ECLI:CZ:US:2018:4.US.1597.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1597/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky LUNA group spol. s r. o., se sídlem Bystročice 83, zastoupené Mgr. Ivo Kráčmarem, advokátem se sídlem v Olomouci, Táboritů 237/1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2018 č. j. 9 Afs 56/2017-103, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 14. 2. 2017 č. j. 65 Af 27/2015-69 a proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 22. 4. 2015 č. j. 12562/15/5300-21443-708158, za účasti 1. Nejvyššího správního soudu, 2. Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a 3. Odvolacího finančního ředitelství, se sídlem v Brně, Masarykova 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 6. 5. 2018 LUNA group spol. s r. o. (dále jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka") navrhla, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími vydanými ve věci doměření daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH") byla porušena základní práva garantovaná čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a tato rozhodnutí zrušil.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Žalobkyně je společností, jejímž hlavním předmětem činnosti je dodávka stavebních prací. Podniká developerským způsobem, nemá zaměstnance a veškeré své činnosti zajišťuje prostřednictvím subdodavatelů.
Dne 30. 1. 2012 podala žalobkyně přiznání k DPH za zdaňovací období prosinec 2011, ve kterém uplatnila nadměrný odpočet ve výši 582 131 Kč.
Dne 17. 2. 2012 Finanční úřad pro Olomoucký kraj (dále jen "správce daně") žalobkyni vyzval, aby prokázala, že přijala zdanitelná plnění od dodavatele Vladimíra Mirgy Pochybnosti správce daně nebyly v průběhu daňového řízení odstraněny, a proto správce daně zahájil dne 12. 7. 2012 daňovou kontrolu, jež vyústila ve vydání specifikovaných platebních výměrů, tj. platebního výměru ze dne 14. 5. 2014 a dodatečných platebních výměrů ze dne 13. a 14. 5. 2014, kterými byla žalobkyni doměřena DPH za zdaňovací období leden - prosinec 2011 v celkové výši 5 817 349 Kč, a předepsáno penále ve výši 1 119 056 Kč.
Dne 22. 4. 2015 rozhodnutím č. j. 12562/15/5300-21443-708158 Odvolací finanční ředitelství (dále jen "žalovaný") odvolání žalobkyně zamítlo a napadené platební výměry správce daně potvrdilo.
Dne 14. 2. 2017 rozsudkem č. j. 65 Af 27/2015-69 Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "správní soud") žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 4. 2015 č. j. 12562/15/5300-21443-708158 zamítl. Správní soud konstatoval, že žalobní argumentace - kromě všeobecného nesouhlasu se závěry žalovaného a námitek, které pro jejich obecnost nelze projednat - směřuje výlučně proti vyhodnocení výpovědi svědka Vladimíra Mirgy zachycené v protokole ze dne 19. 11. 2014. Správní soud se ztotožnil s žalovaným v závěru, že výpovědí svědka Mirgy nebylo prokázáno, že by svědek pro žalobkyni uskutečnil práce v hodnotě převyšující částku 29 mil. Kč. Jiné žalobní body žaloba neobsahovala, a proto byla jako nedůvodná zamítnuta.
Dne 8. 3. 2018 rozsudkem č. j. 9 Afs 56/2017-103 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobkyně proti rozsudku správního soudu ze dne 14. 2. 2017 č. j. 65 Af 27/2015-69 jako nedůvodnou zamítl (výrok I). Kasační soud konstatoval, že ztráta správního spisu správním soudem nemohla mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku správního soudu ani na možnost žalobkyně chránit své zájmy v řízení o kasační stížnosti. Kasační soud všechny věcné námitky, které žalobkyně uplatnila v kasační stížnosti k meritu věci, posoudil jako nepřípustné ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s., neboť nebyly vzneseny v řízení před správním soudem, přestože to bylo možné, a z toho důvodu neprováděl důkazy k prokázání souvisejících tvrzení.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a vyjádřila názor, že hodnocení důkazů správcem daně vybočilo z mezí stanovených v §8 daňového řádu, neboť není logické a nebere v úvahu všechny souvislosti, které v řízení vyšly najevo. Správní soud prý nezákonné hodnocení důkazů převzal, zejména pokud jde o pravdivost svědecké výpovědi Vladimíra Mirgy, aniž se vlastním dokazováním (postupem podle §77 odst. 2 s. ř. s.) pokusil deficity svědecké výpovědi, kterou stěžovatelka považuje za nevěrohodnou, odstranit. Stěžovatelka dále namítla neprovedení jí navrhovaného důkazu svědeckou výpovědí Vladimíra Ščudly, a neprovedení dalších dostupných důkazů, jak již namítala v kasační stížnosti. Stěžovatelka poukázala na ztrátu soudního spisu a vyjádřila pochybnost, zda byl k dispozici soudům ve správním soudnictví v době, kdy o její věci rozhodovaly.
Stěžovatelka dále polemizovala se způsobem, jakým daňové orgány a soudy ve správním soudnictví posoudily otázku účasti společnosti OLDOS na prováděných pracích, poukázala na relevantní judikaturu Soudního dvora EU, s níž je dle jejího přesvědčení rozporná judikatura kasačního soudu ve věci a představovaná zejména rozsudky ze dne 23. 4. 2014 č. j. 9 As 91/2003-38 a ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. 2 Afs 60/2011.
Kasační soud, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 1. 6. 2018 k ústavní stížnosti uvedl, že soudy ve správním soudnictví se nezabývaly věcnými námitkami prezentovanými v ústavní stížnosti proto, že je stěžovatelka v řízení před správními soudy řádně a včas neuplatnila a vyjádřil se i k dopadům ztráty správního spisu do sféry stěžovatelky. Závěrem účastník řízení navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, případně nálezem zamítl.
Stěžovatelka repliku k vyjádření kasačního soudu k ústavní stížnosti nepodala.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí daňového orgánu, správního soudu i kasačního soudu, jsou v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatelka vyvozuje, dle přesvědčení Ústavního soudu nezakládají. Z toho důvodu postačí na jejich obsah coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování nevykazující prvky svévole odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky). Opakovat to, co již správně bylo těmito rozhodnutími řečeno, považoval by Ústavní soud za formalistické.
Ústavní soud připomíná, že podle čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno se svého práva domáhat "stanoveným postupem", což v poměrech stěžovatelky vyžadovalo, aby své věcné námitky prezentované v ústavní stížnosti řádně a včas uplatnila v řízení před správním soudem, na což poukázal již kasační soud v odůvodnění svého rozsudku. Jelikož takto stěžovatelka nepostupovala, nelze se těmito námitkami, v souladu s principem subsidiarity ústavní stížnosti vyjádřeném v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, zabývat ani v řízení o ústavní stížnosti.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu