ECLI:CZ:US:2018:4.US.1487.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1487/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti M. D., zastoupeného doc JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2018, č. j. 3 Tdo 1507/2017-124, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. července 2017, č. j. 7 To 27/2016-4834, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 2. února 2016, č. j. 48 T 3/2014-4344, uznal Městský soud v Praze stěžovatele vinným ze spáchání pomoci k trestnému činu přijímání úplatku [§10 odst. 1 písm. c) k §160 odst. 2, 4 písm. b) trestního zákona v tehdy platném znění], za což jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti let do věznice s dozorem a k peněžitému trestu 5 000 000 Kč s alternativním trestem odnětí svobody v trvání dvou let. K odvolání Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. května 2016, sp. zn. 7 To 27/2016, zrušil rozsudek soudu prvního stupně, znovu rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 a) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let do věznice s dozorem a k peněžitému trestu ve výši 4 000 000 Kč s alternativním trestem v trvání dvou let. Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. dubna 2017, č. j. 3 Tdo 1507/2016-120, z podnětu dovolání stěžovatele i státního zástupce zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze i rozhodnutí navazující a přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc znovu projednat a rozhodnout.
Napadeným rozsudkem Vrchní soud v Praze znovu zrušil rozsudek nalézacího soudu a znovu uznal stěžovatele vinným ze zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání pěti let do věznice s dozorem a k peněžitému trestu ve výši 4 000 000 s náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvou let. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.
Stěžovatel ve své včas podané ústavní stížností splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá nespravedlivý postup soudů v důsledku široké negativní medializace jeho věci a společenské objednávky, která byla silnější než důkazy - v případě anonymního řízení by při dodržení pravidel spravedlivého procesu odsouzen nebyl. Svá tvrzení stěžovatel opírá o některé mediální výstupy, včetně rozhovoru se soudcem Ústavního soudu Tomášem Lichovníkem, a formu prezentace zprošťujícího usnesení soudci a funkcionáři Nejvyššího soudu. Vrchní soud v Praze změnil skutkový stav věci i právní kvalifikaci rozsudku soudu prvního stupně, stěžovatel podle něj měl uvést účastníky jednání v omyl nedůvodným tvrzením o schopnosti ovlivnit rozhodnutí vlády, za což vědomě požadoval částku 3x6 mil. €. Po vrácení věci se stěžovatel snažil prokázat skutečný vliv na předsedu vlády, což Vrchní soud v Praze neakceptoval a ani Nejvyšší soud jeho námitky nedůvodně nezohlednil. Nadále není zřejmé, v čem mělo uvedení v omyl spočívat.
Stěžovatel dále namítá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním (spekulativní úvahy o skutkovém ději), opomenutí obhajobou navržených důkazů způsobilých zvrátit rozhodnutí soudů, porušení presumpce neviny, zásady in dubio pro reo a pominutím možnosti, že šlo z jeho strany o legální lobbing. V postupu soudů proto stěžovatel spatřuje zásah do svých základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 2 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud není další instancí v soustavě trestních soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky); jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, je záležitostí obecných soudů, které zkoumají, zda jsou dány podmínky pro aplikaci konkrétního právního institutu; zároveň jsou povinny své úvahy a závěry zákonem stanoveným postupem odůvodnit. Ochrana ústavnosti přitom není úkolem jen Ústavního soudu, ale všech soudních orgánů (čl. 4 Ústavy České republiky). Ústavní soud může zakročit jen v případě nejzávažnějších pochybení obecných soudů, která zasahují do ústavně zaručených práv a svobody, zejména jsou-li jejich závěry hrubě nepřiléhavé, svévolné či vykazující znaky libovůle. Nic takového v souzené věci zjištěno nebylo.
Ústavní soud si před svým rozhodnutím vyžádal rozsudek soudu prvního stupně, odvolání stěžovatele i spisy dovolacího soudu, aby ověřil průběh řízení před obecnými soudy i argumentaci stěžovatele v opravných prostředcích. Zjistil tak, že odvolací i dovolací soud se věcí stěžovatele zabývaly opakovaně. Původní rozsudek odvolacího soudu zrušil Nejvyšší soud pro nejasné vymezení, proč byl na jednání z roku 2007 aplikován trestní zákoník a nikoliv trestní zákon, druhým důvodem bylo uložení trestu pod zákonnou hranicí. V dalších bodech považoval Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. května 2016 za správný a splňující i požadavky na ochranu základních práv - ostatní námitky stěžovatele pak za nedůvodné.
V ústavní stížnosti stěžovatel opakuje své námitky z opravných prostředků, především pak z druhého dovolání - jde v zásadě jen o vyjádření nesouhlasu a polemiku s rozhodnutími obecných soudů. Stěžovatel tvrdí, že se závadného jednání nedopustil a je přesvědčen o zákonnosti svého postupu.
Z rozsudků soudů ve věci samé vyplývá, že stěžovatel byl stíhán a obžalován pro trestný čin podvodu, až teprve nalézací soud jeho jednání jinak právně kvalifikoval - nelze proto tvrdit, že by takové rozhodnutí bylo nečekané a stěžovatel neměl možnost reagovat na ně a připravit argumentaci pro řízení o opravných prostředcích. Soudy na jeho věc aplikovaly správné zákonné ustanovení (čl. 39 Listiny), důkladně odůvodnily naplnění znaků konkrétního trestného činu, vysvětlily, z jakých důkazů přitom vycházely a proč provedení dalších důkazů nepovažovaly za potřebné.
Stěžovatelův nesouhlas se závěry obecných soudů je sice pochopitelný, není však způsobilý založit důvodnost ústavní stížnosti. Námitkami stěžovatele se soudy opakovaně zabývaly, vypořádaly se s nimi ústavně konformním způsobem a v jejich postupu Ústavní soud nezjistil zásah do zaručených práv stěžovatele. Na přesvědčivou argumentaci obecných soudů obsaženou v napadených rozhodnutích lze bez dalšího a pro stručnost odkázat.
Ústavní soud nezjistil zásah do stěžovatelova práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny) a nelze přisvědčit ani jeho námitce o porušení presumpce neviny (čl. 40 Listiny); proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu