ECLI:CZ:US:2018:4.US.1514.18.2
sp. zn. IV. ÚS 1514/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa ve věci ústavních stížností a) P. V., zastoupeného JUDr. Michaelem Bartončíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Koliště 55, b) F. Š., zastoupeného Mgr. Petrou Čichoňovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Nekázanka 888/20, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, č. j. 3 Tdo 1497/2017-60, Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 To 40/2017-2841, rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 9 T 178/2015-2732, a příkazům k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydaným Městským soudem v Brně dne 13. 6. 2013, č. j. V 42-2/2013, dne 22. 10. 2013, č. j. V 42-18/2013, a dne 24. 9. 2013, č. j. V 42-12/2013, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně, Městského soudu v Brně jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2016, č. j. 9 T 178/2015-2732, byl stěžovatel a) uznán vinným ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku a stěžovatel b) ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, kterých se dopustili při výkonu služby u Celní správy České republiky v roce 2013 a 2014. Za přečiny byl stěžovateli a) uložen podle §329 odst. 1 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců s podmínečným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu dva roky a stěžovateli b) v trvání osmnácti měsíců s podmínečným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu tři roky.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 2. 2017, č. j. 8 To 40/2017-2841, zamítl odvolání obou stěžovatelů jako nedůvodná. Odvolací soud dospěl k závěru, že rozsudek městského soudu a jeho výroky o vině a trestu odpovídají zjištěnému skutkovému ději i zákonu.
Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 24. 1. 2018, č. j. 3 Tdo 1497/2017-60, dovolání stěžovatelů, neboť neshledal, že by v posuzované věci existoval rozpor mezi skutkovým stavem věci a provedeným dokazováním; stěžovateli uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nebyl vznesenými námitkami naplněn, neboť se jimi stěžovatelé pouze snažili prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů a zjištěný skutkový stav.
Proti všem uvedeným rozhodnutím obecných soudů se stěžovatelé brání ústavními stížnostmi podanými dne 2. a 3. 5. 2018 a navrhují jejich zrušení. Stěžovatel a) namítá zásah do svého ústavně zaručeného práva na "spravedlivý proces" podle čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny.
Zásahy spatřuje zejména v nedostatečném a nesprávném odůvodnění rozhodnutí obecných soudů - Nejvyšší soud "odbyl" stěžovatelovy rozsáhlé námitky doslova jedním odstavcem. Stěžovatelova argumentace ohledně nesouladu zjištěného skutkového stavu s provedeným dokazováním a následnou nesprávnou aplikací hmotného práva byla podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obecné soudy nevycházely ze zjištěného skutkového stavu, nýbrž jen ze skutkové verze spoluobžalovaného S., kterou však nepřevzaly do skutkové věty. Stěžovatel a) poukázal na ustanovení §29a odst. 1 zákona č. 191/1999 Sb., podle kterého celní úřad může při provádění dozoru podle zákona o ochraně spotřebitele zadržet zboží, existuje-li podezření, že v souvislosti s jeho nabízením nebo prodejem je porušován zvláštní právní předpis - stěžovatel tedy neměl povinnost, nýbrž jen oprávnění zboží zadržet. Navíc podle stěžovatele se zboží nacházelo volně v prostorách tržnice, bez jakékoliv souvislosti s jeho nabízením či prodejem, a proto nelze dospět k závěru o porušení povinností podle §45 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb. a §29a, §30 zákona č. 191/1999 Sb.
Stěžovatel b) napadá vedle shora uvedených rozhodnutí obecných soudů i příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydané městským soudem dne 13. 6. 2013, č. j. V 42-2/2013, dne 22. 10. 2013, č. j. V 42-18/2013, a dne 24. 9. 2013, č. j. V 42-12/2013. Namítá zásah do svých ústavně zaručených práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 13, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 a 2, čl. 8 a čl. 13 Úmluvy, čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, a dále čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy.
Zásah spatřuje zejména v tom, že příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byly vydány v rozporu se zákonem, a tím i v rozporu s ústavním pořádkem, neobsahují veškeré náležitosti stejně jako návrhy na jejich vydání a orgány činné v trestním řízení mohly využít operativně pátracích prostředků s nižší mírou zásahu do ústavně zaručených práv. Obecné soudy měly pochybit tím, že při rozhodování vycházely z uvedených nezákonných odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a dalších důkazů, které navazovaly na poznatky získané z odposlechů, a naopak nezohlednily další důkazy. Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou podle stěžovatele nedostatečná a nesprávná; Nejvyššímu soudu vytýká, že vznesená dovolací argumentace byla podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Ústavní stížnosti obou stěžovatelů byly usnesením ze dne 26. 7. 2018 spojeny ke společnému řízení.
Ústavní stížnosti byly podány včas, osobami oprávněnými a stěžovatelé jsou řádně zastoupeni advokáty v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnosti nejsou nepřípustné ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona - jsou však zjevně neopodstatněné podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto také podle §43 odst. 3 téhož zákona toto usnesení obsahuje jen stručné odůvodnění.
Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil. Úkolem Ústavnímu soudu není nahrazovat rozhodovací činnost obecného soudu. Podle čl. 39 Listiny jen zákon stanoví, jaké jednání je trestným činem a jaký trest lze za jeho spáchání uložit. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soudní soustavy, rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Rozhodovat o vině a trestu tedy nepřísluší Ústavnímu soudu, který reaguje jen na pochybení, vyvolávající reálné negativní dopady na ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud dospěl k závěru, že se obecné soudy nedopustily pochybení, která by dosahovala intenzity zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů. Z napadených rozhodnutí je patrné, že stěžovatel své námitky překládal opakovaně, soudy se jimi řádně zabývaly a dostatečně, srozumitelně a logicky se s nimi vypořádaly. Ústavní stížnosti jsou založeny výhradně na subjektivním (nikoli objektivním) nesouhlasu stěžovatelů se skutkovými zjištěními a právním hodnocením věci i s výroky o vině a trestu.
Stěžovatelé pouze účelovou argumentací, s níž se obecné soudy vypořádaly, polemizují s jejich závěry, čímž staví Ústavní soud do role další instance obecného soudnictví, kterou není; taková argumentace nemůže být způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti ani prokázat zkrácení stěžovatelů v základních právech. Obecné soudy nerozhodovaly rozporně s ustálenou judikaturou Ústavního soudu.
Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy při dokazování a následném hodnocení skutkových zjištění dopustily pochybení dosahujících ústavněprávní roviny. Dostatečně zjistily skutkový stav, provedly právní kvalifikaci jednání stěžovatelů, učinily jasný a srozumitelný závěr o jejich vině a uložily jim adekvátní podmíněné tresty odnětí svobody.
Vydané příkazy k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu byly po formální i materiální stránce souladné se zákonem, což ostatně obecné soudy opakovaně konstatovaly; z napadených příkazů jsou dostatečně zřejmé skutečnosti nasvědčující podezřením, která se následně ukázala jako oprávněná. S ohledem na okolnosti posuzované věci bylo použití těchto operativně pátracích technik souladné se zásadou subsidiarity, neboť u takto sofistikované trestné činnosti, ve spojení s uzavřenou vietnamskou komunitou, nelze od méně invazivních prostředků očekávat stejnou efektivitu při odhalování trestné činnosti.
Ústavní soud s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že postupem obecných soudů nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelů; proto na základě výše uvedených důvodů stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu