ECLI:CZ:US:2018:4.US.1595.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1595/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Marka Všetečky, zastoupeného Mgr. Bc. Pavlem Kozelkou, advokátem se sídlem v Písku, Velké náměstí 7/12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018, č. j. 33 Cdo 3596/2016-158, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2015, č. j. 20 Co 349/2015-120, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. 6. 2015, č. j. 8 C 255/2014-89, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3 jako účastníků řízení a Raiffeisen stavební spořitelny a. s. se sídlem v Praze 3, Koněvova 2747/99, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudkem ze dne 26. 11. 2015, č. j. 20 Co 349/2015-120, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. 6. 2015, č. j. 8 C 255/2014-89, a to tak, že zamítl žalobu s návrhem na určení, že smlouva o stavebním spoření uzavřená dne 3. 7. 2002 mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem nezanikla výpovědí ke dni 31. 3. 2014. Nejvyšší soud následně v záhlaví uvedeném usnesením odmítl dovolání stěžovatele, neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu neodporuje ustálené judikatuře (naopak z ní vychází).
Městský soud v Praze dospěl v napadeném rozsudku k závěru, že výpověď smlouvy o stavebním spoření byla stěžovateli (v procesní pozici žalobce a hmotněprávní pozici účastníka stavebního spoření) řádně doručena, přestože ji převzala jeho babička, která s ním bydlí ve společné nemovitosti, a nikoliv osobně stěžovatel. Uvedeným způsobem se písemnost s výpovědí dostala do dispoziční sféry stěžovatele na adrese jeho trvalého bydliště, a tím byla zásilka řádně doručena. Odvolací soud odkázal na ustálenou judikaturu a vyslovil v napadeném rozhodnutí jiný právní názor než soud I. stupně.
Proti oběma citovaným rozhodnutím podal stěžovatel včas ústavní stížnost, ve které namítá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na pokojné užívání majetku podle čl. 1 odst. 1 dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel především opakuje svoji argumentaci, kterou již uplatnil v dovolání, a vyjadřuje svůj nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu; opakovaně polemizuje se závěrem o řádném doručení výpovědi smlouvy, aniž by uvedl, jakým konkrétním způsobem měla být jeho základní práva porušena.
Zejména napadený rozsudek odvolacího soudu je precizně odůvodněn a je v něm srozumitelně vysvětlen stěžejní právní závěr o řádném doručení hmotněprávního úkonu (jednání). Ústavní soud není další přezkumnou instancí v soustavě obecné justice a není oprávněn "hodnotit právní hodnocení" odvolacího soudu. Podstatné je, že rozsudek Městského soudu v Praze je řádně odůvodněn, vychází z ustálené judikatury k doručování hmotněprávních úkonů a Ústavní soud se s ním ztotožňuje, byť to není pro jeho rozhodnutí zásadní. Také dovolací soud postupoval v duchu pravidel spravedlivého procesu a vysvětlil, jaká je ustálená judikatura k doručování podobných úkonů, z jakých důvodů není dovoláním napadené rozhodnutí způsobilé meritorního projednání, a proč je třeba dovolání odmítnout jako nepřípustné.
Skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu, které akceptoval i soud dovolací, nemůže být sama o sobě důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí. Proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stížnost zamítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. července 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu