochybňují, že je stěžovatelka nemajetná, zamítnutí návrhu na zastavení exekuce bylo postaveno na tom, že stěžovatelka si v budoucnu může prostředky na zaplacení pohledávek obstarat. Stěžovatelka přitom netvrdí, že by před soudy čímkoli novým prokazovala, že si v budoucnu nebude moci najít práci. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje i na své usnesení sp. zn. I. ÚS 3873/17 ze dne 14. 3. 2018, v němž mimo jiné vysvětlil, proč současná nemajetnost povinného ani s ohledem na možnost oprávněného podat si v budoucnu nový návrh na zahájení exekuce bez dalšího nevede k nutnosti exekuci zastavit:
"Je sice pravdou, že po zastavení exekuce lze v případě objevivšího se majetku povinného exekuci zahájit, nicméně exekutor má pro zjišťování majetkových poměrů povinného nesrovnatelně výhodnější postavení, než oprávněný. Preventivní opětovné zahajování exekuce přitom nemusí být pro oprávněného výhodné, neboť exekutor by po něm mohl, právě s ohledem na předchozí neúspěšnou exekuci, požadovat složení přiměřené zálohy na náklady exekuce (§30 e. ř.). Oprávněný by se tak dostával oproti povinnému do méně výhodného postavení, a to za situace, kdy s ohledem na věk povinného není vyloučeno, že tento nabude někdy v budoucnu nějaký majetek. Ve své podstatě není důvod přenášet ‚povinnost' hlídat majetnost povinného na oprávněného. Toto je především povinností exekutora, který tak činí pochopitelně v zájmu oprávněného."
Stran tvrzených průtahů nezbývá než stěžovatelku odkázat na řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) jako návrh nepřípustný a zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Jan Filip v. r.
předseda senátu